Paní Holle

zobrazeno 30×

Vložil(a): jitkamety, 22. 2. 2016 14.39

Podívejme, jak dnes venku chumelí! To paní Holle natřásá těžké peřiny, až bílé chmýří jen jen poletuje. A než napadne na velkém kopci dost sněhu, povíme si pohádku. Žila byla jedna vdova a měla dvě dcery. Ošklivou línou Markétku a hezkou pilnou Aničku. Línou Markétku milovala, poněvadž Markétka byla její vlastní dcera. Aničku neměla vůbec ráda. Anička musela od rána do večera pracovat, ani chvilku si nesměla odpočinout. Uklízela, myla, vařila i prala, a když byla se vším hotova, posílala ji macecha ke studni, aby venku předla. Markétka zatím doma mlsala medové koláčky.
Jednou seděla zase Anička u studny a předla tolik, až měla prsty samou krev. I vřeténko bylo celé krvavé. Nahnula se nad studní, aby je opláchla, ale vřeténko jí vyklouzlo z ruky a spadlo do studny. S pláčem šla Anička za macechou. Macecha se na ni rozkřikla:
„Ach ty darebnice, jenom škodu děláš!“ Když Ti vřeteno spadlo do studny, musíš je zase přinést. I kdybys měla za ním do studny skočit.“
Marně Anička prosila macechu o odpuštění. Macecha ji vyhnala ven z domu. Nešťastná Anička plakala, vrátila se ke studni, a poněvadž se macechy bála a nevěděla co počít, skočila do studny za vřetenem.
Strachy zavřela oči. Když je zase otevřela, ležela na krásné louce, kolem ní voněly květiny a sluníčko svítilo a hřálo. Podivila se, protože na zemi byl podzim, vítr foukal, na lukách ani květinky, na stromech ani lístečku. A tady taková krása! Vstala a šla kus cesty po louce, ale nikde nikoho neviděla.
Za chvíli přišla k peci plné chleba. Chléb v peci prosil Aničku lidským hlasem:
„Aničko, prosím, prosím, vytáhni mě z pece, nebo se spálím.“
„To víš, že Tě vytáhnu, spálit Tě nenechám,“ pověděla Anička, a jak byla zvyklá z domova, vzala lopatu a bochník za bochníkem rychle z pece vytáhla.
Potom šla dál a za chvíli došla k jabloni. Na jabloni uzrálo plno jablek, až se větve skláněly k zemi. Červená jablíčka prosila Aničku:
„Aničko, setřes nás ze stromu, ať nepolámeme větve, setřes nás, Aničko.“
„To se rozumí, že Vás setřesu,“ povídala Anička a zatřásla stromem jednou, dvakrát, třikrát a červená jablka se kutálela v trávě. Anička jablíčka sesbírala, narovnala na hromadu a šla dál.
Brzy došla k malému domku. Z okna se dívala stařenka a měla veliké zuby. Anička se stařenky polekala a chtěla utéci. Ale stařenka na ni zavolala:
„Pročpak se bojíš, Aničko? Jen pojď dovnitř. Když mi budeš pěkně sloužit, povede se Ti u mě dobře, a ještě se Ti odměním. Hlavně musíš dát pozor, abys mi hezky stlala a pilně natřásala peřiny, až bude peří kolem poletovat. Čím víc bude poletovat, tím víc bude na zemi sněžit. Já jsem paní Holle.“
Stařenka měla milý hlas a pěkně se usmívala. Anička se přestala bát. Slíbila, že zůstane u paní Holle ve službě a že se jí postará o její peřiny. Stařenka byla spokojená, lepší pomoc si nemohla přát. Anička každý den stlala a natřásala peřiny, až peří lítalo. A když tak hezky peřiny natřásala, na zemi se chumelilo a děti měly dost sněhu. Anička se najedla a napila do sytosti a neuslyšela po celý čas jediné zlé slovo. Dobře se jí u stařenky žilo. Ale dny běžely a na Aničku padl smutek. Začalo se jí stýskat po zemi a po domově. Paní Holle si toho všimla a zeptala se:
„Copak Ti, Aničko, chybí? Už si při stlaní nezpíváš a oči míváš červené.“
„Stýská se mi, tolik se mi stýská,“ odpověděla Anička „mám se u Vás dobře, jako jsem se doma nikdy neměla, a přece bych se ráda vrátila zpátky na zem.“
„Rozumím Ti, Aničko, a ukážu Ti cestu domů,“ řekla paní Holle, „a protože jsi mi poctivě sloužila, zasloužíš si odměnu.“
Vzala Aničku za ruku a zavedla ji k veliké bráně. Brána se otevřela, a jakmile pod ní Anička stála, snesl se na ni hustý zlatý déšť. Všechno zlato na ní zůstalo, Anička vypadala jako ze zlata.
„To máš za to, že jsi byla taková pilná,“ řekla paní Holle a vrátila Aničce vřeteno, které jí spadlo do studně. Vrata se zavřela a Anička stála nahoře na zemi, blízko domu, ve kterém bydlila s macechou a s Markétkou.
Jak vstoupila do dvora, vylétl kohout na studnu a zakokrhal:
„Kykyryký,
vrací se nám naše panna
celá zlatem posypaná!“

Anička přišla domů jako vykoupaná ve zlatě. Macecha i Markétka mohly na ní oči nechat. Musila znovu a znovu vyprávět, co zažila, a nic nesměla zamlčet. To je docela lehké, myslela si macecha. Přála si, aby Markétku také potkalo takové štěstí.
Poslala Markétku ke studni s vřetenem a poradila jí, ať si poškrábe ruku o šípkové trní. Markétka vzdychala a uplakávala, ale ruku do trní přece strčila. Když bylo vřeteno od krve, hodila je do studny a skočila za ním.
Rázem byla na louce, kolem ní voněly květiny a sluníčko hřálo a svítilo. Markétka šla přes zelenou louku až k peci, ve které se pekl chléb a prosil:
„Markétko, prosím, prosím, vytáhni mě z pece, nebo se spálím.“
Markétka se jen ušklíbla:
„Nemám nic lepšího na práci než se ušpinit. Buď si kde jsi, a třeba si tam zčernej.“
Potom přišla k jabloni. Na jabloni se červenalo jablek, až se větve pod tíhou prohýbaly a skláněly k zemi. Červená jablíčka prosila:
„Markétko, setřes nás ze stromu, ať nepolámeme větve, setřes nás, Markétko.“
Markétka odpověděla:
„Co si o mně myslíte? Zatřesu stromem a ještě mi nějaké jablko spadne na hlavu a uhodí mě.“
A šla dál.
Brzy došla k domku paní Holle. Stařenka se dívala z okna. Markétka se jí nepolekala, však už slyšela, že má paní Holle veliké zuby. Neváhala a hned k ní vstoupila do služby.
První den byla pilná, myslela na zlato a natřásala všechny peřiny. Druhý den natřásla už jen dva polštáře a třetí den jenom jeden jediný. Začala lenošit a ráno se jí nechtělo vstávat. Téhle zimy bylo na zemi tak maloučko sněhu, že se děti nemohly ani koulovat. Líná Markétka brzy stařenku omrzela.
„Jen se vrať na zem,“ řekla jednoho dne Markétce, „raději si budu peřiny natřásat sama.“
Proč ne, myslela si Markétka, teď dostanu zlato a mohu jít domů. Stejně se mám doma líp, tam nemusím nic dělat.
Paní Holle zavedla Markétku ke bráně, a když se brána otevřela a Markétka tála pod mí, vylil se na ni místo zlatého deště velký kotel plný smůly.
„Jaká služba, takový plat,“ řekla paní Holle a zavřela bránu. Líná Markétka šla domů, smůla se jí lepila na vlasy, na tváře, na šaty, vypadala, jako by byla celá ze smůly. Jak vstoupila do dvora, vyletěl kohout na studnu a zakokrhal:
„Kykyryký,
vrací se nám naše panna
celá smůlou pomazaná!“

A smůla se držela líné Markétky tak pevně, že se jí už nikdy nezbavila.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight