Panna Světlana

zobrazeno 21×

Vložil(a): jitkamety, 28. 4. 2016 17.13

Kterak vlastní matka ji v sojku zaklela, když do uhlířského synka se zamilovala a nechtěla od něho upustit

Nedaleko hradu Brumova byl ve Vizovických horách také hrad Starý Světlov. Víc však než o hradu se mezi lidmi povídalo o světlovlasé panně, která byla jako obrázek. Vlasy měla jako by ze lnu spřadeny a oči v barvě pomněnek. Kdo ji jednou uviděl, tomu hned zapadla do srdce a nemohl na ni už zapomenout. Všem byla milá, a přece s ní měli rodiče veliké trápení. Za měsíčních nocí vstala ve spánku z lůžka a chodila z komnatydo komnaty, jako by byl bílý den. Když všechno v domě prošla, vyšla i na nádvoří, po stromech lezla a po střechách se procházela. Teprve k ránu se vracela zpět na lůžko, ale když se probudila, o ničem nevěděla. Panna byla náměsíčná.
Světlovský pán se radil s kdekým, i ve světě se poptával, ale nikde nenašel pro svou dceru pomoci. Každou noc ji nechal hlídat služkami, aby se panně nic zlého nestalo. Ty ji však přece jen neuhlídaly.
Nedaleko hradu pod lesem měl chalupu starý uhlíř se ženou a jejich synek Janíček se do světlovlasé panny z celého srdce zamiloval. Noc co noc bloudil kolem hradební zdi a čekal, jestli se spící panna objeví.
Když zase jednou byl měsíc veliký jako bochník ovčího sýra a bylo vidět jako ve dne, panna vyšla až na hradbu a po ní se procházela. Oči měla zavřené a jednu ruku před sebou, jako by ji někdo vedl. Janíček se na ni díval a srdce se mu svíralo úzkostí, když šla vratkým krokem při samém krajíčku, až se zdi kaménky padaly. Když byla panna nedaleko, synek to nevydržel a tichounkým hlasem na ni zavolal: „Světlanko! Světlanko! Srdce moje!“
Vtom se panna ze snu probrala a otevřela oči. Když uviděla, že stojí na samém kraji hradby, ulekla se a spadla dolů. Janíček jí běžel honem na pomoc, ale viděl, že je zle. Panna spadla do hradebního příkopu, od kamení a trní, ležela tam potlučená a odraná. Než k ní synek doběhl, o ničem nevěděla, byla ve mdlobách. Janíček se nerozmýšlel, vzal pannu do náručí a pospíchal s ní domů.
Uhlířka vždycky vstávala, sotva první kohouti zakokrhali. Toho rána byla také vzhůru. A když viděla, koho jí to Janíček nese, spráskla ruce.
„Synku! Synku! Pověz, kdes tu pannu vzal? Ještě nás přivedeš do neštěstí. Kam jen tu chuděrku položíme?“
„Darmo máte strach, mamičko! Přece jsem ji nemohl nechat bez pomoci. Na Světlově všichni spí a nikdo neví, co se stalo. Kdybych byl tloukl na bránu, ani by mně neotevřeli. Tak jsem si myslel, že Vy panně nejlépe můžete pomoci. Znáte přece všelijakých bylin dost a dost, co by panně pomohly ku zdraví.“ Janíček položil Světlanku do staré postele a pěkně ji obložil peřinami. Když ji uhlířka umyla od krve, šla na komoru pro nějaké zeliny a Janíček pannu hlídal, aby si sama neublížila. Z těžkého spánku plakala a naříkala, nevěděla o sobě, každou chvíli s ní bylo jinak. Uhlířka zatím na ohništi uvařila nějaké koření a dala je panně vypít. Za chvíli se jí ulevilo a klidně usnula. Ale hůře bylo, když se potom vzbudila. Volala tatíčka a mamičku a plakala.
„Jen počkej, panenko!“ těšila ji uhlířka. „Však oni si pro Tebe přijedou, jenom až budou vědět, kde jsi. Teď klidně lež a moc nemluv! Jsi u dobrých lidí a bát se ničeho nemusíš. Máš štěstí, že Tě Janek našel. Kdybys tam byla do rána ležela bez pomoci, kdoví jak by to bylo s Tebou dopadlo.“
Potom uhlířka poslala synka na hrad, aby pánům pověděl, kde mají dcerku hledat. Janíčkovi se moc nechtělo, ale když matka jinak nedala, tak šel. Janíček přišel na Světlov a tam bylo veliké pozdvižení. Všichni hledali pannu Světlanu a nic o ní nevěděli. Jakmile mládenec prohlásil, že ví, kde panna je, dovedli ho k světlovské
mu pánu. Tam pověděl, že leží v uhlířské chalupě a je od pádu celá pobitá. Pán s paní dali hned zapřáhnout do kočáru a musel jet s nimi, aby jim cestu ukázal. Když přijeli k chalupě, uhlířka je vyhlížela oknem. A vyběhla ven, aby pány přivítala. Světlovský pán i paní jí velice děkovali, že se jejich dcery ujala, a dávali jí za tu pomoc peníze. Uhlířka se napřed zdráhala, nakonec si je vzala. „Nevím ale, jestli si dnes pannu odvezete domů. Zdravého místečka na ní není a dlouho si asi poleží. Trápí ji také veliká horkost a někdy zase zimnice, chudince je všelijak.“
Jak to Janíček slyšel, v duchu se zaradoval. Vylezl na půdu, aby dole pánům nepřekážel. Odtamtud stejně všechno dobře slyšel, co se ve světnici děje. Světlovský pán s paní vešli do chalupy, a když nemocnou dcerku uviděli, srdce jim to mohlo utrhnout Panna jim sotva ruku podala. Tu pán řekl uhlířce: „Když je to tak, nech nám dceru nějaký čas u sebe. Pošlu Ti něco na přilepšenou a dlužen Ti také nic nezůstanu.“
Paní sice plakala, ale jak pán rozhodl, při tom zůstalo. Uhlířka oběma ruce líbala, když odjížděli, a slibovala, že se o pannu postará. Jak páni odjeli, Janíček slezl z půdy a přitočil se k matce.
„Vidíte, mamičko! Tolik jste se strachovala a ještě nám to může být k dobrému.“
„I jen si nemysli, synku!“ odbyla ho matka. „Mladý synek a mladá panna ve stavení, to je jako oheň a vítr. Kdo ten požár uhasí? To pánbůh ví, ale já to nebudu.“ Janíček se ve tváři zapýřil, ale oči nesklopil. Byl to hrdý synek a uhlířka ho dobře znala, proto mu řekla: „Když bude potřeba panně posloužit, tak jí posluž, synku! Jinak se jí raději vyhni, aby Ti ta pěkná panenka nezapadla do srdce!“ Janíček matce ani slůvkem neodpověděl, stejně už bylo pozdě co napravovat. Když se starý uhlíř od syna dověděl, koho mají v chalupě, nechtěl jít ani domů, že se mezi takové pány nehodí. Uhlířka mu vždycky na celý den navařila a Janíček mu nosil jídlo do lesa.
Panna Světlana si zatím hověla v peřinách, a když se vystonala z nejhoršího, bylo jí v chalupě všude plno. Sem tam s Janíčkem prohodila slůvko a s uhlířkou byla jedna ruka. Pořád si měly ty dvě o čem povídat. Janíček udělal z březového proutí pěknou klícku a nosil do ní z lesa ptáky, aby panně zpívali pro radost. Uhlířka vařila jako o hodech, však jí také každý den posílali z hradu plný koš vařiva. Když bylo večer po práci, Janíček si sedl ve světnici na stoličku a povídal panně o lese, jak tam ptáci hnízdí a mladé vyvádějí. Panna ho pozorně poslouchala, potom řekla:
„Až se uzdravím, zavedeš mne do lesa, Janíčku! Nikdy jsem tam ještě nebyla. Mamička se pořád o mne bojí a bez ní nikam nemohu, jenom na parkán do zahrádky. Když půjdeme ale spolu, jistě mi to dovolí.“
Janíček slíbil, že panně všechno v lese ukáže, i ke studánce ji zavede, kam chodí zvěř pít.
Den za dnem ubíhal a panna už sama chodila po stavení, i na dvorek si vyšla.
A když zase byla jasná měsíční noc, pokojně spala v peřinách. Na Světlově tomu páni ani věřit nechtěli, že by se byla tak rychle pozdravila. Ale i druhou a třetí noc tomu tak bylo.
Za pár dní zastavil u chalupy kočár a světlovský pán s paní mnohokrát děkovali uhlířce, že dceři pomohla z neštěstí. Potom pannu naložili a odvezli na Světlov. V chalupě bylo jako po vymření. Kudy uhlířka chodila, tudy plakala. Stýskalo se jí po panně, zvykla si na ni jako na vlastní dceru.
A Janíček zase obcházel každou noc kolem světlovského hradu, ale čekal marně. Panna v noci už nevyšla. Až jednoho dne přiběhl do chalupy sloužící se vzkazem, že má jít na Světlov. Vzal si tedy sváteční halenu a klobouk a šel s ním. Když přišli na hrad, hned ho zavedli k paní do komnaty. A Janíček se zaradoval, že tu uviděl také pannu Světlanu. Než jí v tom matka mohla zabránit, rozběhla se k Janíčkovi a volala:
„Janíčku! Janíčku! Dnes půjdeme spolu do lesa, mamička mi to dovolila. Ale musíme se vrátit dřív, než tatíček přijde z města.“
„Jen jděte!“ řekla paní, ale přitom Světlanu napomenula. „V pořádku se, dcerko, vrať, ať na Tebe nemusím tatíčkovi žalovat.“
Janíček za to paní obě ruce políbil a byl rád, že pannu zase vidí. Vyšli spolu z hradu a pustili se k lesu.
Když byli sami a nikde nikoho nebylo, padli jeden druhému do náručí. A potom spolu chodili ruku v ruce po lese a povídali si. Stromy byly hned zelenější, i slunce nad nimi svítilo jasněji. Ptáci vesele vyzpěvovali a voda ve studánce byla jako křišťál. Ti dva zamilovaní tu byli v bezpečí. Co les viděl, nikomu nepověděl a vítr to nevyzradil.
Od toho dne často vycházela světlovská panna z hradu s uhlířovým Janíčkem a brzy se začalo mezi lidmi povídat, že se ti dva mají rádi. A našli se i takoví starostliví, co honem přišli světlovské paní povědět, že by měla na dceru lépe dohlédnout.
„Co Tě to jen napadlo, Světlanko? Copak se o Tebe neuchází dost mládenců z urozeného rodu? Až se to tatíček doví, to bude boží dopuštění a trest Tě nemine,“ domlouvala jí matka.
„Ale mamičko, to přece samo přišlo, že jsem si Janíčka zamilovala. Je jiný než ti páni, co k nám jezdí. A co ten všechno umí vyprávět, radost poslouchat.“ Marně ale Janíčka bránila. Světlovská paní se moc zlobila, že se do uhlířského synka zamilovala A když se to pán dověděl, bylo ještě hůře. Bouřil a hřměl, že z něho šla hrůza.
„Už zde toho uhlíře nechci ani vidět, nebo na něho poštvu psy. Pěkně se nám ti lidé odvděčili, za dobrotu nám ještě dceru svedou.“
„Nikdo mne nesvedl, tatíčku!“ řekla Světlana. „V lese mně Janíček jen ptačí hnízda ukazoval a povídal, jak který pták zpívá.“
„Jsi ještě moc hloupá, dcerko! Ani nevíš, že se takoví synci dívají jen po majetku.
Ale Tebe ten uhlířský synek nikdy nedostane. Nikdy k tomu nepřivolím, ať se děje, co se děje.“
Potom pán rozkázal, že nesmí dcera na krok z hradu, dokud on jinak nerozhodne. Od té chvíle panna celé dny proplakala. Chodila utrápená a nic ji netěšilo. Když to paní viděla, dcery se jí zželelo. A jak pán odjel do města, šla za ní a z hradu ji na půl dne pustila.
Panna se hned rozběhla k uhlířově chalupě a tam jí uhlířka pověděla, kde má Janíčka hledat. Světlana běžela za ním na paseku. Pálil s otcem milíře. Tam si ti dva padli do náručí a měli si mnoho co povídat.
„Já dobře vím, že jsem jenom chudý synek a páni nikomu chudobu neodpustí. Ale pravá láska si nikdy nevybírá. Já už Tě měl dávno rád, dřív, než jsem Tě přinesl do naší chalupy.“
„Janíčku, a já bez Tebe žít na světě nebudu, to si raději na život sáhnu,“ zapřísahala se panna a Janíček jí za to ruce líbal.
„Budeš, nebudeš. Kdo ví, co se ještě stane. Půjdeš-li ale za mne, les nás oba uživí, to mi věř!“
A panna mu věřila. Zadívala se Janíčkovi tolik do očí, že už konce nedohlédla. Domů se vracela nerada. Ale jak našla vhodnou chvíli, zase za ním utekla a o jiném nechtěla slyšet. Zatím na Světlově začali chystat svatby. Pán našel pro dceru ženicha z urozeného rodu a rozhodl se, že ji co nejdříve vyvdá. Když se to panna dověděla, moc plakala a pořád stála na svém, že jiného si nevezme za muže, než uhlířova Janíčka.
„Dcerko, že se alespoň trochu nestydíš?“ zlobila se na ni matka. „Takový chudý synek! Co bys v té bídě dělala? To není pro tebe.“
„Ale já mám ráda jen jeho a za jiného nepůjdu,“ řekla panna už pokolikáté matce. A ta se na dceru hrozně rozlítila.
„Takhle jsem Tě vychovala? Abys rodičům odmlouvala? Chováš se jako nějaká poběhlice, a ne jako panská dcera. Na moje dobré slovo nic nedáš, ty hloupá sojko jedna!“
Když to paní řekla, rázem se dcerka před ní proměnila v sojku a vylétla otevřeným oknem ven. Toho se paní věru nenadála, že vlastní dceru v ptáka zakleje. Běžela honem k pánovi a s pláčem mu pověděla, co se stalo. „Kde ji budeme hledat?“ staral se pán.
„Nikde jinde sojka nebude než v chalupě u toho uhlíře,“ řekla paní a zase usedavě se rozplakala.
Pán poslal dráby, aby tu sojku i mladého uhlíře chytili a k němu přivedli na hrad. A přemýšlel, jak je oba potrestá za jejich neposlušnost.
V chalupě byla jen uhlířka, když drábi přišli a sojku hledali. Myslela, že páni pozbyli rozumu. Když jí potom ale celou chalupu převrátili vzhůru nohama a hledali Janíčka, uhlířka viděla, že se přihodilo něco zlého.
Panna v sojku proměněná letěla do lesa za Janíčkem, který pálil s otcem milíře.
Když na paseku dolétla, dala se do hrozného křiku a létala mu kolem hlavy. Janíček ale svou Světlanku v sojku zakletou nepoznal a pořád ji od sebe zaháněl. Protože se nedala odehnat, otec mu poradil, aby tu bláznivou sojku zastřelil. Janíček nemeškal, vzal pušku a zamířil na ptáka. Sojka se marně mezi stromy schovávala. Když padla rána, na jeden ráz ji složil. Jaké bylo ale překvapení, když místo sojky ležela pod stromem zabitá Světlanka a vedle ní na mechu novorozený synek.
„Světlanko! Srdce moje, probuď se!“ volal na ni Janíček a snažil se ji přivést k životu.
Měl ale dobrou trefu a jeho milá už nedýchala. Starý uhlíř viděl, že tuze chybil. Malé novorozeně s pláčem zabalil do staré uhlířské haleny a houpal v náručí. Vtom přiběhli na paseku světlovští drábi pro Janíčka, aby ho odvedli na hrad. Janíček se jim ale postavil. Jednou rukou objal Světlanku a druhou se chytil velikého kamene. Když drábi na něho začali dorážet, jedním rázem ten kámen vyvrátil a pustil jej ze svahu na ně. Drábi měli co dělat, aby uskočili. V tu chvíli vytryskl z pod něho silný proud křišťálové vody a ty dva nebohé milence pohltil do hluboké studánky. Když před světem za sebe nemohli, zůstali spolu alespoň po smrti.
Jakmile drábi viděli, co se stalo, hrozně se polekali a o překot běželi na Světlov. Tam vše pověděli, co se v lese přihodilo. Pán s paní tuze naříkali pro nezdárnou dceru, ale do lesa se podívat nejeli, ani o jejího synka se nestarali. Starý uhlíř byl člověk těžce životem zkoušený, ale neváhal a malého synka si vzal s sebou domů. Když přišli se ženou o Janíčka, alespoň o to malé se starali a snažili se z něho vychovat pořádného člověka.
V lese, kde světlovská panna v sojku proměněná porodila synka a s Janíčkem zmizela v křišťálové vodě, dosud je studánka a jmenuje se „Sojsínka“. Stromy nad ní šumí a mechem obrůstá rok od roku. Když se milenci do ní zahledí, vždycky prý se za sebe dostanou.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight