Panna Meluzína

zobrazeno 45×

Vložil(a): jitkamety, 25. 2. 2016 7.06

Kterak po celý život zlou kletbou postižena byla, čas od času v půl ryby a v půl panny se měnila a nebylo jí žádné pomoci

V zámku na Losinách měl pán jedinou dceru, krásnou pannu Meluzinu, která byla stižena zlou kletbou a každého desátého dne se měnila v půl panny a v půl ryby. Losinský pán marně hledal pro ni vysvobození. Nikdo nevěděl, jak panně pomoci. Když matka viděla, co její dceru potkalo, brzy se utrápila žalem. Každého desátého dne odešla Meluzina do zámecké věže a tam přečkala celý den a celou noc. Otec pro ni dal upravit jednu komnatu tak, aby tam v klidu a pohodlí mohla přebývat. Uprostřed stála veliká kašna naplněná průzračnou vodou a kolem ní kvetlo mnoho květin. Po stěnách visely březové klícky s ptáky, kteří pannu obveselovali.
Když Meluzina vyšla zase mezi lidi, měla pobledlejší tváře. Časem ale tomu podivnému životu přivykla a nikomu si nestěžovala. Málokdo vlastně v kraji věděl, jaké neštěstí losinskou pannu potkalo.
Jinak měla Meluzina nejraději děti. Od malička si s nimi hrávala na zámeckém dvoře i v zahradě. Když dospěla, starala se o ty nejchudší a nejpotřebnější; co mohla, to rozdala.
Děti za Meluzinou přicházely na zámek. Nosily jí květiny a jahody, nebo košík plný čerstvých hříbků. Často ji na jaře pozvaly do lesa na procházku. „Meluzino! Meluzino! Pojď dnes s námi do lesa. Pod skalou kvetou jaterníky, že je tam až modro.“
„Ráda s vámi půjdu,“ řekla Meluzina. „Jen o tom povím tatíčkovi, aby neměl o mne strach.“
Potom proběhla jako vítr po schodech a pavlači a zmizela za dubovými dveřmi zámecké komnaty. Děti zatím posedaly na nádvoří a čekaly na Meluzinu. Brzy byla zpátky, vzala se s nimi za ruce a vyběhly z brány.
Bylo jaro a vody řeky Děsné se už vyčistily od zimního kalu. Břehy obrostly mladou zelenou trávou a na stromech se třepotaly první lístky. V lese pod skalou kvetly jaterníky a děti natrhaly velikou kytici.
„Meluzino, upleť z nich věneček! Budeš naší královnou a my pány a paními!“ volaly děti, až se jim panna smála.
„Co bych s vámi dělala? Musely byste mi postavit zámek. Ale věneček, ten Vám ráda upletu.“
„A potom s námi půjdeš do vrbin hledat proutek na píšťalku!“ zvali ji chlapci. Meluzina si sedla do trávy a děti jí nasypaly do klína plno modrých kvítků. Vybírala ty nejhezčí, kladla jeden k druhému a mezi ně vždy jeden zelený lístek. Děti se kolem ní sesedly a prosily ji o písničku. „A kterou chcete slyšet?“ ptala se jich panna. „Třeba tu o tom zeleném vršku!“ volaly děti. Meluzina se nenechala dlouho prosit a dala se do zpěvu. „Na zeleném vršku stojí jedle vysoká, vdávala by se panna, vdávala do roka .. .“
Právě v tu dobu se ubíral kolem průvod jednoho rytíře. Všichni slyšeli líbezný dívčí zpěv a rytíř poručil svým lidem, aby se na chvíli zastavili. Na zelené louce našel klubko dětí a uprostřed něho plavovlasou pannu s modrým věnečkem. Když Meluzina uviděla neznámého rytíře na koni, velmi se ulekla a chtěla s dětmi utéci. Ale on ji zastavil pěkným pozdravením.
„Neutíkej, krásná panno! Nemáš se čeho bát, nic zlého Ti neudělám. Když jsem uslyšel tu píseň, rozhodl jsem se, že musím vidět tu, která tak pěkně zpívá.“
„To zpívala naše Meluzina!“ chlubily se děti.
Panna se trochu ve tváři zarděla. Rytíř byl mladý a pohledný, uhlazených mravů a pěkného odění.
„Krásně zpíváš, panno! Do smrti na Tvůj hlas nezapomenu. Pověz mi, kdo jsi a kde Tě najdu! Až se budu vracet zpátky, rád bych se u Tebe zastavil.“ Nejdříve mu to panna nechtěla povědět, když však tolik naléhal a sliboval, že znovu přijede, dala se přece jen uprosit.
„Jestli do té doby na mne nezapomeneš, pane rytíři, zajeď na losinský zámek a ptej se po Meluzině! Tam už Ti každý řekne, kde mne máš hledat.“ Děti se na ně dívaly s vykulenýma očima. Rytíř se jim líbil. Měl koně s drahocennou uzdou a vykládaným sedlem. Když se s pannou loučil, líbal jí ruku a chtěl po ní ten modrý věneček. „Co bys s ním dělal, rytíři? Kvítka brzy povadnou a Ty zapomeneš,“ zdráhala se panna, ale rytíř měl ústa plná slibů.
„Než spadne listí se stromů, přijdu si pro tebe, krásná panno! Čekej na mne!“ Meluzině už nebylo do zpěvu, rozloučila se s dětmi a pospíchala domů. A čas plynul rychle jako voda v Děsné. Přešlo jaro a léto uběhlo. Na lukách rozkvetly fialové naháčky a jednoho dne, když už všechno listí se stromů opadalo, přijel na losinský zámek neznámý rytíř a ptal se po Meluzině. Sloužící ho dovedl k zámeckému pánu.
„Co chceš mojí dceři?“ zeptal se ho pán přísně.
„Odpusť, že jsem přijel bez ohlášení, pane! Nevěděl jsem, že panna Meluzina je Tvou dcerou. Jednou jsem ji uviděl s dětmi v lese a tak se mi zalíbila, že bych si ji rád vzal za ženu.“
Losinský pán nebyl rytířovým přáním právě nadšen. Měl strach o dceru a její prokletý život. Ale když mu rytíř pověděl, že je ze slavného moravského rodu, přece jen byl na váhách.
„Dal bych Ti svou dceru, ale jen tehdy, kdyby ses mi slovem zavázal, že s ní budeš žít v pokoji a míru tady na Losinách. Mám jenom ji a nerad bych se s ní loučil. Ty nevíš, že je stižena zlou kletbou a není jí žádné pomoci.“
Potom rytíři všechno vyprávěl a znovu ho varoval, aby pannu svou láskou nepřivedl do neštěstí. Rytíř ale od svého záměru neustoupil a znovu ho prosil, aby mu dceru dal.
„Když jinak nedáš, budiž! Ale sám budu dbát, aby jí nebylo od Tebe ukřivděno. Nezaslouží si toho,“ řekl pán a dal zavolat Meluzinu. Dlouho páni spolu jednali i panny se ptali, než všechno bylo smluveno.
Zanedlouho po tom byly na Losinách slavné svatby a Meluzina se stala rytířovou ženou. Všeho měli dostatek a žili spolu ve šťastné shodě. Když přišel desátý den, rytíř paní políbil a ona se skryla před světem v zámecké věži. Rytíř dodržoval slib daný otci a po jejím tajemství nepátral, zvědavost mu však nedala spát a byl rád, když se mu Meluzina vrátila.
Za čas se narodil Meluzině zdravý synáček a na zámku z toho bylo mnoho radosti. Každý jí to dítě přál a ona se v něm zhlížela jako v lesní studánce. Rytíř byl hrdý na syna a uspořádal veliké křtiny, na které sezval mnoho pánů a paní. Na zámku se všichni veselili, jen Meluzina byla trochu pobledlá a nešťastná, proto
že se zase blížil ten den, kdy musela svoje milé opustit. Zavolala k sobě rytíře a řekla mu:
„Můj milý! Musím se zase ukrýt před lidskými zraky, jak mi bylo souzeno. Buď sbohem a dej pozor na našeho synáčka! Až uplyne den a noc, vrátím se k vám.“
„Nikam nepůjdeš, Meluzino!“ rozhodl rytíř. „Nikam Tě nepustím. Tvoje místo je teď tady, u Tvého synka, navzdory všem těm zlým mocnostem!“ Ale paní se dala do pláče a prosila ho:
„Nech mne odejít, ať se nestane neštěstí! Kdybych sama neodešla, zabila bych naši lásku a víc bys mne neuviděl.“
Přes všechny prosby a domluvy naposledy objala synáčka a potom rychle vyběhla z komnaty. Rytíř chtěl běžet za ní, ale hosté ho volali zpět do hodovní síně. Když vypil pohár vína, vrátil se zpět do komnaty, kde ležel v kolébce synáček. Chůva ho kolébala, ale on stále plakal. Rytíř vyhuboval chůvě, že se o něho špatně stará, potom sám synka pokolébal, ale nic to nebylo platno.
„Já vím, kdo Ti schází!“ povzdechl nad ním a myslel přitom na Meluzinu. „Ale já už toho všeho mám dost. Já Ti matku přivedu a bude po pláči!“ Chůva ho od toho zrazovala, ale on ji neposlechl. Sebral se a s mečem v ruce vyběhl ze dveří. Když rytíř vstoupil do věže, bylo všude hrozivé ticho. Pomalu stoupal po schodech nahoru a u každých dveří naslouchal, ale nikde nic neslyšel. Teprve u posledních se zastavil a potom je zprudka otevřel. V kmitavém plaménku svící uviděl nádhernou komnatu s velikou kašnou a uprostřed ní Meluzinu, půl rybu a půl ženu. Vtom se ptáci dali do velikého křiku, voda v kašně začala vřít a Meluzina se ohlédla. „Ach, proč jsi mne jen neposlechl? Teď bude kletba naplněna a já už se k Vám nemohu vrátit. Zradil jsi naši lásku, ale pamatuj alespoň na syna!“ Při těch slovech se Meluzina pomalu měnila v průsvitný přízrak a hlas jí slábl, až umlkla docela. V tu chvíli jako vánek prošla komnatou a otevřeným oknem zmizela do noci. Rytíř padl na zem a pozbyl smyslů. Jak dlouho tam ležel, nevěděl. Když se probral z mdlob, byl zase bílý den a do komnaty svítilo slunce. Ptáci v klíckách štěbetali a voda v kašně byla průzračná. Rytíř otevřel okno dokořán a potom pustil všechny ptáky na svobodu. Nebylo jich tu už potřeba.
Když se otec dověděl, co jeho Meluzinu potkalo, puklo mu žalem srdce. Mnozí lidé měli rytíři za zlé, že porušil dané slovo, jiní v tom viděli pro ni vysvobození. Všichni však paní i jejího malého synáčka litovali.
Když nastala noc a ozval se vítr v zámeckých komínech, přilétla s ním i Meluzina a tiše synkovi zpívala. Byl to ale divný zpěv, který se podobal víc pláči. V zámku nikdo ani oka nezamhouřil a rytíř hledal svou paní marně po chodbách a komnatách. Nikde ji nepotkal, nikde ji nezahlédl, ale všude slyšel její naříkavý hlas. Jindy zase lidé slyšeli Meluzinu zpívat v korunách stromů na nádvoří nebo v zámecké zahradě, ale rytíř ji tam nikdy nenašel. Tak tomu bylo každou větrnou noc a takových je v tomto kraji mnoho do roka.
Od té doby se Meluzina objevovala i jinde a naříká prý dosud. Proto hospodyně dávaly za okna chalup mouku a sůl, někde i krupici, a říkaly, že to dávají Meluzině, aby tolik neplakala. A tak létá Meluzina světem a pláče. Pak se zase vrací na losinský zámek, kde hledá svého ztraceného synka, který už dávno dorostl, zestárl a umřel. Jen Meluzina je pořád stejná a kvílivým hlasem zpívá o ztraceném lidském štěstí.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight