Pan Petr Čáp

zobrazeno 760×

Vložil(a): jitkamety, 30. 5. 2016 18.07

Kterak s čápem v dětství se spřátelil, potom za turecké vojny do otroctví odveden byl a tam mu právě ten jeho čáp pomohl k návratu domů

Na dobřenické tvrzi mívali za komínem čapí hnízdo. Všude kolem v bažinatých lukách sídlili čápi. Přilétali vždycky na jaře, vyseděli mláďata a k podzimu odlétali v celých hejnech. Jednou, když už čápi odletěli, na rybníku u Dobřenic zůstal mladý čáp s poraněným křídlem. Chodil po hrázi a pokoušel se vzlétnout, vždycky ale znovu padl k zemi. Když ho pacholci z dobřenického dvora viděli, čápa chytili a přinesli panu Janu Dobřenickému.
„Co s ním budeme dělat? U nás zimu sotva přežije,“ řekl pán a neměl o ptáka zájem.
„My se o něho budeme starat. Dejte nám ho, pane otče!“ volaly děti jedno přes druhé a hladily poraněného čápa po hlavě i po křídlech. Čáp se nebránil, jen přešlapoval z místa na místo a kroutil hlavou. Když pán viděl, že by dětem udělal radost, nebyl proti tomu.
„Dobře tedy, vezměte si ho. Ale nesmíte čápa trápit, jinak půjde do dvora a Vy dostanete pořádný výprask.“
Od toho dne měly panské i dvorské děti postaráno o zábavu. Daly ho do prázdné kůlny a tam za ním chodily. Nejvíce se o něho staral Petr, syn dobřenického pána. Zchromlé křídlo mu namazal mastí a zavázal, nosil mu několikrát za den jídlo a pití. Dával na čápa pozor, aby mu nikdo neublížil.
Dobřenický pán si toho všiml a líbilo se mu, že jeho syn chce nemocnému čápovi pomoci.
„Poslechni, Petře! Líbí se mi, že ses toho ptáka ujal. Při dobré péči možná do jara vydrží. Ty ale nesmíš zapomínat na své povinnosti. V neděli přijde pan farář a bude chtít vědět, kolik znáš nových písmenek. Jestli je nebudeš umět, březová metla bude mít hody.“
Chlapec se začervenal až ke kořínkům vlasů a horlivě sliboval:
„Do neděle se ještě všechno naučím, pane otče, uvidíte! Jen když mi toho čápa necháte. Já už jsem mu dal jméno. Podívejte, jak na ně slyší. Šotku! Šotku!“ Jakmile na čápa zavolal, ten se k němu rozběhl a vesele klapal zobákem. Petr dal do rendlíku vařenou kaši, pohladil ptáka po křídlech a smutně si povzdechl: „Dnes už si nebudeme spolu hrát. Pan otec by se na mne zlobil, kdybych v neděli neuměl faráři odpovídat. Až se těch pár písmenek naučím, přijdu zase za tebou.“ Čáp znovu zaklapal zobákem, jako by chlapci porozuměl, a dal se do kaše. Petr zavřel vrátka u kůlny na závoru, aby tam nemohli psi, a utíkal do světnice. Celou zimu měli na Dobřenicích čapího hosta. Petr měl s ním dost starostí. Když byla zima největší, poprosil matku, aby ho mohl brát s sebou do světnice, kde bylo teplo. Paní se napřed bránila, ale potom si všichni na čápa zvykli a ani jim to nepřišlo, když se procházel kolem stolu.
Když se na jaře objevili v lukách čápi, pokusil se jednou čáp Šotek vzlétnout. Poraněné křídlo měl už dávno vyhojeno, ale dosud nelétal. Najednou se vznesl na starou kůlnu, pak na střechu panského stavení. Služky ze dvora volaly, že čáp už odlétá. Jak to Petr uslyšel, vyběhl hned ze stavení a volal za ním: „Šotku! Šotku! Šotku!“
Čáp vzlétl nad dobřenickou tvrz, zamával křídly a odletěl k lukám. Když to Petr viděl, dal se do usedavého pláče. Vtom se na dvoře objevil pan otec a domlouval mu:
„Přece nebudeš plakat jako nějaká holka. To se na chlapce, jako jsi Ty, ani nesluší. Neměj mu za zlé, že odletěl. Je už jeho čas, aby si stavěl hnízdo a vyvedl mladé. Ty máš také své povinnosti. Za týden Tě odvezu do Prahy, kde budeš pážetem u královského dvora.“
A rázem byl konec veselého dětství. Petr nevěděl, jestli má plakat pro ztraceného čápa, nebo se těšit na Prahu.
V tom týdnu ještě několikrát zašel na luka, kde se čápi procházeli v mokřinách a sbírali žabky, užovky a ptačí holátka. Marně ale hledal svého čápa. Všichni si byli podobni, chodili na tenkých červených nohách a klapali zobáky. Na dobřenickou tvrz přiletěl starý pár čápů, kteří tam hnízdili každý rok, ale čáp Šotek se už neobjevil.
Petr z Dobřenic se dostal ke královskému dvoru a brzy si na domov ani nevzpomenul, protože měl mnoho jiných starostí. Za čas, když dorostl, vysloužil si u dvora rytířské ostruhy. Potom král vytáhl do boje proti Turkům a Petr musel s ním. Na cestě do Uher se ještě zastavil na rodné tvrzi, aby se rozloučil s rodiči a sourozenci. Když ho otec viděl sedět na pěkném koni, byl na něho pyšný.
„Jak ten čas utekl, chlapče! Ani Tě poznat nemohu. Jsi hodný, že ses přijel podívat. Zdržovat Tě ale nebudeme, máš před sebou dlouhou a namáhavou cestu.“ Matka plakala a chystala synovi pohoštění. Petr si zatím popovídal s otcem a obešel dobřenickou tvrz. Když za komínem uviděl opuštěné čapí hnízdo, vzpomněl si na čápa. Jsou různá bláznovství v lidském životě, na která člověk nemůže nikdy zapomenout.
„Jestlipak se tu někdy objevil Šotek?“
„Nevím, chlapče, mám už špatné oči. Nedávno chodil jeden čáp kolem našeho rybníka, ale když jsem na něho zavolal, odletěl. Vždyť to už je také nějaký rok, co jsi ho tu choval.“
„Máte pravdu, pane otče! Bylo to dětské bláznovství, chtít čápa ochočit,“ usmál se Petr a začal se loučit.
Když oběma rodičům za všechno poděkoval a obě ruce políbil, pacholek mu přivedl koně. Než vyjel, naposledy všem zamával a obhlédl rodné stavení. Zdálo se mu, že trochu sešlo a bylo by potřeba je opravit. Ale otec byl už postarší a bratři byli také ve světě, sestry na vdávání.
Petr dostal v poli první křest, padali kolem něho ranění a mrtví. Naříkali a křičeli, ale nikdo jim nespěchal na pomoc. Nebyly to už rytířské turnaje, kde páni bojovali pro svou slávu a každý šrám pečlivě urozené paní ošetřily. Petr uměl dobře zacházet s mečem i bít se na pěsti, ale přesto se mu nepodařilo zachránit. Turci ho zajali a vedli do otroctví po první prohrané bitvě.
Mnoho zajatců bylo vedeno v dlouhém zástupu po prašné cestě. Jeden k druhému byl přivázán za krk na dlouhém provazu. Po stranách jeli Turci na koních a nahajkou pobízeli každého, kdo by se byl trochu opozdil. Kdo padl únavou a zůstal ležet, ten byl na místě zabit. Petr statečně kráčel v zástupu a nedíval se vlevo ani vpravo, myslel jen na domov.
„Už nikdy neuvidím svou rodnou tvrz. Neuvidím ani otce, ani matku. Brzy někde pojdu jako pes,“ v duchu naříkal Petr, ale statečně přemáhal všechna utrpení. Protože uměl číst a psát, koupil ho na trhu jeden bohatý aga, aby mu dělal písaře. Tak se dostal Petr do panského domu s velikou zahradou, a přestože byl otrok, neměl se nejhůře. Dostal šaty a jídlo a celé dny musel být připraven agovi k službám.
V domě bylo mnoho služebnictva a Petr měl dost času, aby se všude poohlédl, jak to tu chodí. Nikam však sám z domu nesměl a nemohl ani poslat domů o sobě žádnou zprávu.
Jednou uviděl v zahradě za domem u jezírka statného čápa. Petr si hned vzpomněl na svého Šotka a potichu se k němu přikradl, aby ptáka nepoplašil. Když byl nedaleko něho za křovím, tichým hlasem zavolal: „Šotku! Šotku!“
Čáp natáhl dlouhý krk a obrátil hlavu po hlase. Když Petr znovu zavolal, pták zaklapal zobákem a vykročil k němu. Petrovi se podlomila kolena radostí a do očí se mu nahrnuly slzy. Když čáp došel, začal si třít hlavu o jeho ruku, tak jako kdysi na dobřenické tvrzi.
„Šotku, přece jsem Tě našel. Ani nevíš, jakou mám z toho radost,“ povídal Petr tiše čápovi a hladil ho po dlouhém krku.
Když se dal čáp pohladit, nahmatal mu na křídle poraněnou kost. Nepochyboval už, že je to opravdu ten z dobřenické tvrze. Petr se potom s ním denně setkával v agově zahradě a z kuchyně mu nosil občas něco k jídlu. Čáp za ním chodil zase jako psík a denně na něho čekával u jezírka.
Petr ale přemýšlel, jak by podal svému otci na Dobřenice vzkaz. Když už měli čápi z kraje odlétat, tajně napsal na pergamen zprávu o tom, kde je, a přivázal jej čápovi pod křídlo. Ten vesele klapal zobákem a nechal si to líbit. Druhého dne se čápi zvedli a odlétli.
Dlouhé byly pak dny a noci. Petr špatně spal a pořád myslel na svého čápa. Aga s ním byl spokojen, protože práci vždycky dělal poctivě, a dal mu i něco peněz na přilepšenou. Ale Petr si nemohl v turecké zemi zvyknout.
Na dobřenické tvrzi zatím už bylo jaro. Jednoho dne přiletěli čápi a jeden z nich dosedl na střechu tvrze a hlasitě klapal zobákem.
„Pane, podívejte se na toho čápa!“ zvolal pacholek. „Něco má připevněno pod křídlem.“
„Kde? Kde? Nic nevidím, mám už špatné oči,“ stěžoval si pán, ale napadlo ho na čápa zavolat: „Šotku! Šotku! Šotku!“
Čáp se hned snesl ze střechy na dvůr a nechal se chytit. Bez nesnází mu z křídla odvázali stočený list pergamenu a podali ho pánovi.
„Panebože, to je nějaké poselství!“ zvolal pán z Dobřenic a poručil, aby čápa nakrmili.
Když list otevřel a přečetl, rozplakal se radostí. Byla v něm zpráva od syna z daleké turecké země.
„Ten pták má cenu zlata. Já myslel, že už jsem bez syna, a on zatím žije. Od této chvíle nesmí nikdo na mém zboží čápům ublížit, každého bych dal přísně potrestat,“ nařídil pán a spěchal do světnice říci paní, co se stalo.
Za několik dní se vypravil ke králi, aby mu pověděl, že by rád svého syna vyplatil ze zajetí. Když dobřenický pán přijel ke královskému dvoru a vyprávěl o chytrém čápovi, král mu nechtěl uvěřit. Potom se přece jen smiloval nad starým zarmouceným otcem.
„Jestli je to pravda, pane z Dobřenic, rád Ti dám ochranný glejt na cestu, abys mohl svého syna vykoupit. Je to ale dlouhá cesta a musíš mít doprovod.“
„Vzal jsem s sebou něco svých lidí a rád se s nimi vydám na cestu, jen když budu moci svého syna zachránit,“ odpověděl mu dobřenický pán a znovu králi vyprávěl, jak se všechno zběhlo.
„Až se Tvůj syn vrátí, dám mu do erbu znamení toho vzácného ptáka,“ slíbil král, než ho propustil.
Pán z Dobřenic nemeškal a hned se vydal z Prahy dolů do Uher. Se svými lidmi zažil mnoho nesnází a útrap, ale nic ho od cesty neodradilo. Za dlouhý čas se dostal do onoho města, kde sídlil mocný aga, a vyhledal jeho dům. Když zaklepal na vrata a oznámil, že jede až z české země, aga ho přijal. „Co Tě přivádí do mého domu?“ ptal se ho přísně.
„Mocný ago, dozvěděl jsem se, že můj syn je písařem v tvém domě. Přijel jsem za tebou, abych ho vykoupil z otroctví.“
Aga se podivil, ale nedal na sobě nic znát. Viděl před sebou urozeného pána a počítal, kolik mu ten obchod asi vynese. Povstal z pestrého divanu, plného měkkých podušek, a zazvonil na sluhy, aby přinesli víno.
„Jak ses dozvěděl, že právě Tvůj syn je v mých službách?“ zeptal se aga, když znovu usedl ke své vodní dýmce.
Dobřenický pán mu vyprávěl o čápovi a Petrovi, jak se kdysi spolu spřátelili a po letech se zase sešli v zahradě mocného agy. Ten pozorně naslouchal a dlouho mlčel. Náhle jako by se probudil ze snu, obrátil se na hosta.
„Podivný příběh jsi mi vyprávěl, nikdy jsem nic takového neslyšel. Pravda ale je, že letos na mé zahradě hnízdil jeden čáp a Tvůj syn si s ním hrával. Nikdy by mne bylo nenapadlo, že se spolu někdy viděli. Mám dost peněz a Tvé nepotřebuji. Stejně mi nemůžeš zaplatit tak dobrého písaře. Ale protože si cením tvých obětí a lásky k synovi, dávám mu svobodu.“
Zanedlouho přivedli sluhové Petra a otec se synem si padli do náručí. Pán je oba pohostil, a znovu si dal vyprávět příběh o chytrém čápovi. Teprve druhého dne vyjeli páni z Dobřenic zpátky do Čech s mnoha agovými dary.
A král dodržel své slovo. Petru Dobřenickému z Dobřan dal do erbu stříbrného čápa v modrém poli s červenou nohou zdviženou vzhůru. Pan Petr si začal říkat Čáp a ke svému podpisu kreslil vždy čápa převázaného stuhou.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů