Palečkovo vandrování světem

Byl jednou jeden krejčík a ten měl syna, který byl velký akorát jako palec, a tak mu říkali Paleček. Ale na takového mrňouska měl kuráže na rozdávání, a když jednou řekl otci:
„Otče, já chci do světa na vandr!“
Otec ani nemrknul, vzal velkou látací jehlu ze špulky nitě se kterou si paleček zrovna hrál, přidělal k ní nad svíčkou záštitu z pečetního vosku a řekl:
„Tu máš na cestu kordík.“ A pak chystali poslední společný oběd a Paleček poskakoval po kuchyni, aby se podíval, co matka vaří za dobrotu. Když bylo jídlo připraveno a mísa stála na peci pod komínem, zeptal se:
„Matko, co bude dneska k jídlu?“ A ta dvětila:
„Jen se podívej sám.“ Paleček vylezl na pec a nakukoval do mísy, ale jak tak natahoval krk, popadnula ho pára, co stoupala z hrnce, a vynesla ho komínem ven. Paleček se stoupal na parním koberci stále výš a výš, dokud zase nezačal padat dolů. Teď byl tedy v tom širém světě, jak si přál, a putoval sem a zase tam, dokud nešel k jednomu mistrovi do služby.
Ve službě to šlo, ale jídlo mu tam pranic nechutnalo.
„Paní mistrová, jestli nám nedáte lepší jídlo,“ řekl „tak ráno půjdu a napíšu křídou na Vaše domovní dveře: Brambor kolik by si jeden přál, masa však za nehet nic, radost má bramborový král, utíkej, i v pekle dají Ti víc!“
„Co bys chtěl, ty střevlíku?!“ řekla mistrová, rozzlobila se, popadla hadr a chtěla Palečka plácnout, ale ten hbitě zmizel pod náprstkem, odkud pak vykoukl a na mistrovou vyplázl jazyk. Ta náprstek nadzdvihla, aby ho chytila, ale malý Paleček se ukryl do hromady ústřižků, a když mistrová kusy látky prohrabávala, aby jej našla, schoval se do praskliny ve stole. „Hej, paní mistrová!“ volal a vystrkoval hlavu, a když ho chtěla praštit, skočil dolů do zásuvky. Nakonec ho ale přece jen dopadla a vyhnala z domu.
Paleček vandroval dál a dál, až přišel do hlubokého černého lesa, kde potkal tlupu loupežníků, kteří se právě hotovili ukrást královský poklad. Když mrňavého krejčíka uviděli, pomysleli si, že ten malý chlapíček proleze i klíčovou dírkou a může jim posloužit lépe než paklíč.
„Hej! Poslyš, obře Goliáši,“ zavolal jeden z nich „nechceš s námi jít do královské pokladnice? Mohl by ses vplížit dovnitř a vyhazovat nám ven peníze.“ Paleček se zamyslel a nakonec řekl:
„Ano.“ A šel s nimi do pokladnice, kde si prohlédl dveře dole i nahoře, zda nenajde nějakou skulinu, a opravdu jednu nakonec objevil; byla dosti široká, aby se protáhnul. Už se k tomu chystal, když ho jeden ze strážců, kteří stáli přede dveřmi, zpozoroval a řekl tomu druhému:
„Co to tam leze za ošklivého pavouka? Zabiji to!“
„Jen to ubohé zvířátko nech běžet,“ řekl však naštěstí ten druhý „vždyť Ti nic neudělalo.“
Tak skulinou šťastně proniknul do pokladnice, otevřel okno, pod kterým stáli loupežníci, a házel jim jeden tolar za druhým. Když byl Paleček v nejpilnější práci, uslyšel přicházet krále, který si chtěl obhlédnout svoje poklady, a tak se rychle ukryl. Král zpozoroval, že mu chybí peníze, ale nemohl pochopit, jak je mohli ukrást, když zámek i závora byly v pořádku. Vyšel tedy ven a řekl strážcům:
„Dávejte dobrý pozor, za tím něco bude!“ Za chvilku Paleček pokračoval ve své práci a ti venku uslyšeli cinkat zlaťáky klip! a klap! Vběhli ihned dovnitř, aby zloděje lapili, ale Paleček je slyšel přicházet a byl rychlejší. Skočil do kouta a přikryl se tolarem, takže ho neviděli, a začal je škádlit voláním:
„Tady jsem!“
„Tady jsem!“ Strážci se v tu stranu rozběhli, ale než se tam dostali, byl Paleček už v jiném rohu pod jiným tolarem a křičel:
„Tady jsem! Tady jsem!“
Stráže se zase vydaly po hlase, ale Paleček byl už v třetím rohu a zase volal:
„Tady jsem! Tady jsem!“
Měl je za blázny a honil je po pokladnici tak dlouho sem a tam, dokud se neunavili a vzdali to. Pak zase házel tolar za tolarem, na ten poslední si však po hodu vyskočil a vynesl tak sám sebe dolů pod okno. Loupežníci ho vychvalovali:
„Ty jsi velký a mocný hrdina,“ řekli mu „nechceš se stát naším náčelníkem?“ Ale Paleček se poděkoval a řekl, že si chce nejdříve obhlédnout svět. Tak si rozdělili kořist, ale on si ponechal pouze jeden zlaťák, protože více stejně neunesl. Opásal se svým kordíkem, rozžehnal se s loupežníky a šel dál svou cestou.
Jednoho dne se dal zase najmout do služby k jedné mistrové, ale ta mu na chuť nepřišla, a tak šel nakonec za pacholka do jednoho hostince. Tam ho nemohly zase snést děvečky, neboť viděl vše, co potají dělaly, co si vzaly a odnesly z talířů a ze sklepa, a hlásil to panstvu, a tak si řekly:
„Jen počkej, to si vypiješ!“ a umluvily se, že mu provedou nějaké čtveráctví. Brzy nato jedna děvečka žala na zahradě, zatímco Paleček kolem ní poskakoval sem a tam a vykukoval mezi stébly trávy, tu najednou máchla srpem a hbitě ho pokosila spolu s trávou, zabalila do velké trávnice a předhodila dobytku. Mezi kravami byla jedna velká černá, která Palečka spolknula, aniž by mu ublížila. Uvnitř krávy se mu ale nelíbilo, protože tam byla úplná tma, a tak když ji dojili, křičel:
„Enykybenykybé, bojím se v téhle tmě!“ Ale nikdo si toho nevšimnul, a když za chvíli vešel do stáje hospodář, řekl:
„Ráno tu černou porazíme!“ Tu se Paleček polekal a zavolal tím nejsilnějším hlasem:
„Nejdříve mne pusťte ven, já jsem uvnitř!“ Hospodář ho uslyšel, ale nevěděl odkud ten hlas přichází.
„Kdepak jsi?“ zeptal se.
„V té černé!“ odvětil Paleček, ale pán mu nerozuměl a odešel pryč. Druhého rána kráva porazili, ale šťastnou náhodou nedošel Paleček při sekání a bourání masa k žádné úhoně a dostal se mezi maso na klobásy. Když řezník započal s jejich výrobou, jal se Paleček křičet ze všech sil:
„Sekej opatrně, sekej opatrně, já jsem tu dole!“ Ale řezník ho přes hluk sekáčku neslyšel, a tak bylo Palečkovi úzko, ale nouze mu dala křídla a podařilo se mu před sekáčkem vždy uskočit, takže ho nezranil a vyváznul se zdravou kůží. Ale uniknout docela se mu nepodařilo, nakonec ho napěchovali i se špekovými kousky do klobásy. To Vám bylo dosti těsné bydlení a navíc klobásy pověsily do komína, aby se vyudily, to mu tam byla věru dlouhá chvíle. Konečně ho jednou v zimě snesli dolů, protože chtěli klobásu předložit jednomu hostu: Když ji hospodyně krájela na kolečka, bylo mu opět úzko, málem přišel o hlavu, ale nakonec přece jen vyváznul a vyskočil ven. Protože s ním v tom domě tak zle nakládali, nezůstal tam ani minutu a vydal se opět na vandr.
Dlouho se Paleček ze svobody neradoval. Na poli přišel do cesty jednomu lišákovi, který ho v mžiku polapil.
„Pane lišáku,“ křičel Paleček „já Vám jen zaskočím v krku, nechte mne jít!“
„To máš pravdu,“ odvětil lišák „na Tobě mnoho masa není, ale když mi slíbíš slepice z otcova dvora, pustím Tě.“
„Ze srdce rád,“ odvětil „slepice můžete mít všechny, to Vám slibuji.“ Tak lišák Palečka vyplivnul a zanesl ho domů. Když otec opět uviděl svého milovaného synka, rád dal lišákovi všechny slepice, co měl.
„Přinesl jsem Vám pěkňoučký peníz.“ řekl Paleček otci a dal mu tolar, který si na vandru vysloužil.
Proč vlastně lišák dostal ty nebohé slepice? Ty trumbero, protože jeho otec ho měl raději než všechny slepice na dvoře.