Paní Kateřina

zobrazeno 26×

Vložil(a): dáša, 30. 3. 2016 17.41

Kterak darem zlatou studni dostala a jak z ní chudákům zadarmo vodu dávala až si manžela svého pohněvala a už nikdy s ním v míru nežila

Když se Kateřina Zajímačka z Kunštátu přivdala na Brtnici, byly to slavné a hlučné svatby. Ženich pan Hynek z Valdštejna pozval na svůj zámek tolik hostů, že všechny hradní komnaty pro ně ani nestačily. Přijeli páni z Boskovic, Telče, Lomnice, Bítova, páni z Pernštejna a bůhví odkud. Potom přijeli také páni preláti a všichni ti, co si pana Hynka vážili a uznávali jako předního moravského pána. A jak bylo zvykem, každý z nich na Brtnici něco přivezl darem a nikdo s prázdnou nepřijel. Jednu hradní komoru pro ty dary vyklidili a tam je všechny ukládali. To veliké hoštění však také pana Hynka něco stálo. Na svatby padlo tolik volů, vepřů, telat, ovcí, krmených husí, slepic, kapounů, zvěřiny, ryb a ptáků, že se nikomu o tom ani nesnilo. O vínu, pivu a medovině ani nemluvě. Sklepy byly plné sudů, soudků a džbánů másla, sýrů, sádla, vosku a svíček, nikde nebylo k hnutí. Hynek z Valdštejna byl jinak pán tuze šetrný. A když pustil z ruky chlup, musel se mu třikrát vrátit. Když uznal, že je potřeba, dal komory a sýpky otevřít a prodal každému, kdo přišel a měl peníze. Také na jeho přímluvu byla ves Brtnice povýšena králem Matyášem na městečko. Potom v ní pan Hynek usadil tkalce, pekaře, kováře, bednáře, ševce a mistry všelijakých řemesel, i trhy zde zavedl. Městečko pomalu vzkvétalo a pán měl z toho užitek. 
Ve svatební den přišli svému pánu popřát také měšťané a přinesli, co z které dílny vyšlo nejlepšího. Nová paní dostala tolik nádobí, plátna, tkalounů, taštic a kdovíčeho, že si s tím na zámku ani rady nevěděli. Jedno k druhému ukládali do komory. Největší překvapení jí uchystal sám pan Hynek, když nechal na nádvoří vykopal hlubokou studnu a postavit nad ní kamenné roubení s pozlacenou mříží. Když potom přivezl na Brtnici paní Kateřinu se svatebním průvodem, nejdříve dal zastavit u studny. Pomohl jí dvorně z kočáru, aby se na to velkolepé dílo podívala. Sotva paní u studně stanula a všichni kolem ztichli údivem, dal se pan Hynek slyšet: 
„Tohle je můj dar Tobě, paní Kateřino! Ať naše štěstí zůstane tak nezkaleno, jako je čirá a nezkalená voda v této studni. Tu máš zlatý klíček od mříže a bude na Tobě, komu té čisté vody nejdříve podáš.“ 
Hosté kolem propukli v jásot a nadšení, všichni pěli chválu na moudrost pana z Valdštejna, který nejen paní Kateřinu vzácným darem obdaroval, ale především svému zámku zajistil to nejpotřebnější. Zámek měl dosud jednu starou studnu, ale když přišlo veliké sucho, obyčejně vyschla a voda se pak musela dovážet. Paní Kateřina požádala, aby jí přinesli pohár. Potom okovem sama navážila ze studny vodu, do poháru ji nalila a podala panu Hynkovi: 
„Napij se první, pane manželi, aby ses přesvědčil, že voda i naše štěstí je zatím bez poskvrny!“ 
Pán přijal pohár, zhluboka se napil a hosté zatleskali. Potom se také oni hlásili o pohár a paní Kateřina jim té dobré vody nalévala. Když už to drahnou dobu trvalo, zval je pan Hynek halasně ke stolu. 
„Vzácní páni, jen nám tu vodu všechnu nevypijte a nechejte také něco pro druhé. Já mám pro Vás ještě jiné pití a věřím, že Vám bude lépe chutnat, než ta voda ze zlaté studně.“ 
A tak nasedlo panstvo zase do kočárů. Když dvěma branami projeli, zastavili se před vchodem do paláce. Trubači troubili, lidé provolávali slávu a tlačili se dopředu, aby viděli ženicha a nevěstu. Stěží se páni dostali do hodovní síně, tolik tu bylo lidu. Když se konečně kolem stolů sesedli, muzikanti jim vyhrávali a sloužící nosili nazdobené mísy masa, dobré krmě a plné džbány nejlepšího vína. Paní Kateřina zářila mezi ostatními paními jako sluníčko a ten zlatý klíček měla ukrytý za ňadry. .Jen pijte a jezte, moji páni!“ pobízel pan Hynek a sám si bral ty nejlepší kusy; v pití také nezůstával za ostatními pozadu. 
Dlouho do noci páni hodovali. Když už nemohli jíst a pít, pávím perem si v krku vytřeli a všechno do korýtka zvrátili, potom znovu zasedli k hostině. Tak seděli až do rána, nikomu se spát nechtělo. 
Druhý den byl na nádvoří zámku veliký rytířský turnaj. Rytíři v železné zbroji vyjeli na koních jeden proti druhému a silnými dřevci se potýkali, potom se bili mečem. Kdo vyhrál, byl slaven, kdo prohrál, sám z boje utíkal nebo ho pacholci odnesli. Když pak vyhlásili vítěze, přišel se paní Kateřině poklonit a ona ho ozdobila zlatým věncem. 
Celý týden trvaly na Brtnici ty svatby, a než se všichni páni rozjeli, další týden ještě uběhl. Potom se zase všude smýčilo, uklízelo a vše dávalo do pořádku. Sotva si pan Hynek po tom veselí odpočinul, začal počítat, co ho to všechno stálo. Seděl za stolem ve své komnatě a na škarticích si dělal čárky. Na jedné, kolik páni vypili, a na druhé, kolik snědli. 
„To je peněz! To je peněz!“ vzdychal. „A kdybych pánům svoje bohatství neukázal, o všechnu vážnost bych u nich přišel. Ti nenajedenci a bumbálkové! O kolik mne to vlastně připravili?“ 
Vtom do komnaty vběhla paní Kateřina celá rozesmátá, jak se služkami povídala o svatebčanech. Když uviděla pana Hynka zamračeného a vzdychajícího, polekala se. 
„Co se Ti stalo, můj holoubku?“ zašeptala. 
„Co by se stalo!“ odsekl jí pán. „Tady jen tu škodu počítám, co nám ty svatby přinesly. To je peněz! To je hrůza! Od nynějška musíme šetřit, paní Kateřino! Ty v kuchyni zbytečně neprovař! Čeledi dávej jedno jídlo v poledne i večer a pro nás také nevyvářej! Jen kdyby přijel na Brtnici nějaký vzácný host, potom musíš masa napéci, aby nás nepomluvil.“ 
Když tu řeč paní slyšela, vlastním uším nechtěla věřit. Kde se ztratil ten její roztomilý holoubek? Teď tu seděl pan manžel a vrčel a jen do škartic hleděl, laskavě na ni nepromluvil. Jak jí začal o kuchyni povídat, paní Kateřina dostala zlost. Sama mu přivezla pěkného věna a výbavu, jak se na urozenou pannu slušelo. A nyní má na sobě šetřit jako chudá děvečka? Kdyby se to páni rodiče dozvěděli, ti by se divili a naříkali. A hned mu zostra řekla: 
„Snad nebude tak zle, pane manželi! Když jsem komoru a spíži uklízela, viděla jsem, že máme všeho habaděj. Zbytečně utrácet nebudeme, ani si opasek nemusíme utahovat jako nějací chudáci. Jen se neboj, já si v kuchyni už poradím.“ Pan Hynek se však škaredil a mrzel, že s ním paní není zajedno a odmlouvá mu. Brzy po svatbě přestal vrkat a předstírat jí líbánky. Dobré věno s paní Kateřinou vyženil, a to stačilo. Sám měl už kus života za sebou, na nikoho jiného se neohlížel. „Jak jsem řekl, při tom zůstane!“ a pán na důkaz toho pořádně praštil pěstí do stolu, aby paní Kateřina nebyla na pochybách, kdo bude koho poslouchat. „Žádné jiné slovo tu platit nebude, paní Kateřino!“ 
A bylo po řeči. Paní Kateřina si pak často poplakala, když viděla, že si jí pan Hynek nehledí. Často odjížděl z domova třeba na několik dní, s pány se scházel a rokoval, až se domohl místa zemského hejtmana. Potom ho teprve na Brtnici nikdo neviděl a paní Kateřina pomalu uvadala jako odkvetlá růžička. Jednoho roku bylo veliké sucho. Potoky všude vyschly a ve studánkách bylo vody pomálu. Chudí lidé přišli prosit na zámek, aby jim paní dala vody ze zlaté studně, jinak že žízní pomrou. Všude jinde museli za vodu platit, ale paní se nad nimi smilovala. 
„Jen pojďte, ve studni je vody dost pro všechny! Ať si však každý vezme jen tolik, kolik sám pro sebe potřebuje!“ řekla paní a zlatou studnu jim otevřela. Všichni jí za to ruce líbali a chválili její dobrotu. 
Když paní Kateřina jednou stála při studni, jel pan Hynek se svým průvodem z města domů a byl celý rozkohoutěný. Jak ji uviděl, seskočil s koně a ptal se: „Snad jim tu vodu nedáváš zadarmo?“
„A co bych měla chtít po těch chudácích?“ ptala se ho paní Kateřina, ale pan Hynek byl jiného mínění. 
„Za každý žejdlík vody ať Ti dají jeden peníz! Dnes je voda všude nad zlato a my přece na rozdávání nemáme.“ 
Ale paní se nedala a rozhodně řekla: 
„To neudělám, pane Hynku! Tak zle s námi ještě není, abych po chudácích chtěla peníze za vodu. Vždyť ani žádné nemají. Však jsem tu studnu dostala od Tebe darem; tedy dovol, abych sama uvážila, komu z ní vody dám a komu ne.“ Když to pán slyšel, zle se na ni rozhněval. Začal paní Kateřině vyčítat, že je špatná hospodyně a ničeho šetřit neumí, přitom sebe velice litoval a nakonec prohlásil: „Kdybych Ti nebránil, paní, brzy bychom kvůli Tobě přišli na buben.“ To paní Kateřinu tak rozzlobilo, že ve svém hněvu stáhla z ruky zlatý prsten. „Tak jako tento prsten hodím do studně a voda se nad ním sama zavře, tak se moje srdce před Tebou dávno už zavřelo, pane Hynku, a nemám, co bych Ti víc řekla.“ A prsten opravdu hodila do studně. Potom ještě lidi vodou podělila a šla do paláce, ani se neohlédla. Hynek z Valdštejna poznal, že střelil kozla a před lidmi si udělal velikou ostudu. Ten zlatý prsten ho mrzel i to, co mu paní řekla, ale svoje slova by byl zpět nevzal. Proto švihl koně bičíkem a vyrazil z brány ven do lesů, o průvod se nestaral. 
Léta uběhla a mládí nikomu nepřidala. Paní Kateřina si vedla dobře, ale s panem Hynkem víc než o hospodářství mluvit nechtěla. Když se vzdal svého úřadu a vrátil se natrvalo na Brtnici, žádný synek ani dcerka ho nevítali, vlastních dětí nebylo. Paní se starala o děti v čeledníku a měla jich kolem sebe pořád dost. Pán se často hněval a na ni mrzel, že by se napřed o vlastní měla starat, ale ona jen pohodila hlavou: 
„Vždyť víš, pane Hynku, že se nám štěstí dávno ve studni utopilo. A nyní je už pozdě ho lovit!“ 
Opravdu se připozdívalo. Pan Hynek se strachoval o peníze a pořád se mu zdálo, že jich málo přibývá. Proto začal služebníkům dávat jen půl platu a druhou půli jim prý na horší časy ukládal. Přesto rád šperky kupoval, knihy i obrazy a v nich ukládal svůj majetek. Sám si o tom všem vedl knihy a do nich zapisoval vydání. Potom už ani nevycházel z komnaty a jen nad škarticemi seděl, až jednoho dne umřel. 
Když ho paní Kateřina slavně pohřbila a oplakala, jak se slušelo, žila si na Brtnici spokojeně. Lidem přála a oni zase přáli jí. Byla z ní bohatá vdova, ale už se nevdala. Jedna zkušenost paní Kateřině stačila a po druhé netoužila. Jenom ji mrzelo, že se mezi lidem začalo povídat, jak pan Hynek po smrti straší. Každou noc prý chodí po komnatě a v knihách hledá, co komu nedal nebo zapřel. Proto si paní pozvala písaře a dala všechno v knihách do pořádku, aby si na pána nikdo nenaříkal. Co bylo třeba, zaplatila, ale dlouho to trvalo, než k narovnání došlo. Ještě že si pan Hynek všechno tak poctivě zapisoval. Nakonec přece jen mohla paní Kateřina Zajímačka spokojeně na Brtnici dožít a umřít uprostřed svých milých poddaných. 
Zlatá studně také tou zlatou studní dlouho nezůstal;:. Déšť a sněhy z ní zlato smyly a zlatý klíček někam zapadl. Voda však v ní přece jen zůstala a léčila prý různé nemoce. Lidé ke studni chodili pro vodu do té doby, dokud ji páni nedali zasypat. Ale pověst o zlaté studni zničit nemohli, ta přetrvala všechny časy a vypráví se dodnes.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight