Panská řeč

Na jednom poplužním dvoře byl správce a toho vozíval kočí po polích na obhlídku. Jednoho dne ráno taky vyjeli, pan správce si sedl dozadu do kočáru a kočí na kozlík. Jak dojeli ke kovárně, hořel tam ve výhni oheň. Správce rýpl kočího zezadu palcem pod žebra a povídá: 
„Co je to tam?“ 
„Milostpane, to je oheň,“ řekl kočí. 
Správce ho dloubl ještě jednou a poručil: 
„Žádný oheň. To je žalost, pamatuj si to, ať tomu jinak neříkáš!“ 
No, když žalost, tak žalost. Jeli dál a přeběhla jim přes cestu kočka. Správce ho zase rýpl: 
„A co je tamto?“ 
„Milostpane, to je kočka.“ 
„Kdepak kočka. To je bystrost, pamatuj si to! Bystrost!“ 
No, dobrá. Kočí práskl do koní, uháněli dál. Jak jeli po mostě přes potok, milostpán se ho zase ptá: 
„Co je tady toto?“ 
„No ..... . voda!“ 
„To je hojnost,“ rýpl ho správce. 
„Žádná voda, ale hojnost, ať tomu jinak neříkáš.“ 
No, když je to hojnost, ať je to hojnost. Za chvíli dojeli za vesnici do poli. Stála tam stodola, jak tenkrát stávaly stodoly za humny. Správce zase dloubl kočího pod žebra a ptá se: 
„Co to stojí tam?“ 
„To je stodola.“ 
„Pamatuj si, to je radost, ať tomu jinak neříkáš.“ 
No, když radost, ať je to radost, pomyslel si kočí. Asi za týden se zase chystali na vyjížďku. Doma zůstala jen kuchařka. 
Zadělávala chleba, vzala otýpku suchého roští a hodila ji do pece. 
Jenže v peci zrovna dřímala kočka, od roští jí chytla srst, kočka vyrazila ven jako splašená a šupl Rovnou do stodoly. 
Kočí to viděl, běží za pánem a volá: 
„Milostpane, milostpane! Bystrost běží do radosti, nese na sobě kus žalosti, jak nebude dost hojnosti, bude po celé radosti!“ 
Správce na něho zůstal hledět a povídá: 
„Co je to? Kde je to? Řekni mně to ještě jednou, co to vlastně koktáš !“ 
„No, milostpane, bystrost běží do radosti, nese na sobě kus žalosti, jak nebude dostatek hojnosti, bude po celé radosti.“ 
Ale než se domluvili, tak skutečně bylo po celé radosti. Stodola shořela jak věchet slámy.

Zdroj: www.abatar.cz