Pan Vítek

zobrazeno 41×

Vložil(a): jitkamety, 31. 5. 2016 14.39

Kterak s panem Ješkem se hněval a co z toho sváru nekalého pošlo, když se oba páni v turnaji střetli

Uprostřed kopců nad řekou Moravicí stál pevný hrad Vikštejn, který patřil nejmocnějšímu pánu Opavského kraje, panu Vítkovi z Kravař. Ten dal hrad přestavět, aby mu svou nádherou byl pro potěchu a jiným pánům na obdiv. Pan Vítek byl velikým milovníkem rytířského klání, které jako pán v kraji nejvyšší pořádal pro urozené panstvo. Když byl čas k turnaji určen, rozeslal posly po okolních hradech, aby sezvali hosty na hrad Vikštejn.
Zatím hradní čeleď připravila na nádvoří dřevěné šraňky a lešení pro hosty, potom všechno kolem vyzdobila chvojím, koberci a kožešinami, aby se vzácným paním a pánům dobře sedělo. V kuchyni se peklo a vařilo, protože se mnoho lidu sešlo ke stolu.
„Tentokrát jsem dal pozvat také rytíře Ješka z Držkovic, aby si nenaříkal, že proti němu něco mám,“ povídal pan Vítek svojí paní, když mluvili o hostech. „Je to takový hrubián a lapka proradný, nactiutrhačný až zle. Pořád mu ještě ale nemohu ty jeho hříchy dokázat, proto ho musím u sebe vítat jako nejlepšího hosta.“
„Ten nebo jiný,“ utrousila paní pohněvaně. „S každým jsi zadobře, můj pane, ale jen počkej, až se páni spolu domluví a začnou proti Tobě zvedat hlavy! Co budeš potom dělat? Měl bys na něho hned udeřit a jeho hradu dobýt! A nečekat, až si sám vezme, co bude chtít a co ho napadne.“ Pan Vítek se začal škaredit. Neměl rád, když ho žena napomínala a pletla se mu do hejtmanského úřadu. Ale s tím panem Ješkem měla pravdu. Byl to rytíř velmi nepokojný, neustále nové statky kupoval nebo je bral za úplatu. „Co po mně chceš? Já jsem přece tady pánem! A vím, komu jsem co povinen. Jen si paní, hleď svého, abys nikomu nezavdala příčiny k hněvu. Často se teď nad jiné paní vynášíš a ony potom svoje muže proti mně popuzují.“ Paní Anna pohodila jen hlavou a nechtěla se s manželem zlobit. Byla pyšná a nad jiné domýšlivá. Mnoho krásy neměla, zato tím Nohatěji se strojila a věšela na sebe mnoho šperků, aby nad jiné paní vynikla.
Když jí pan Vítek domlouval, práskla za sebou dveřmi a bylo po domluvě. Každý znal její prchlivou povahu. Jak se zlobila, všichni se paní raději vyhýbali. Panstvo se začalo sjíždět na hrad, paní Anna každého naoko srdečně vítala, natřásala se v nových šatech a klenotech. Pan Vítek se pánů vyptával, kdo z nich bude zápasit a kdo dělat strážce turnaje, aby bylo učiněno právu zadost. Všude na nádvoří se to čeledí jen hemžilo, koní a povozů tu bylo nespočítané. Najednou stráže ohlásily, že přijel pan rytíř Ješek z Držkovic se svou čeledí a někteří páni začali o něm mluvit nepěkně. Ale pan Vítek jim domlouval, že dnes je tu každý jeho hostem, aby ho vzali na milost. A paní Anna měla radost, že tak brzy na její slova dochází. Když pan Ješek k nim dojel, skočil s koně a hrnul se k hejtmanovi. Rukou mu potřásl a hlaholil.
„To je dobře, hejtmane, žes nás k turnaji sezval! Alespoň si páni zase svoje kosti trochu protáhnou a na koních natřesou svoje tučné kýty! Dnes by nejraději každý z nich jezdil v kočáře a potom jsou jako padavky. Budeš se dnes také potýkat?“
„A proč bych se nepotýkal?“ odpověděl hejtman trochu naježeně, jako by ta výtka jemu patřila. „Jen abys Ty nelitoval, až se my dva budeme spolu bít, žes k turnaji přijel na Vikštejn!“ Pan Ješek se ale začal smát a plácat se do kolen. „To se Ti povedlo, hejtmane! Jak bych já mohl litovat, když nikdy nejsem z těch posledních, kteří padají s koně jako pytel hrušek. Pamatuješ, jak to bylo posledně? Ty sám ses jen tak tak držel v sedle, jak jsem já mocně do Tebe pral dřevcem.“ A málem by se byli ti dva spolu dostali do hádky, kdyby pan Vítek nezmlkl. Stráže hlásily dalšího hosta, tak ho musel jít uvítat. Pan Ješek také nelenil a honem se přitočil k paní Anně, která se mu kdysi líbila. Hlavně její bohaté věno.
„Jakpak se Ti daří, vzácná paní? Jsi pěkná a jako ze samého másla uplácaná,“ povídal jí dvorně a začal rukou ochytávat, jako kdyby na trhu kupoval koně. „Ale pane rytíři!“ pýřila se paní a trochu se bránila. „Co si o nás lidé pomyslí?“
„A co by si měli myslet? Mně ses vždycky líbila, to dobře víš, ale Tys mne nechtěla. A pořád se mi ještě líbíš jako ty klenoty, kterými se zdobíš.“
Přitom vzal do ruky zlatý řetěz, co paní visel na prsou, a potěžkal ho. Jak to pan Vítek uviděl, honem poslal k paní jednoho služebníka, aby se šla podívat do kuchyně, že hostina už brzo začne.
Když se druhého dne všichni dobře vyspali a znovu posilnili dobrým trunkem a kapouny, páni dali sedlat koně a projížděli se nádvořím. Paní se ustrojily do nejlepších šatů, vlasy spletly pod zlaté a stříbrné čepce, panny do vínku. Potom si tváře krášlily pomádami a voňavkami se polévaly. Každá chtěla být mezi prvními, žádná poslední.
Když se panstvo usadilo na vyzdobeném lešení, trubači troubili zahájení rytířského klání. Potom pan Vítek všem ohlásil, kdo se z urozených pánů k turnaji přihlásil a dal losovat, kteří z nich pojedou první. Pak bylo znovu veliké troubení a kotle hřměly, když jeden rytíř zleva a druhý zprava proti sobě vyjeli. Byli celí v brnění a také jejich koně byli pokryti železnými pláty a vyšívanými čabrakami. Na helmicích pánům vlály barevné chocholy, podle kterých je bylo možno rozeznat. Dřevěná kopí narazila do štítu protivníka. Kdo nebyl pevný v sedle, ten prudký náraz nevydržel a spadl na zem. Páni se znovu a znovu proti sobě rozjížděli, koně řehtali a dřevce praskaly. Kdo jich zlomil nejvíce a v sedle vydržel, ten pak byl vítězem. Pan Vítek z Kravař jel mezi posledními a držel se statečně. Přesto však se na něho paní Anna dívala s úzkostí a modlila se, aby nespadl s koně a kosti si nepolámal. On a rytíř Ješek byli dva z nejlepších, kteří každého protivníka vyhodili ze sedla. Když potom oba rytíři vjeli proti sobě mezi šraňky, zuřivě se potýkali, ale jeden druhého shodit nemohli. To oba přivádělo k takové zuřivosti, že na sebe pokřikovali.
„Pojď na meč, hejtmane! Dnes už jsme spolu dost dřevců rozbili! Jestli se mne nebojíš, tak se mi postav,“ křičel Ješek a hned svolával svoje pacholky, kteří kolem šraňků zevlovali, aby mu s koně pomohli.
„Já že se bojím? Ty babí skřete! Na meč! Na meč!“ volal pan Vítek zlostně a mával na svoji čeleď.
Potom šli páni proti sobě pěšky a bili se těžkými meči. Písek jim skřípal pod nohama a každou chvíli někdo z nich uklouzl, ale přece se jenom na nohou oba drželi. V těžké zbroji se pohybovali pomalu, ale tím větší rány dávali jeden druhému. A kolem bylo plno křiku a volání, páni se mezi sebou hádali, kdo vyhraje. Najednou se rytíř Ješek dobře vedené ráně uhnul a hejtman padal k zemi na tu stranu, kam šel jeho meč. Panstvo hned začalo provolávat slávu rytíři z Držkovic, když kdosi přiskočil a pomohl panu Vítkovi na nohy. Ten toho využil a uštědřil svému protivníkovi nečekaně takovou ránu, že pan Ješek zavrávoral a padl k zemi.
Potom se hejtman Vítek hned sám provolal vítězem a než se mohl rytíř Ješek ohradit, seběhla paní Anna dolů a vítěze ozdobila zlatým věncem a řetězem. „To je ale svinstvo! To je neřádstvo!“ křičel pán z Držkovic, když viděl, co se děje. Ale fanfáry už oznamovaly konec rytířského klání.
Páni se báli proti hejtmanovi vystoupit, i když dobře viděli, jak se všechno mezi šraňky sběhlo. Proto se rytíře Ješka nikdo nezastal. Když mu pacholci pomohli z brnění, hned svolával svou družinu a poroučel, aby sedlala koně. „Já to tak nenechám, hejtmane!“ řekl panu Vítkovi přede všemi. „Já si budu až u samého krále stěžovat, jak Ty jednáš s urozeným rytířem!“
„Jen si jed', odkud jsi přijel! A stěžuj si!“ křičel na něho hejtman. „S takovým hrubiánem a kokrháčem nikdo jednat nebude!“
A paní Anna si také přisadila a pana Ješka nepěknými slovy poctila. Až se všichni tři mezi sebou pohádali a rozešli se ve zlém. Ostatní páni, kteří tu při slyšeli, raději se také domů chystali a nic o tom nechtěli slyšet.
Pan Ješek z Držkovic však nezapomněl, že se mu na Vikštejně stala křivda přede všemi pány a jak s ním ostoudně hejtman jednal. Dlouho o všem uvažoval a nakonec se rozhodl, že ke králi nepojede a sám se panu z Kravař pomstí. Poslal svoje lidi na Vikštejn, aby se tam ucházeli o službu a potom mu podávali zprávy, co se na hradě děje.
Když jednou pan Vítek odjel se svou zbrojnou čeledí na delší čas z hradu, řekl si rytíř Ješek, že teď přišla jeho chvíle. S malou družinou se vypravil na Vikštejn a dal se u paní Anny ohlásit. Ostatní čeleď, která jela za ním o půl dne později, nechal tábořit v lesích pod hradem. Když paní Anně řekli, že pan rytíř Ješek z Držkovic stojí před branou, nevěděla, co má udělat. Celý dlouhý čas se na Vikštejně neukázal, ani s panem Vítkem nikde nemluvil. Hrad byl bez pána, ale když sama z okna viděla, že rytíř přijel jen s malou družinou, poručila bránu otevřít. Sotva rytíř vkročil do komnaty, hluboko se paní Anně ukláněl a baretem smýkal o zem.
„Dovol, abych Tě pozdravil, ctná paní! Moc mne mrzí, že jsme se posledně s panem Vítkem tak nepohodli. Ale to víš, při turnajích vždycky lidské vášně nabudou vrchu a krev je horká.“
„Co bylo, to bylo, pane Ješku! Vítám Tě na Vikštejně! Proč jsi ale nepřijel, když byl můj muž doma?“ ptala se paní a ruku mu podávala k políbení.
„Nevěděl jsem, že není doma,“ omlouval se pan Ješek. „Byl bych přijel jindy.“
„Když už jsi zde, sedni ke stolu, pojez a popij! Však pro jednou tak zle nebude, když Tě sama pohostím.“ A poručila služkám, aby nosily na stůl.
Potom si spolu povídali v nejlepší shodě a pan Ješek byl dvorným rytířem, ale ze svého úmyslu ani píď neslevil. Když si s paní připíjel, ruka se mu chvěla zlobou a oči raději klopil, aby ho neprozradily. Paní Anna si myslela, že je tak rozechvěn, protože ji tajně miluje.
Když už začal padat soumrak, Ješek se obrátil na paní s přáním.
„Jestli, paní Anno, dovolíš, měl bych k Tobě jednu prosbu! Pojď se mnou na věž, podíváme se, jak slunce zapadá a šumí řeka Moravice.“
Paní Anna se na něho překvapeně podívala, ale potom se usmála a samolibě řekla: „Pane Ješku, kdo by to byl do Tebe řekl, dnes jsi nějak milostně naladěn! Ale abys věděl, žes na Vikštejně vítaným hostem, Tvojí prosbě vyhovím.“ Vzala si na komoře teplý plášť a vedla rytíře na věž.
Když spolu stoupali nahoru, pan Ješek pořád něco povídal. A proto paní poručila strážným, aby počkali na ně dole. Chtěla být s panem rytířem beze svědků. Sotva vystoupili na ochoz, zadíval se rytíř dolů k řece a dlouho nemluvil. Paní Anna myslela, že je tak uchvácen krásnou vyhlídkou. Ale on se k ní najednou prudce obrátil, přehodil jí plášť přes hlavu a zašeptal:
„Tak a teď mi vlastní hlavou zaplatíš za všechny ty urážky, za všechna ta příkoří, která jsem u Vás musel vytrpět!“ a srazil paní s věže dolů. Potom dal svým lidem znamení, že mají dobýt hradu šturmem. A sám sestupoval pomalu se schodů. Paní spadla na prudký kamenný sráz a její tělo se rozbilo o skálu. Tam už na ni čekali jeho pacholci, aby ji hodili do vln Moravice.
Na Vikštejně se strhla hrozná bitka. Držkovičtí pacholci si se svým dílem pospíšili. Otevřeli bránu, aby jejich druhové mohli dovnitř. Pan Ješek také nikoho nešetřil. Kdo mu přišel do cesty, toho mečem sklátil. Brzy hradu dobyl, dal naložit vozy plné zásob, nářadí, šatstva a peněz. I klenoty pobral. Dobytek a koně vyhnal a potom s čeledí odjel.
Když se několik pacholků probralo z mrákot, hledali paní, ale nikde ji nalézt nemohli. Všichni mysleli, že ji rytíř unesl. Za nějaký den utopenou rybáři vytáhli z řeky a donesli na hrad. Tam bylo plno nářku a bědování. Hned vypravili posla, aby jel za panem Vítkem a pověděl mu tu hroznou zvěst.
Hejtman Vítek se potom vrátil na Vikštejn, aby svolal lidi a vytáhl s nimi do boje proti rytíři Ješkovi. Přitáhli k jeho hradu, do základů ho zničili, ale rytíře nenašli. Ten zavčas upláchl, když viděl, že by se neubránil. A pana Vítka do smrti mrzelo, že se mu nemohl pomstít, jak by byl zasluhoval.
Od té doby chodila za noci po hradě vikštejnská paní jako přízrak a měla na sobě šaty potřísněné krví. Lidé si povídali, že prý hlídá vzácné poklady, které jsou pod věží zakopány.

 

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight