Pan Šembera

zobrazeno 47×

Vložil(a): jitkamety, 31. 5. 2016 14.41

Kterak dal vystavět překrásný zámek, a jak ho sám ďábel přitom pokoušel a o jeho duši ukládal, až pánovu duši po jeho smrti přece jenom dostal

Urozený Jan Šembera z Boskovic a na Bučovicích byl moravský pán nad jiné bohatý. Patřilo mu několik panství, hradů a zámků, ale nejraději z nich měl Bučovice. Jeho velikým přáním bylo vystavět zde takový zámek, aby mu nebylo široko daleko rovno. Když se chtěl pustit do nákladné stavby, potřeboval k tomu mnoho peněz. Proto prodal několik statků a všem svým úředníkům poručil, aby na poddaných tvrdě vymáhali daně a nikoho nešetřili. Bylo z toho mnoho nářku a pláče, ale pan Šembera nepovolil. Nakonec přece jen nashromáždil tolik peněz, kolik potře
boval, a pozval na Bučovice věhlasného italského stavitele, aby mu zámek postavil. „Vím, že jsi mistr nad mistry,“ řekl mu pan Šembera. „Proto také chci, abys vystavěl na Bučovicích právě takový zámek, jaký stavíte ve vaší vlašské zemi. Rozlehlý a pohodlný, pěkně zdobený. Na ničem nemusíš šetřit. Jen hleď, aby to dílo bylo nad jiné dokonalé!“
„Ano, pane! Postavím Ti zámek, že Ti jej jiní budou závidět!“
Přičinlivý stavitel hned kreslil návrhy a plány, aby pana Šemberu ujistil, že si vybral opravdu toho nejlepšího mistra. Když se spolu dohodli, pán dal navozit dřevo, kámen, cihly a písek na vrch Kalvárii a poručil tam kopat základy pro stavbu.
Ale práce se nijak nedařila. Sotva vykopali základy, došli na tvrdou skálu. Když začali stavět zdi, bořily se jim. Co jednoho dne postavili, to druhého dne bylo zničeno. Mezi lidem se začalo povídat, že je to ďáblovo dílo, a poddaní utíkali z práce. Pan Šembera láteřil, posílal na ně dráby a v noci tam stráže držely službu, aby mohly pánovi povědět, co se tam děje. Po setmění byl všude klid. Jak ale půlnoc odbila, strhlo se veliké povětří. Prach a písek se zvedal, kameny lítaly. Sám ďábel se svou družinou přiletěl až z pekla a všechno to kolem rozmetal, že nezůstal kámen na kameni, cihla na cihle. Stráže se strachy z místa ani nehnuly. Když bylo dílo zkázy skončeno, ďábel jim dal pro pana Šemberu vzkázání.
„Vyřiďte svému pánu, aby tu zámek nestavěl, že by ho nikdy nedokončil. Vzkazuje mu to sám kníže pekel!“
Pak se znovu zvedlo veliké povětří a pekelníci zmizeli. Když se stráže probraly z leknutí, běžely horempádem k panu Šemberovi.
Přestože bylo do rána ještě daleko, hned daly pána vzbudit a jejich velitel mu všechno pověděl. Nakonec jen prosil, aby je tam už pán neposílal, že se chlapi těch pekelníků bojí.
„Copak jste baby?“ rozzlobil se pan Šembera. „Já se tam sám podívám a to hned.“ A při tom zůstalo.
Na ráno ani nečekal, dal vzbudit stavitele a oba se tam vypravili na koních. Když uviděli tu zkázu, do smíchu jim nebylo.
„A kde mi teď zámek postavíš?“ ptal se ho pan Šembera zarmouceně, ale stavitel si věděl rady.
„Nic se, pane, nermuť! Než bychom se s peklem měli hněvat, raději postavím zámek dole při potoku Litavě. Bude také pevný a nepřístupný. Kolem jeho zdí poteče voda a na hradbách bude pro panstvo libosad plný vzácných stromů a keřů. Uvidíš, pane, že budeš spokojen!“
Pan Šembera hned pookřál na duchu a poručil pacholkům, aby všechno stavivo vozili na to místo, které jim stavitel určí.
Když začali stavět nový zámek, z celého panství sváželi sedláci na stavbu největší olšové kmeny, jaké kde byly. Tesaři je přitesávali a jako jehly zaráželi pomocí dřevěných beranů do vlhké země u potoka. Potom přivezli Čtyři kmeny tak silné a dlouhé, že je musely vézt dva páry koní. Devět silných mužů je zaráželo do země plné tři neděle tam, kde měly stát zámecké věže. Tak začali budovat zámek v Bučovicích na čtyřech olšových sloupech.
Každý den chodil pan Šembera na stavbu, aby se podíval, jak práce pokračuje. Stavba rostla jako z vody. Ale když zedníci začali stavět zdi, jedna z nich se jim pořád hroutila a rady si s ní nevěděli. Pan Šembera se snažil jim také pomoci. Pozval na zámek poustevníka, který bydlel v lesní poustevně a vyznal se ve všelijakých čarách.
Jakmile přišel, hned se ho pán ptal, proč se stavba zámecké zdi nedaří. Poustevník se na ni podíval, několikrát ji obešel, ale pořád se vytáčel a kloudného slova z něho nikdo nedostal. Tu se pán rozzlobil a zhurta na něho spustil:
„Podívej se a poraď! Hloupý nejsi a my potřebujeme dobrou radu. Zadarmo to nebude.“
„Tohle je těžká věc, pane!“ vymlouval se poustevník. „Já bych Ti poradil, ale Ty na mou radu stejně nedáš a ještě mne vyženeš ze vrat.“
„Nepoženu, to Ti slibuji! Jen už mluv, nebo Tě karabáčem přetáhnu! Došla mi už trpělivost!“ křičel pan Šembera.
„Já znám jenom jednu radu, pane! Dej zazdít do základů zámku jednoho zbožného a poctivého člověka a potom dostavíš zdi bez nesnází až pod střechu a budou jako z kamene.“
Takovou radu nikdo nečekal. Když však poustevník jinou neměl a přísahal, že jedině tak stavbu mohou dokončit, pan Šembera nakonec přece jen souhlasil. „Když už jsi mi tak dobře poradil, ještě mi pověz, kde takového člověka najdu. Jsem světa znalý a dobře vím, že takových lidí mezi námi mnoho není.“ Ale i v tom mu poustevník uměl poradit.
„Jen se podívej před bránu, pane! Tam právě jeden stojí a prosí o almužnu. Protože ten člověk byl vždycky poctivý, musí nyní o každý kousek chleba žebrat.“ Pan Šembera běžel k bráně a žebráka tam opravdu našel. Pozval ho dál, ale když byl chudák za branou, pán poručil pacholkům, aby ho dobře svázali provazy. Potom poručil žebráka zazdít do základů stavby, pacholci jeho rozkazu uposlechli. Poustevník zatím zmizel a nikde ho nebylo.
„To byl asi sám ďábel,“ řekl pan Šembera. „Ale když jeho rada pomůže a zámek dostavím, zlobit se na něho nebudu.“ A brzy se začalo mezi lidmi povídat, že pán má spolky s ďáblem.
I když s potížemi, přece jen byl zámek jednoho dne dostavěn. Potom přišli ještě malíři, sochaři a kameníci a celý ho vyzdobili, že byl opravdu tím nejkrásnějším zámkem široko daleko, jak si pan Šembera přál.
Když se pán do něj s rodinou a služebnictvem nastěhoval, byla to veliká událost. Mnoho hostů bylo při tom a mnoho vína se vypilo. Ale první noc měl pan Šembera hrozný sen. Přišel k němu ďábel a vedl k němu takovouto řeč: „Jak jsi spokojen s mým dílem? Poradil jsem ti, kde máš zámek vystavět a jak to udělat, aby se zdi nehroutily. Podruhé Ti také pomohu, až budeš potřebovat, a potřetí Tvou duši do pekla odnesu. Nic Ti ode mne nepomůže, jsi už v mé moci.“ Pan Šembera se polekal, ale hned se začal bránit.
„Já jsem se Tě o pomoc nikdy neprosil! Já se Ti jen tak lehce nepoddám! Kliď se mi z očí, ďáble!“
Než mohl ďábel utéci, vyskočil pan Šembera z lože, oběma rukama chytil ďábla za ocas a třikrát s ním zatočil nad hlavou. Pak s ďáblem udeřil o zem, až z něho krev stříkala. Ten prosil a sliboval, že mu bude sloužit, jen aby se nad ním pan Šembera smiloval.
„Poctivě Ti budu v tvém díle pomáhat a nic si za tu službu nevezmu. Pane Šembero, jen už mne pusť!“
„Já se Tě o žádnou službu neprosím,“ řekl mu pán rázně. „Jestli mi ještě jednou přijdeš do rukou, tu Tvou pekelnou duši z Tebe určitě vytluču. To si dobře pamatuj!“ A ďábel se hned klidil z komnaty, přitom se pořád ukláněl a sliboval hory doly, ať už pán chtěl či nechtěl.
Když se pan Šembera ráno probudil, myslel, že se mu to všechno jen zdálo. Ale jak pohlédl na stěnu, uviděl na ní stopy ďáblovy krve a hned poručil, aby celou zeď oškrábali až na holou cihlu a znovu ji omítli, ale nebylo to nic platno. Znovu a znovu se ďáblova krev objevovala a nikdy docela nezmizela.
Od té doby se panu Šemberovi ve všem dobře dařilo. Stačilo, aby jen na něco pomyslel, už se mu vše jakoby zázrakem v brzké době splnilo. Dvě dcery mu vyrostly do krásy a ženiši se kolem nich jen točili. Panství mu vynášelo mnoho peněz, takže byl brzy tím nejbohatším pánem v zemi. Na nádvoří bučovického zámku si dal pan Šembera postavit veliký vodotrysk, který na ramenou držely čtyři mořské panny. Byla to nádherná podívaná, když z něho voda stříkala a padala do kašny.
„Ty kapky vody jsou to jediné, co nemusím platit penězi,“ smál se pán. „A přece, když do nich zasvítí slunce, jsou jako drahé perly.“
Ale zlé jazyky tvrdily, že v podobě statného bakchanta, který ždímá z měchu vodu, dal pan Šembera zpodobnit sám sebe. Celý život se prý staral jen o peníze a o zábavu a kde by pobral nějaké peníze.
Pán měl však jiné starosti. Po světě kupoval vzácné koberce, obrazy, nábytek a nádobí a zařizoval si v bučovickém zámku ráj na zemi. Také měl rád koně a byl výborný jezdec. Jeho stáje měly ty nejlepší koně, jaké kdy v zemi byly. Pan Šembera vládl také mečem a všelijakou zbraní tak dobře, že se mu z pánů nikdo nevyrovnal. A toho všeho využíval teď dosyta, byl předním pánem markrabství. Najednou mu ale zdraví přestávalo sloužit a musel vyhledat lékaře. Přátelé ho litovali, zato brněnští páni minoritě se těšili, že jim brzy jeho majetek spadne do klína. Jeden předek pana Šembery totiž rozhodl, že když nebude mužského dědice, všechno jmění připadne minoritskému klášteru na Starém Brně, kde páni z Boskovic měli rodinnou hrobku.
Dokud byl pan Šembera zdráv, žádné starosti si nepřipustil. Ale když se mu ohlásilo stáří a nemoc, začal přemýšlet, jak by dcerám zachránil majetek. Proto si také pozval na Bučovice brněnského kvardiána, aby mu ukázal pergamen, který kdysi rozhodl o jeho majetku.
„Kdybych měl samého ďábla požádat o pomoc, nesmí se těm mnichům dostat nic do rukou,“ řekl si pan Jan jedné bezesné noci. Jen na to pomyslel, v komnatě se objevil sám ďábel a hluboce se ukláněl. „Jsem Ti k službám, pane Šembero! Vím, co Tě trápí. Jen poruč a já Ti pomohu.“
Když pán uviděl ďábla, o svou duši nedbal a řekl: „Poslechni dobře! Zítra přijde kvardián s pergamenem, na kterém všechno záleží. Když ho vezmeš a hodíš do ohně, prokážeš mi dobrou službu. Jestli mi však nepomůžeš, za ocas Tě chytnu a tak s Tebou zatočím, že se do pekla stěží dostaneš.“
Ďábel slíbil, že všechno zařídí, jen aby se pán nestaral a šetřil svého zdraví. Potom se mu zase uklonil a zmizel v kamenném krbu. Pan Šembera si oddechl a spokojeně usnul.
Když druhého dne přijel kvardián na Bučovice, Jan Šembera ležel na lůžku a dobře mu nebylo. Kvardián se moc omlouval, že přijel v nevhodnou dobu. Když mu sloužící přinesl džbán dobrého vína, nedal se pobízet. Rád pil a brzy mu očka jen hrála, jazyk se motal a povídal páté přes deváté. Tehdy si pan Šembera vzpomněl na ten pergamen.
„Rád bych se na něj podíval, otče kvardiáne, abych věděl, jak můj vzácný předek rozhodl o našem jmění.“
Kvardián se chvíli ošíval a dělal drahoty, nakonec ho přece jen vylovil z hábitu a třesoucí se rukou ho podal panu Šemberovi.
„Jen do něj nahlédni, urozený pane, potom mi ho ale vrať! Musím se s ním vrátit domů a uložit jej do truhlice mezi ostatní vzácné pergameny.“
„To víš, otče, že bych na něj nikdy ve zlém úmyslu nesáhl. Buď bez obav!“ uklidňoval ho pan Šembera, potom vzal pergamen do ruky a šel s ním ke krbu, kde bylo více světla. Když se do něho začetl, kvardián si zatím doléval do poháru a pochvaloval si:
„To víno je jako malvaz. Když jeden doušek vypiji, hned mám chuť na druhý. Jsi dobrý hostitel, pane Šembero!“
Vtom do komnaty vstoupil ďábel převlečený za sluhu. Když viděl, že pan Šembera z lože povstal, začal hrozně lamentovat.
„Proč, milostivý pane, nedbáš o své zdraví! Nevíš, že Ti lékař nařídil, abys ležel a šetřil se? Přes Tvou vůli Tě musím znovu uložit, jen aby Tě znovu ta zlá nemoc nezchvátila.“
A vzal mu z ruky pergamen, hodil jej do ohně a vedl pána na lůžko. Když to kvardián viděl, začal naříkat a bědovat. Sluha mu znovu dolil pohár a on pro víno brzo na pergamen zapomněl. Zatím se sluha naklonil nad lůžkem, aby nemocného pána uklidnil.
„Jen lež a nedělej si starosti! Já toho kvardiána sám dovezu do Brna, stejně už o sobě neví.“ Jak řekl, tak udělal. Zbavil ho kvardiána a pro jeho dcery zachránil majetek.
Pan Šembera brzy pookřál a potom ještě dlouhá léta užíval světa. V soubojích se bil statečně a na zemském sněmu zasedal mezi předními moravskými pány. Jeho moudrost a věhlas byly tak veliké, že se brzy dostaly i za hranice země. Jméno pánů z Boskovic všude bylo v té době ve veliké úctě a vážnosti.
Pak přece jen byly dny pana Šembery sečteny, zemřel na Bučovicích uprostřed velké nádhery a lidé si začali povídat, že ho ďábel přece jen do pekla odnesl a že se mu dobře stalo.
Když na věži svatojakubského kostela v Brně bije dvanáctá, rozlétnou se prý vrata jeho bývalého domu a pan Šembera v podobě koně s ďáblem na hřbetě uhání k fortně minoritského kláštera. Tam se zastaví a zařehtá. Potom se obrátí k Zábrdovicím a uhání z města ven až k obřanské jeskyni, ve které zmizí, aby se druhého dne znovu o půlnoci objevil a strašil. Ale kdo ví, jestli je to všechno pravda? Jisté je jedno, že bratři minorité mnoho pana Šemberu pomlouvali, protože je připravil o tak veliký majetek.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight