Pasáček zajíců

zobrazeno 61×

Vložil(a): jitkamety, 25. 2. 2016 7.07

V Portugalsku byl jednou jeden král, který měl velmi krásnou dceru, a ta měla tolik nápadníků, že měla nouzi, jak je odbýt, volba pro ni byla den ode dne těžší, neboť každý den jich přibyl do hlavního města několik tuctů. Tak nechal král nakonec rozhlásit, že dá princeznu tomu, kdo mu přinese zlaté jablko. Nu, bylo by lehké nechat si zlaté jablko vyrobit u zlatníka, ale s takovým by člověk u krále mnoho nepořídil, neboť to jablko muselo být vyrostlé na stromě a takový strom byl jediný na světě. Tak ztratila většina nápadníků odvahu, až na jednoho generála, ten jí měl dost a vydal se na cestu. Přišel do temného a hlubokého lesa, a když ho měl pěkný kus za sebou, rozevřela se před ním rozlehlá mýtiny a uprostřed stál kouzelný strom a nádherně zářil, tak byl obsypán zlatými jablky.
Když přišel generál k jabloni, jedno jablko mu spadlo k nohám, a tak ho rychle zastrčil do torny, ale jedno mu nebylo dost, rád by jich měl víc, zatřásl tedy stromem, ale žádné už nespadlo. Tak vzal do ruky hůl, aby některé srazil, ale to také nepomohlo. Musel se tedy spokojit s tím jedním a šel pryč. Jak tak putoval tím černým lesem, potkal malého šedivého mužíčka, který se ho ptal:
„Příteli, copak to máš v torně?“ Generál na mužíčka po straně koukl a nevrle odpověděl:
„Ale nějaký ten krám!“ Tu mužík pravil:
„Je-li to jen nějaký krám, ať krámem zůstane!“ A s těmi slovy zmizel. Když generál dorazil do hlavního města, spustil velký povyk, že má zlaté jablko, a když to král slyšel, nechal ihned vystrojit nádhernou hostinu, na které seděl generál vedle princezny a již si myslel, že je jeho. Ano, ale s tím se trochu ukvapil, neboť když před něj na konci hostiny položili zlatou mísu, aby na ni dal své zlaté jablko, sáhnul do torny, aby ho vytáhnul, tu měl v ruce nějaký krám, který Vám tak strašně zapáchal, že z toho princezna omdlela, neboť na takové vůně nebyla věru uvyklá. Král se velmi rozhněval, neboť si myslel, že si z něj dělá generál blázny, přivolal stráž a nechal ho uvrhnout o chlebu a vodě do temného žaláře.
Mezitím se událo, že jeden obyčejný voják, který měl moc dobré srdce, dezertoval, protože se mu hra na vojnu nezamlouvala a kabát by nosil raději šedivý než červený. Zcela náhodou také přišel do toho černého lesa, sednul si do trávy, vytáhnul z torny kousek salámu a chleba, krájel si sousta a jedl. Zatímco tím byl zaměstnán, přišel k němu šediváček a řekl:
„Mám velký hlad, dej mi také sousto chleba a kousek salámu.“
„Ze srdce rád.“ řekl, uřízl pořádný kus salámu, chleba rozlomil na dva kusy a ten větší kus podal i se salámem starci. Tu mužík řekl:
„Ze srdce Ti děkuji, a protože si ke mně byl tak dobrý, budu já na Tebe také.“ Z mošny vytáhnul zlaté jablko a píšťalku a dal to vojákovi se slovy:
„S tím zlatým jablkem, když ho přineseš králi, si můžeš vysloužit princeznu a ta píšťalka Ti také udělá dobrou službu.“ A zmizel.
Pravím Vám, že na světě člověk ještě neviděl někoho tak skákat radostí! Voják svoji radost nemohl dlouho opanovat, ale pomalu to přece jen přecházelo, asi tak pomalu, jako křepčí stařenky o masopustu. Jeho první cesta vedla přirozeně do hlavního města. Šel na zámek, předstoupil před krále a řekl:
„Pane králi, já mám zlaté jablko a dostanu Vaši dceru.“
„Pokud máš zlaté jablko, podrž ho u sebe do konce hostiny.“ řekl král. Pak nechal král sezvat hosty a připravit slavnostní tabuli. Voják seděl vedle princezny a nemohl se nasytit pohledu na ni, protože Vám byla tak překrásná, že ani nemohl jíst a z té velké radosti ustavičně držel ruku na torně, kde měl drahocenné jablko, neboť se bál, že by mu ho mohl někdo ukrást. Ale při pití nechyběl. Ke konci hostiny sluhové přinesli zlatou mísu a on sáhnul do torny, vytáhnul jablko a položil ho na mísu, volaje:
„Tady ho máte, to je ono!“
„Ach, to je krása!“ zvolal král a ostatní také volali:
„To je krása!“ Voják řekl „Splnil jsem Vaše přání, pane králi! Ať je svatba!, panno princezno!“ K tomu ale neměla princezna žádné chuti, neboť voják na sobě měl hadry a z jeho torny vykukovala píšťalka a skrojek salámu, a k tomu všemu měl hrubé a drsné ruce a páchnul po tabáku, takže si musela před nosem držet voňavý kapesníček. Králi se takový zeť také nezamlouval a mínil, že by to mohlo pár dní počkat.
„Dobrá, ve jménu Páně, pokud to nebude na věky.“ souhlasil voják „Nechám si alespoň ušít jinou košili.“
„To je dobře,“ pomyslel si král „přijde čas, přijde rada.“ Přemýšlel, jak by vojáka připravil o krk, ale žádný prostředek ho nenapadal. Tu si vzpomněl na generála, který mu bývával vždy, když ho bota tlačila, po ruce s chytrými radami. Nechal ho ihned přivést z vězení, vše mu vypověděl a ptal se ho, co by měl vojákovi uložit za těžký kousek.
„To Vám rád poradím, pane králi,“ odvětil generál „nechejte vyhnat na pastvu sto zajíců, ať je celý den pase a pokud mu jediný uteče, bude ho to stát hlavu.“
„To by hlupák nevymyslel!“ smál se král, nechal zavolat vojáka a zkrátka a dobře mu objasnil, že se nebude moci stát jeho zetěm, pokud po tři dny neuhlídá sto zajíců. Nad takovou řečí protáhl voják obličej, ale co mu to bylo platné?
Druhého rána poslal král do zahrady sto honců, aby naháněli zajíce, a sám se postavil k zahradní bráně, kde generál pelášící zajíce počítal, dokud jich nebylo sto. Pak bránu zahrady zavřeli a král vojákovi pravil:
„Teď jich máš sto, když jich sto večer nepřivedeš domů, bude Tě to stát hlavu.“
„Ach.“ pomyslel si voják a popadl se za hlavu, neboť už cítil, jak se mu kutálí pryč, protože ani jeden z těch zajíců nečekal, až je dopočítají, nýbrž se všichni rozutekli do polí a lesů. Generál se jízlivě smál a král si držel ruku před ústy, aby se nemusel ušklíbat nad tím, jak znamenitě se mu tenhle úklad vyvedl. Zatímco šli oba zpět na zámek a tam si uspořádali velkou hostinu, voják smutně kráčel k lesu a říkal si, že kdo s pány třešně pojídá, toho pak i s peckami vyhodí. V lese si sedl do trávy a tu mu přišla na mysl píšťalka, a tak si řekl:
„Alespoň si zapískám, dokud mám hlavu na krku!“ A vytáhnul ji z torny a vesele zapískal. A tu Vám přiskákalo z okolí na tisíc zajíců, celé pole se jimi pokrylo, že vyhlíželo jako obrovská zaječí kožešina. Nyní se mu vrátila dobrá nálada, odpočítal sto zajíců, ostatním poručil jít svou cestou a těch svých sto učil execírce.
Večer po jídle seděl král s celou rodinou před zámeckou branou, když pojednou uslyšeli v dálce hlasité pískání.
„Copak je to za armádu, co sem pochoduje?“ A opravdu to byla armáda. Voják pochodoval v čele jako generál a sto zajíců ve čtyřech oddílech za ním. Každý oddíl měl tři čety, každá po osmi zajících a vždy jeden poskakoval jako důstojník vpředu před ostatními. Všichni nesli klacíky zrovna jako zbraně, a když přišli až před krále, tu jako vzorní vojáci zvedli k poctě zbraň. To generála zasáhlo přímo do srdce, ale pomyslel si:
„Jen počkej, já Tě dostanu!“ a utěšoval princeznu, která právě upadla do mdlob, že ještě není všem večerům konec a že on se již postará, aby voják zítřejšího večera sto zajíců nesehnal.
Následujícího rána se generál převlékl za lovce, šel na pastvu k vojákovi a ptal se ho, zda by od něj nemohl koupit jednoho zajíce.
„Proč ne,“ řekl voják, který generála ihned poznal „ale bojím se, že moje cena pro Vás bude nepřijatelná.“
„Zaplatím, kolik si budeš přát,“ řekl generál „i kdyby to mělo být tisíc dukátů, neboť Tví zajíci se mně velmi libí.“
„O dukátech nemůže být ani řeč,“ řekl voják „ale padesát ran na hřbet, to je má cena!“
„Ve jménu Páně konej!“ řekl generál. Voják šel, uříznul mladý doubek, generál si musel sundat košili i kabát a dostal vysázeno padesát ran té nejlepší kvality, jak se na pádnou vojáckou ruku sluší. Generál se kousal do rtů, cukal a ošíval se, ale nic mu to nepomohlo, a tak to vydržel, neboť útěchou mu byl ten zajíc. Popadnul ho a vydal se k zámku, sotva byl ale padesát kroků daleko, voják zapískal na píšťalku a zajíc se mu vysmeknul, a tak na zámek přišel s prázdnou. Rozlícená princezna poslala za vojákem komornou, která se k němu přelíbezně a lichotila mu a prosila ho, zda by ji neuctil jedním zajíčkem, neboť se jí ti vojáčkové velmi líbí, protože jsou takoví šikovní.
„O dárku tady nemůže být ani řeči, ale můžeš si ho vysloužit,“ řekl voják, který ten úskok opět prohlédl.
„Jen řekni jak,“ řekla dívka „já jsem kuchařka, mohu Ti obstarat něco dobrého k snědku.“
„Já nemluvím o jídle, můžeš ho mít za padesát ran na hřbet!“
„Nu, co se dá dělat.“ odvětila. Voják šel, uříznul prut ze šípkového keře a milé dívce vysázel na záda rovných padesát ran, až jí z očí stříkaly slzy. Potom dostala svého zajíčka a mohla běžet na zámek, ale sotva ušla sto kroků, voják zapískal na píšťalku a plumps! Ležela na zádech a zajíček byl zpět u svých kamarádů. Doma řekla o placení za zajíce stejně tak málo jako generál; prý ho už ho měla a pak jí utekl.
„Ty jsi mi ale nešikovná,“ řekla princezna „budu si ho muset přinést sama.“
Převlékla se za handlířku se zvířaty, vydala se na pastvu a měla se k vojákovi hezky a řekla mu, že mu dá jelena či srnce, jen když ji přenechá jednoho jediného ze svých sta zajíčků. Ale voják, který ji na první pohled poznal a dělal jakoby nic, řekl:
„O výměně nemůže být ani řeči, ale mohla byste si svého zajíčka vysloužit.“
„Jen řekněte jak.“ pravila princezna. „Inu, dejte mi sedm hubiček a zajíček je váš.“
„Bože chraň, to je drahý zajíc!“ pomyslela si s hrůzou princezna, ale vydržet to musela. Voják si při každém polibku radostí povyskočil, zatímco ona křivila obličej, jakoby polykala ocet s pepřem a k tomu pelyněk. Potom obdržela svého zajíce a to zase skákala radosti ona, neboť si myslela, že nyní je voják ztracený. Když ale běžela k otci, který ji přicházel v ústrety, aby mu zajíčka ukázala, tu zaznělo z lesa hlasité písknutí a hups! Zajíček byl opět ten tam. Ale i princezna se střehla, aby někomu vyprávěla, jak zajíce draho zaplatila.
„Aby Tě husa kopla!“ láteřil král, když to viděl „Teď jdu já a toho zajíce dostanu!“ Převlékl se a šel za vojákem, který ho však ihned poznal.
„Jsou ti zajíci na prodej?“ zeptal se král.
„Ano,“ řekl „ale neprodávám je za peníze, musíte si ho vysloužit.“
„Nu, dobrá. Ale jak?“ zeptal se král.
„Když třikrát políbíte Vašeho mezka a k tomu ještě pokaždé zahýkáte, zajíce Vám rád daruji.“ Král protáhnul obličej, ale voják nevypadal jako někdo, kdo svůj názor mění jen tak, a tak se musel král dát do té těžké práce. Když ji vykonal, dostal svého zajíce, kterého pro jistotu pevně popadnul za uši a triumfálně ho nesl domů. Zrovna ho chtěl ukázat princezně, když zazněl zvuk píšťalky a zajíc zmizel. Král byl bez sebe zlostí, když se večer voják vrátil se všemi zajíci. Nechal opět přivést generála a oba přemýšleli o nějakém novém úkolu.
Když chtěl voják třetího dne vést svoji armádu opět na pastvu, král ho zavolal, ukázal mu obrovský pytel, který byl sto loktů dlouhý a sto loktů široký, a poručil mu, aby ho naplnil pravdou, pokud to nedokáže, potom mu nechá srazit hlavu.
„To udělám rád a bude to věru lehké!“ smál se a pokračoval „Dostal jsem sto zajíců, abych je hlídal, aby mi ani jeden neutekl. Není-liž pravda?“
„To je pravda.“ souhlasil král.
„Marš, zajíčkové do pytle!“ zvolal voják a hups! Zajíčkové naskákali do pytle a voják pokračoval „Když jsem s nimi byl na pastvě, přišel nějaký lovec a chtěl ode mne koupit jednoho zajíčka. Já jsem ale peníze nechtěl, a on řekl, že si jej tedy vyslouží. Vysloužil si ho za padesát ran na záda, není-liž pravda, pane generále?“
„To je lež!“ zvolal generál. Ale voják zvolal:
„Sundejte mu kazajku a můžeme těch padesát ran lehce spočítat, neboť to byl poctivý výprask!“ Tu král poručil, aby generál ukázal svoje záda, a když uviděl generálovy šrámy, musel tento k zajíčkům do pytle. Voják pokračoval:
„Potom ke mně přišla panna, nějaká kuchařka, která mě chtěla obalamutit, lichotkami a dobrým jídlem a pitím mě lákala, ale přeci mne rohlíkem opít nedokázala a zajíce si musela také vysloužit. Dostala padesát ran šípkovým prutem a ta dívka byla komorná naší princezny, není-liž pravda?“.
„Je to pravda?“ zeptal se král, ale komorná nebyla k nalezení. „Nu, kdepak jsi?“ volal král. A tu se ozvalo z pytle:
„Já jsem tady, neboť je to všechno svatosvatá pravda.“ A voják pokračoval:
„Potom přišla kramářka se zvířaty, která mi nabízela jelena či srnce, ale zajíčka si také musela vysloužit.“
„To je pravda! To je pravda!“ křičela princezna, která byla rudá až za ušima a voják podržel pytel a ona do něj ihned skočila.
„Pokračujme,“ řekl voják a král se na trůnu neklidně zavrtěl, jakoby se mu tam sedělo nepohodlně, jako by seděl na hřebíkách, bodlácích a trní. Toho si voják ale nevšímal, nýbrž pokračoval:
„Nakonec přišel jeden, který chtěl také zajíčka, ale ten si Vám ho musel vysloužit opravdu kuriózním způsobem, to si poslechněte, já jsem mu totiž poručil…“
„Dost! Dost!“ křičel král:
„Ten pytel je už úplně plný! Ráno bude svatba!“
Voják pytel zase otevřel a nechal pravdu vyjít ven. Následujícího dne slavili s krásnou princeznou svatbu a žili si dobře a spokojeně až do smrti.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight