Paní Johanka

zobrazeno 21×

Vložil(a): jitkamety, 27. 3. 2016 17.32

Kterak na manžela tuze žárlila, až jednomu nevinnému děvčeti k smrti pomohla, a jak za to byla od ní prokleta a žádné štěstí už neměla

Plumlovský zámek zdědila po svém otci paní Johanka z Kravař. Byla to paní pohledná a pilná. O hospodářství se starala dobře, ale nejraději ze všeho na světě vyšívala a pletla. Kam se kdo v zámku podíval, všude byla klubíčka příze a vlny, nůžky a jehly nebo jehlice. I děvečky té práci učila, a která dobře pletla nebo vyšívala, obstála. Ty druhé musely za čas ze služby. Tak při té panině pilnosti se do roka napletlo v zámku tolik punčoch, kabátů a čepic, že pan manžel Heralt z Kun
státu mohl každý den jiné oblékat. A také všichni příbuzní a přátelé měli brzy dost punčoch a jiných věcí, kterými je paní Johanka štědře obdarovávala. Paní také vyšívala šátky, fěrtochy a stuhy, které byly její největší chloubou. Ale i ta nejpilnější žena jednou muže omrzí, když na nic jiného nemyslí. Pan Heralt začal brzy utíkat z domu, když ho paní nutila, aby jí klubíčka navíjel a pořád jenom s ním mluvila o pletení a vyšívání.
„Nezlob se na mne, paní Johanko, ale já Ti už žádné klubíčko nenavinu. To jako bych hada v ruce držel. Všude se tu kutálejí po zemi a pletou pod nohy. A když chci spolehnout do podušek, nikdy nevím, jestli mne jehla nepíchne nebo jehlice neprobodne.“
„Jenom nebuď nevděčný, pane manželi! Kdyby mne nebylo a mého dobrého otce, nikdy bys na Plumlově neseděl a nedělal tady pána,“ zlobila se paní Johanka a jehlice se jí v rukou jen kmitaly.
„Tak já jsem tedy nevděčník!“ podivil se pan Heralt. „Snad ještě nechceš, abych se kvůli Tobě učil plést a vyšívat jako naše služky? Stejně celý den nic jiného nedělají a pacholci aby za ně dobytek poklízeli.“
Pan Heralt byl muž rozvážný a nikomu křivého slova neřekl, ale tohle hospodářství s paní Johankou ho už dávno zlobilo. Jak mohl, vyjížděl do lesů na lov nebo seděl u rybníka a chytal ryby. Doma byl co nejméně a paní Johanka ho podezřívala, že chodí někam za pannou.
Pán chodil, ale do kovárny. Stála nedaleko zámku u cesty a kovář byl mistr svého řemesla. Dobře koval koně, brousil nože a meče. Co bylo třeba od železa, to vždycky spravil. Zámecký pán mu každou chvíli donesl nějakou práci. Jednou to byl tupý nožík, podruhé meč nebo tesák na zvěř. Rád potom usedl v kovárně na lavici a díval se, jak se kovář ohání kladivem.
„Kovářské řemeslo, to je práce pro siláka, pane!“ smál se kovář. „Když se někdo v kovárně narodí tak jako já, od mala musí pomáhat tátovi a místo chleba polyká železo.“
„Kdybych se já měl podruhé narodit,“ řekl pán, „také bych byl rád kovářem. A pak bych všechny ty jehly a jehlice, co se v zámku všude povalují, roztavil a zničil.“ Potom si postěžoval, jak ho paní Johanka trápí a hledí si jenom vyšívání a pletení. ,Ale to bys způsobil velkou škodu, pane!“ odporoval mu kovář uctivě. „Naše ženské se bez toho neobejdou. Moje dcerka sedá také večer co večer za stolem a vyšívá si fěrtušek. Má už toho šatstva plnou truhlici a pořád jí to nestačí. I pro jiné dělá!“ Kovář měl pěknou dceru a jedinou. Druhé dítě byl syn, ale ten musel na vojnu a zůstal kdesi ve světě. Když pán chodil tak často do kovárny, kovář se jednou osmělil a nabídl mu mléka. Kovářova dcera je přinesla v malovaném džbánu a pěkně se na pána usmála.
„Ať Ti chutná, pane! Sama jsem je od kravičky nadojila, sama do džbánu nalila, abych Tvé milosti mohla posloužit.“
Pan Heralt se zadíval se zalíbením dcerce do očí i na fěrtušek, a když potom přišel domů, mluvil jen o kováři a jeho dceři. Paní Johance vyprávěl, jak umí panna krásně vyšívat, že takové vyšívání ještě neviděla. Chtěl paní pozlobit a také se mu to podařilo. „Zítra ráno si dám tu kovářku zavolat, ať mi ukáže, co dovede. To jsem věru zvědavá, kdo by mne chtěl v díle předstihnout.“
„Však až děvče přijde, sama uvidíš, že ty naše děvečky neumějí takové kvítky vyšívat,“ stál na svém pan Heralt a konce toho vyprávění nebylo. A tak se nad kovářovic pannou začaly stahovat mraky. Když paní Johanka na někoho zanevřela, její hněv neznal mezí. Už dlouho pátrala, kam pan Heralt chodí, a teď se to dozvěděla. Srdce se jí zatvrdilo a chystala pomstu.
Ráno poslala pacholka do kovárny, ať pannu přivede a ty její fěrtochy také s sebou přinese. Když kovář slyšel, proč jeho dceru na zámek volají, měl velikou radost a běžel za ní do komory.
„Honem se stroj, dcerko! Zámecká paní Tě volá k sobě, abys jí to svoje vyšívání ukázala.“
Ale panna z toho radost neměla a začala naříkat:
„Nevím, nevím, tatíčku, jestli jste dobře udělal, když jste pánu o mém vyšívání vyprávěl. Paní se na mne bude mrzet. Uvidíte!“
Ale kovář by! na svoji dcerku pyšný a o ničem takovém nechtěl slyšet. Když se oblékla, ještě ji na půl cesty vyprovodil a ranec nesl, aby nemusela jíl s pacholkem sama.
Sotva panna přišla do zámku, hned ji vedli k paní Johance do komnaty. Paní si nejdříve kovářovu dceru od paty k hlavě prohlédla a viděla, že je hezká jako obrázek. A to ji tuze zamrzelo, protože sama už nebyla nejmladší. Paní Johanka rozkládala fěrtoch za fěrtochem a šátek za šátkem. V komnatě brzy bylo jako na louce. Růžičky, zvonky, tulipánky a lístečky jako by samy z plátna vyrůstaly. Takové vyšívání paní ještě v životě neviděla. Dobře si prohlédla všelijaké ty mřížky a křížky a jablíčka, aby jí nic neušlo. Potom vzala do rukou vyšívané stuhy a ptala se:
„Kdepak jsi k tomu všemu přišla? Snad mi nechceš namluvit, že tohle všechno je Tvoje práce, kovářko?“
„Vzácná paní, tohle všechno jsem sama vyšila. Už od mala mne mamička vedla k vyšívání, abych prý jen tak neseděla a nezahálela,“ skromně řekla panna. Paní Johanka jí však měla za zlé, že lépe vyšívá než ona sama a přitom jí ještě muže svádí. Umínila si, že pannu za to pořádně vytrestá.
„Když tedy říkáš, že tu práci dovedeš, zůstaneš u mne! Já Ti dám všechno, co k vyšívání potřebuješ. Když do zítřka vyšiješ šátek, půjdeš domů. Když nevyšiješ, zůstaneš zde a ještě jinou práci odvedeš!“
Jak paní Johanka řekla, tak udělala. Dovedla pannu do komory a dala jí kus plátna a přízi, jehlu a nůžky. Potom zavřela dveře na petlici, aby k ní nikdo nemohl. Když panna viděla, co se děje, dala se do pláče.
„Proč jen jsem tatíčka poslechla? Neměla jsem chodit na zámek, teď se už odtud stěží dostanu. Kdyby se alespoň někdo u pána za mne přimluvil, ten jediný by mi z komory pomohl.“
Panna však věděla, že si pláčem nepomůže a dala se tedy do práce. Když vzala plátno do ruky, viděla, že jí paní dala to nejhorší, co měla. Jak nit do jehly navlékla, hned se jí přetrhla.
„S takovou ten šátek ani do rána nevyšiju,“ povzdechla si, potom přece jen šátek ustřihla a s tím, co měla, se pustila do práce. Kolikrát se jí nit přetrhla, ani nepočítala. Přesto na šátku vyšila do růžku srdce ze samých slziček a kolem dokola rozmarýnku.
Když ráno přišla paní do komory, na stole ležel vyšívaný šátek. Hned po něm sáhla a nevěřila ani svým očím.
Na tom nejhorším plátně panna vyšila všecku svoji bolest. Tu dostala paní ještě větší zlost než včera, když viděla, že pannu nezdolala.
„Jak vidím, kovářko, včera ses jenom vychloubala! Takový šátek by si nevzala na sebe ani moje děvečka. Ale abys neřekla, dám Ti na fěrtoch a do rána ho vyšiješ, jak umíš nejlépe.“ Víc s pannou nemluvila a odešla.
Když služka přinesla plátno a přízi, dala panně ještě krajíc suchého chleba a džbánek vody. Panna viděla, že jí paní o život ukládá, ale nelenila a plátno na fěrtušek přistřihla. V každém rohu vyšila slepičky a kolem nich pěknou mřížku. Do rána bylo ještě daleko, když byla s prací hotova. Spát ale nemohla. Na zbytek plátna udělala kvítky, na jaké si jen vzpomněla.
Když ráno paní Johanka do komory přišla, viděla, že panna umí vyšívat jako nikdo na světě. A to ji rozzlobilo nejvíce. Ve hněvu řekla:
„Aby sis nemyslela, že jen tak u mne práci odbudeš, vyšiješ mi ještě jednu stuhu, ale tak dlouhou, aby se do ní dal celý zámek obtočit. Když to do zítřka dokážeš, pustím Tě z komory na svobodu. Když to nedokážeš, v rybníku Tě dám utopit.“ Potom poslala do komory celé kolo modré stuhy a košík špatné příze. Panna už měla všechny prsty od jehly rozpíchané. Marně celý ten čas vzpomínala na tatíčka a na pána, nikdo ji nepřišel potěšit.
Když starý kovář viděl, že se mu dcera nevrací domů, běžel za pánem. Nikdo ho však do zámku nechtěl pustit. Tak stál před vraty a čekal, až se pan Heralt objeví.
Ten byl kdesi na lovu a nevěděl, co se na plumlovském zámku děje.
děje. Panna zatím marně vyšívala. Na modré stuze vyrostly pomněnky, kolem nich tráva a rákosí. Mezi pomněnkami vyšila rybí očka a vodní lilie. Radost byla se na tu krásu podívat. Modrá stuha však neměla konce.
Když paní Johanka ráno přišla, panna nebyla s prací hotova.
„Tak přece jsem Tě dostala. Jak vidím, Tys v noci asi spala nebo na jiné věci než na práci myslela.“
Panna hleděla na zlou paní bez bázně, pak řekla:
„Ty, paní, dobře víš, že nemluvíš pravdu. Už tři noci jsem nespala, abych Ti poctivé dílo odvedla. Ale Ty pořád nejsi spokojena. Tak dlouhou stuhu bych celý týden vyšívala, a ne jeden den a jednu noc. Zloba Tě k tomu navedla, abys mne v komoře držela pod zámkem. Já Tě za to proklínám! Od tohoto dne ať nemáš nikde pokoje, pořád jehlou pícháš a bez konce vyšíváš i po smrti. Až se zde kámen po kameni rozpadne a jednoho dne plumlovský zámek voda zavalí, teprve potom se klidu dočkáš!“ Když to panna řekla, stuhou si hrdlo zadrhla. Paní Johanka viděla, že kovářova dcera nad ní vyhrála a už nikdy nevezme svou kletbu zpět. Rychle komoru zavřela na dva západy a běžela pryč, nikomu nic o její smrti neřekla. Když se pan Heralt vracel z lovu, uviděl u brány kováře. Ten mu s pláčem pověděl, že jeho dcera je už po tři dny v zámku a nikdo o ní neví. Pán hned běžel k paní Johance a ptal se po kovářově dceři, ale ta se na něho osopila:
„Co je Tobě po té sprosté holce? Dala jsem jí nějaké vyšívání, a protože s ním nebyla hotova, sedí ještě v komoře.“
Ale pán jí nevěřil a běžel se tam sám podívat. Když dveře otevřel, vlastním očím nevěřil. Komora byla plná modrých pomněnek, ale po kovářově dceři nebylo ani památky. Od té doby ji už nikdo nikdy neviděl, protože se proměnila v modré pomněnkové kvítky.
Na zámku mezi pány pak nesvornosti neustále přibývalo. Pan Heralt se paní Johance vyhýbal a ona pořád jenom vyšívala, jak jí to panna před smrtí předpověděla. Toho vyšívání se zbavit nemohla, i když mnohokrát chtěla. Plumlovský zámek se začal kámen po kameni rozpadat a rozpadá se podnes. Když z něj spadl kus zdiva, lidé v podzámčí říkali, že si dnes zase kovářova dcera přišla pro kámen. Její kletba vrchovatě se naplnila, když paní Johanka seděla na svahu pod zámkem a do jehly právě navlékala. Tu se jí klubíčko skutálelo s klína a bylo by spadlo do rybníka, kdyby se nebyl najednou objevil neznámý rytíř. Ten klubíčko chytil a dvorně paní podal. Jak paní Johanka po něm sáhla, v tu chvíli celá zkameněla a rytíř zmizel. A tak tam dodnes pod zámkem sedí paní s jehlou v ruce a čeká na vysvobození. Každým rokem kolem rybníka kvetou pomněnky a je jich tam až modro. Zkamenělá paní se musí na ně za trest dívat a čekat, dokud kletba nepomine.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight