Pan Smíšek z Vrchovišť

zobrazeno 25×

Vložil(a): dáša, 19. 2. 2016 13.47

Kterak na Horách Kutných s panem strýcem mistroval tak, až oba k velikému bohatství přišli, ale za. trest po smrti straší a falešné peníze počítá

Všelicos se povídalo na Horách Kutných o Janu Smíškovi z Vrchovišť, ale jenom potají, protože jeho pan strýc byl ve Vlašském dvoře královským mincmistrem. Když pan Smíšek kupoval Hrádek, to starobylé panské sídlo nad Páchem, zůstalo mu při tom ještě jedenáct kutnohorských měšťanských domů, pole a louky a kus lesa v to nepočítaje. Městem šel jeden hlas, že si pan měšťan nic nevydělal poctivým řemeslem.
Komu ale pánbůh, tomu všichni svatí. Pan Jan Smíšek kupoval nejlepší rudu a dodával ji panu strýci do Vlašského dvora za výhodnou cenu přede všemi ostatními rudokopci. Rodná krev se mezi pány nezapřela a měli z toho oba užitek. Císař Friedrich je za jejich zásluhy o rozkvět Hor Kutných povýšil do šlechtického stavu, tak se pánům Smíškům a Venclíkům z Vrchovišť dostalo erbu a v něm bílého jednorožce.
Na Hrádku ale brzy poznali, že mají nového pána. Nejdříve propustil čeleď a vyměnil za novou a poslušnou, potom dal udělat nová dubová vrata. Se sousedy se pán moc nepřátelil a hned se pustil do přestavby. Sehnal nejlepší zedníky, kameníky a malíře, aby jeho sídlo královsky vyzdobili.
„To je tak, když pánbůh dopustí a holá bída zbohatne,“ povídaly si báby klevetnice na rohu uličky pod Hrádkem. „Bodejž by ho čert vzal, takového pána, který si hledí jenom mamonu a zlata! Poctivé živobytí nikomu nepřeje a to ještě sám pan mincmistr ho bere v ochranu a dává prý mu všelijaké úlevy. Čeládka z Vlašského dvora si o tom všelicos mezi sebou povídá.“
„Ale páni jsou to zbožní,“ povídala druhá bába modlilka, která celý čas vysedávala v kostele a musela být při každé slávě. „U svaté Barbory mají v chrámě páni Smíškové vlastní kapli a dávají prý na kostel ze všech pánů nejvíce.“ Třetí bába byla zlolajnější a pánům nikdy nepřála.
„Asi mají také proč, jinak by pánbíčkovi nelízali paty. Ale ta jejich pýcha ještě nevyrostla do nebe a může se všelicos přihodit.“
Vtom se otevřela vrata na Hrádku dokořán a pan Smíšek vyjel se zbrojnou čeledí na koních přes malý mostek, pod kterým odtékaly smrduté splašky. Koně pohazovali hlavami a řehtali, jak jim jezdci zkracovali uzdy, aby někoho nepovalili. Báby klevetnice se honem klidily z cesty, aby pánovi udělaly místo.
Pan Smíšek z Vrchovišť byl spokojen, protože se smluvil se strýcem na nové půjčce. Věřil, že se mu dobře povede a dluh brzy splatí. Nová stavba paláce na Hrádku rychle rostla. Okna dostala kamenná ostění, kaple už byla zastřešena. Zedníci stáli právě na lešení a dělali novou omítku. Městská rada dovolila panu Smíškovi, aby si svedl vodu do lázně ke své potřebě na Hrádek a zase ji vypouštěl zpátky do lázně. Lazebník se bránil, ale strýc všechno zařídil, a tak páni měšťané neměli žádných námitek. Když pan Smíšek seděl u něho ve Vlašském dvoře a zůstali sami v mincmistrovské komoře, pan strýc mu radil:
„Dej si pozor, Jene, ať nikdo z Tvé čeládky nevynese, co všechno na Hrádku stavíš. To víš, zatím se s pány měšťany domluvím. Ale kdyby se něco vyneslo, nevím, jak bych Ti mohl pomoci,“ varoval ho strýc upřímně.
„Dám si pozor, pane strýčku, jen se nebojte. Svým lidem platím dobře, a proto musí držet jazyk za zuby. Nikde jinde by tolik peněz neměli.“
Oba páni si dobře rozuměli, snad jako málokteří pokrevní příbuzní. Ale to je spojil obchod a moc stříbrných grošů, které razili v mincovně.
„Až budeš se stavbou hotov, rád se přijedu podívat,“ řekl mu pan strýc. „A co paní Dorota a děti? Doma je všechno v pořádku?“
„Po pravdě řečeno ani nevím,“ odpověděl upřímně pan Jan. „Děti rostou jako z vody a je jich všude plno. Paní Dorota má nyní starosti o velký dům a mnoho čeledě. Spolu se vidíme jen u oběda nebo u večeře. Víš sám, že jezdím za obchodem a na dlouhé výklady není mnoho času.“
Pan mincmistr se usmál a z almary vytáhl něco zabaleného v šátku. „Nesmíš, Jene, zapomenout, že máš doma hezkou ženu. Tuhle pro ni vezmi něco ode mne. Kupci přijeli až z Vlach a dovezli všelijaké zboží. Tenhle jemně tepaný pás bude paní Dorotě jistě slušet.“
Jan byl trochu zahanben strýcovou pozorností, ale věděl, že je starý lišák, který neudělá nic zadarmo. Marně však přemýšlel, co za to bude chtít. Vzal pás a poděkoval, potom se spolu rozloučili.
Cestou domů zajel pan Smíšek ještě mezi krámy na horním rynku a koupil štůček hedvábí a jemný závojík. Přestože byl to pán šetrný, nesměl ho strýc zahanbit. Když přijel potom domů, paní Dorota se divila, že ji zve do světnice a tam před ní na stole rozkládá takové dary.
„Copak Tě to napadlo, pane manželi? Dobře víš, že si nemohu jinam vyjít než do kostela, takovéhle parády moc neužiji.“
Pan Smíšek se dlouho nevytáčel, a proto začal hned z toho nejbližšího konce.
„Já mám k Tobě velikou prosbu, paní Doroto! Já vím, že jsi paní pečlivá a máš práce nyní víc než dost, ale dej pozor na děti, aby neběhaly po stavbě. Zvlášť dolů do sklepů je nikdy nepouštěj! Mohly by někam spadnout a přijít k úrazu.“
„Co je to všechno platno, když ony nejsou k uhlídání. Musela jsem je už několikrát zavřít v komoře, když moc zlobily,“ povzdechla si paní a pan Jan dlouho mluvil a okolkoval, nakonec musel s pravdou ven.
„Víš, má milá, že se snažím, aby se nám vedlo dobře. Ale ta stavba stojí moc peněz, a proto jsem se rozhodl, že na Hrádku postavím tajnou huť. Proto musíme být opatrní, aby se nikdo nic nedověděl.“
Když to paní slyšela, sedla na lavici a sepjala ruce. Byla to paní zbožná, ale svého muže poslouchala na slovo. Protože jí poručil, že nikomu nesmí nic povědět, dovedla slovo dodržet. Jen si dělala veliké starosti.
Potom byla v rodině u pana Smíška z Vrchovišť ta největší pohoda. Paní Dorota se snažila panu manželovi ve všem vyhovět a děti hlídala jako oko v hlavě. Pan manžel jí za to sem tam koupil nějakou tu ženskou parádu nebo drobné klenoty, které pak ukládala do malé šperkovnice.
V tom čase začala na Horách Kutných mezi lidmi veliká bída a nespokojenost. Mnoho havířů bylo bez práce. Některé doly se zavíraly a jiné zase otvíraly, jak se to pánům hodilo. Havířská chasa se bouřila a scházela po hospodách, ale co to bylo platno, když jejich hlas nechtěli páni slyšet a ke králi se nedostal. V dolu Šmitně se prý objevili zlí duchové a na Kaňku hnali trejb tak, že se havíři v dole zadusili. Povídalo se po Horách, že těch zlých duchů je kolem víc a samo peklo se tu otvírá pod zemí. Někteří lidé raději odcházeli jinam.
Na Hrádku bylo všechno v nejlepším pořádku, jako by se kolem nic zlého nedělo. Marně báby klevetnice obcházely a nahlížely do oken, nic se nemohly dovědět. Jen občas v noci bylo vidět nad Hrádkem hrozný dým a z komína začal létat ohnivec. Bába kostelnice běžela hned za farářem, aby v tom něco udělal, ale ten ji odbyl, protože chtěl být s panem Smíškem z Vrchovišť zadobře.
Až jednou přitáhla k Hrádku havířská chasa z Kaňku a tloukla na vrata, křičela a chtěla se dostat dovnitř. Báby také vyběhly a ptaly se, co se děje. Jeden havíř se dal s nimi do řeči.
„Tuhle havíři Jakubovi se domů nevrátila žena ze služby. Pan Smíšek prý ji drží ve vězení. Tak si jdeme pro ni.“
To byla novina. Lidé se odevšad sbíhali a každý chtěl být při tom. Havíři volali pana Smíška a tloukli k tomu na buben, aby je lépe slyšel a také aby o tom vědělo celé město. Dlouho zůstala vrata panského domu zavřena, vtom se nahoře otevřelo napůl jedno okno a pánův písař opatrně vyhlédl, ale kryl se okenicí. „Jeho Urozenost pan Jan Smíšek z Vrchovišť Vám vzkazuje, že do Hrádku pustí jenom jednoho, který bude mluvit za všechny. Ostatní se honem rozejděte, než na Vás pošle zbrojnou chasu.“
Sotva domluvil, všelicos letělo k němu do okna, ale písař byl rychlejší. Přirazil okenici a hlavu ani nevystrčil. Havířská chasa se mezi sebou radila, občas ještě tloukla na buben nebo do vrat, ale ti rozumnější se hleděli spolu domluvit. „To jsou zase ty panské móresy! Ale věčně tady stát nemůžeme. Někdo musí jít za pánem,“ naléhali havíři.
„Ať tam jde Jakub! Je to přece jeho žena a snadněji se s pánem domluví. Kdyby se nedomluvil, poženeme to až k soudu a všelicos pak vyjde najevo,“ mínili jiní. Jakub byl dobrák a do práce jako kat, ale že by uměl s pány mluvit, to se o něm říci nedalo. Dlouho mu ostatní domlouvali, než vystoupil z houfu a postavil se před vrata. Ostatní se museli stáhnout do nejbližších uliček, protože chasa na Hrádku nechtěla jinak otevřít.
Když vpustili Jakuba dovnitř, pan Smíšek se na dvoře ani neukázal. Pacholci ho zavedli hned do komory, kde bylo vězení, a tam ho zavřeli. Havíři bouřili před Hrádkem skoro celý den, až pan mincmistr s pány měšťany na ně dojeli a dali je rozehnat vojáky.
Jakub byl jako omámený a tou tmou tak zpitomělý, že se sotva držel na nohou. Vtom ho někdo chňapl za ruku a strhl k sobě.
„Jakube! Muži, Tys mne přece jenom našel?“ ozvala se jeho žena Magdaléna, která tu seděla o hladu v temnici.
„Propánaboha, co se s Tebou stalo?“ divil se Jakub, když se probral z leknutí.
Ale Magdaléna se musela napřed řádně vyplakat, než mohla promluvit.
„Já se už asi odtud nikdy nedostanu. Pan Smíšek všem tvrdí, že jsem se zbláznila.“
Jakub ji těšil, jak nejlépe uměl, a hladil tvrdou dlaní po hlavě, potom se vyptával, jak se to všechno stalo.
„Přece zde nesedíš pro nic za nic, Magdaléno? Vždycky jsi pánům poctivě sloužila a nikdy jsi s nimi neměla žádnou vádu.“
„Víš, Jakube, já jsem jen hloupá ženská. A kdybych byla mlčela, nic by se mně nestalo a v dobré službě jsem byla podnes. Paní Dorota mne poslala uklidit první sklep, že prý pán přiveze několik beček piva. Vzala jsem tedy klíče a koště a šla se světlem do sklepa. Byla jsem už od práce celá zmořená, tak jsem si tam jenom na chvilku sedla na schod a zdřímla. Jak jsem dlouho spala, to nevím. Ale dlouho to být nemohlo, protože mne nikdo nehledal. Najednou jsem slyšela takové divné klepání a myslela jsem, že jsou to skřítci. Protože mne popadla zvědavost, prohledala jsem celý sklep, abych věděla, odkud to jde. Za velikým sudem jsem našla jakási dvířka a za nimi byla tajná komora. Sedělo tam několik chlapů, každý za jedním štokem, a před nimi ležely stříbrné pláty a peníze. Já jsem se tak polekala a začala křičet, že mne odtud museli odnést. Pán hned nařídil, aby mne zavřeli do komory, že jsem se zbláznila a mohla bych někomu ublížit.“
Jakub stál a třásl se jako raněné zvíře. Všelicos slyšel o penězokazech, kteří okrádají krále i lid a strhávají dobrou měnu. Nebylo pochyb, že pan Smíšek je jedním z nich. Skočil ke dveřím a začal do nich bušit oběma rukama a křičet, že pán je zloděj a falešník. Nikdo ale nepřišel, nechali je tam oba dva o hladu. Druhého dne, když havířská chasa na dobré slovo odtáhla od Hrádku, vyjel pan Smíšek k soudu a dožadoval se tam spravedlnosti. Žaloval havíře Jakuba a jeho ženu Magdalénu pro hrubé urážky své osoby.
„Den ode dne je to na Horách Kutných horší, vzácní páni! Všelijaký lid se tu odevšad zběhlý potuluje a dožaduje se svobod. Opatrní a moudří páni by měli proti nim přísně zakročit a pro výstrahu ostatním toho havíře odsoudit k smrti provazem,“ žádal pan Smíšek důrazně.
Páni soudci se radili, jak a co nejlépe udělat, aby na Horách Kutných byl trochu klid. Nakonec ale nevěděli, co dělat s tou bláznivou. Když to pan Smíšek slyšel, hned se zase hlásil ke slovu a pánům nabídl svou pomoc.
„To je ta nejmenší starost. Jestli by proti tomu urození páni nic neměli, nechal bych si tu služku na Hrádku. Byla tam už zvyklá, a až se trochu pozdraví, služkám pomůže s prací a ony zase na ni dohlédnou.“
Toho se páni soudci hned chopili a děkovali panu Smíškovi z Vrchovišť za jeho laskavost a ochotu. Brzy byla na obou stranách spokojenost. Jen ubohý havíř Jakub zle pochodil. Páni ho dali tajně odvézt do Kouřimi a tam ho stali dřív, než se to havířská chasa dověděla. A jeho žena Magdaléna byla až do smrti zavřena na Hrádku.
Za tu panskou špatnost, která tehdy tolik kvetla mezi pány, neměl pan Smíšek z Vrchovišť klidu ani po smrti. Marně se vykupoval v kostele bohatými dary a nadacemi, podnes prý straší v tajné mincovně na Hrádku a v noci počítá peníze, přehazuje groše z jednoho koženého váčku do dlouhého. Potom, jako by někde hrkla velká voda, všechno rázem utichne a po celý den je zase klid. Ani bláznivá Magdaléna nedošla pro svou zvědavost zaslouženého odpočinku. Když vítr zaduje ve starých komínech a začne kvílet a naříkat, obchází prý kolem Hrádku a naříká nad zmařeným životem, o který ji páni připravili kvůli stříbrným grošům a mamonu.

 

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight