Otcovo dědictví

zobrazeno 35×

Vložil(a): jitkamety, 31. 3. 2016 15.31

Byl jeden starý král a měl tři syny. Když mu čas vypršel a z tohoto světa odebrat se měl, ptal se jich, co by který chtěl, aby mu zanechal. Starší dva prohlásili, že by chtěli být králi jako pan otec, nejmladší, Peťka, pravil takto:
„Já si, otče, víc nepřeju, než aby mě měl každý rád, kdo se na mě podívá!“
Otec dal každému, co si byli sami přáli, udělil jim požehnání a umřel. Po smrti otcově umínili si bratří jít na zkušenou do světa. ..... Starší dva vybrali se okázale jako princové, Peťka, nejmladší, jen tak otrhaný s nimi šel, jako chudý pocestný. Přišli na nocleh do jedné krčmy v lese.
Princové se ubírali do jizby, o Peťku se nestarajíce, neboť se zaň styděli; on ale se po nich také neohlížel a vešel do kuchyně. Ale krčmářka, jsouc zaměstnána, zle se naň obořila:
„Co se sem ten otrhanec cpe, hybaj!“
Tu se na něho obrátila, chtíc ho vyhnat; v tom okamžení ale všechna zlost ji přešla a Peťka se jí velmi zalíbil. I vzala ho do jizby, předkládala mu lepší jídla než princům, lepší víno k pití mu dala a měkčí lože mu ustlala.
Ráno když měli odcházet, dala mu čutoru pěkně opletenou řkouc:
„Tady máš, aby sis na mě vzpomenul. Ať se z ní kdykoli napiješ, zůstane vždycky plná.“
Peťka poděkoval dobré krčmářce a ubíral se s bratry dále. Čutora byla plná nejvzácnějšího vína; Peťka pil dosytosti i bratrům dal dosti, a přece z ní neubylo, i viděl, že není ošizen, a velice těšil se z toho daru. ..... Bratří mu to dosti záviděli, ale když se na něho podívali, nemohli mu přec jen ublíží Ti.
Přišli opět na nocleh do velkého dvorce. Princové všude napřed a Peťka zůstával pozadu, že byl ošumělý; když sedali k večeři, šel a též přisedl. Tu se hospodyně náramně rozhněvala a vzkřikla:
„Jak se můžeš opovážit, ty trhané!“
V tom naň pohlédla a bylo po zlosti. Mile ihned k němu přistoupila, nejlepší jídla mu předkládala a modré z nebe by mu byla snesla. Večer ho na svoje vlastní lože položila, a když se ráno pryč ubíral, dala mu ubrousek řkouc:
„Tady máš, aby sis na mě vzpomenul. Ať ho kdykoli prostřeš, budeš mít na něm jídel, co hrdlo ráčí.“
Peťka hospodyni pěkně poděkoval a odešel s bratry dále.
Nemuseli ani krčmu hledat, ani se o jídlo starat, ubrousek jim dal nejlepší jídla, co jen hrdlo ráčilo, a čutora dala víno nejvzácnější.
Večer přišli opět na nocleh do jednoho zámku, kde je velmi vlídně přijali, to jest prince, o Peťku se nepříliš starali.
Peťka si z toho málo dělal, ometal se po dvoře, dokud se mu líbilo, a pak vešel do jizby, kde druzí besedovali. Paní hned vyskočila, chtěla mu lát, dát ho vyhnat, otrhance, ale sotva se naň podívala, srdce se jí pohnulo náklonností k němu. Dala mu hned obléknout krásné šaty, posadila ho do čela stolu, nejlepší jídla mu předkládala a nemohla se ani dosti na něho vynadívat. Také lože mu připravila, že spal jako na růžích.
Ráno když měl odcházet, dala mu třírohý klobouček řkouc:
„Tady máš, aby sis na mě vzpomenul. Když si ten klobouček nasadíš na levé ucho, bude ze všech tří rohů střílet, když na pravé, bude hrát tak pěkná muzika, že se každému zalíbí.“
Peťka paní co nejpěkněji poděkoval, schoval klobouček a ubíral se s bratry dále.
I přišli do jednoho velkého města a v tom byl král, který měl jedinou dceru. Dcera ta byla krásná, ale nadmíru svéhlavá; král by rád byl viděl, aby se již vdala, ale ona žádného z ženichů, kteří na námluvy přijížděli, ani vidět nechtěla, a když přece jezdit nepřestávali, vyžádala si na otci, aby směla každého, kdo přijde o ni se ucházet, do vězení dát zavřít a hladem a žízní ho tam mořit.
Tu přišli do města ti tři princové; když se jim zvěst o té svéhlavé princezně, která nechtěla mužského vidět, donesla, umínili si navzdor tomu zákazu ucházet se o ni. Jak si řekli, tak i udělali. Šli k zámku. Ta princezna jak je oknem zdaleka přicházet viděla, hned rozkázala, aby se jich chopili a do vězení je zavřeli.
Tak se stalo; ke dveřím postavili stráž. „Nu, bratříčkové, to nic, že nás zavřeli; napijme se a buďme veselí!“ řekl Peťka, vytáhl čutoru, napil se, dal bratrům, zavolal stráž, aby se napila, stráž přivolala druhé, ti třetí a do vězení se cesta netrhla. Peťka dal každému, kdo jen přišel, napiti se vína, jakého ani na královském stole nebylo, a kdo se ho napil, výskal a zpíval.
Když král slyšel výskot opilých služebníků, ptal se, co se to děje, a tu mu vypravovali o podivné vězňově čutoře, z které ustavičně víno teče nejvzácnější, aniž by v ní ubývalo. ..... I zachtělo se králi čutory, a vzkázal Peťkovi, aby mu ji dal. ..... Peťka vzkázal králi, že mu dá čutoru, když mu dovolí u princeznina lože po celou noc stát. ..... I podivil se král té žádosti, ale že se mu té čutory tuze chtělo, šel k dceři a řekl jí, co Peťka žádá. Princezna nechtěla nikterak k tomu přivolit, až teprve když král řekl, že jí dá do jizby na stráž dvanácte mužů, svolila. ..... Večer dovedli Peťku z vězení do princezniny jizby, kde bylo již oněch dvanácte mužů; princezna ležela na loži celá zakrytá a na tváři měla hustý závoj. Peťka se postavil k loži, stál tam nepohnutě, stál až do rána, ale nespatřil ani její prst.
Ráno odvedli ho do vězení, a když si byl naplnil několik nádob vínem, odevzdal čutoru králi. ..... Bratří ho za to plísnili; báli se, že budou mít žízeň a piti že nedostanou. .....
„Jen Vy se nebojte, vždyť máme ještě co pít i jíst ..... jen buďme veselí,“ těšil je Peťka, prostřel ubrousek a přichystal skvostnou velikou hostinu. Jedli, pili, a kdo jen přišel, dostal jíst kolik chtěl. Sbíhali se lidé ze všech stran.
I ptal se král, jaký to shon lidu, a když slyšel o divotvorném ubrousku, zachtělo se mu ho.
„Když mám co pít, abych měl i co jíst,“ myslel si, a vzkázal Peťkovi, aby mu ubrousek dal.
Peťka mu vzkázal, že mu ho dá, když ho nechá přes noc u princeznina lože stát.
Král šel k dceři, řekl jí to a slíbil, že jí pošle opět dvanácte mužů na stráž. Princezna se podruhé nezdráhala, neboť se přesvědčila, že se Peťka počestně choval.
Na noc odvedli tedy zase Peťku k princezně, u níž stála již stráž. Jako první noc, tak stál u ní Peťka i druhou noc až do rána, aniž by jen prstíček její byl spatřil.
Ráno když ho do vězení odvedli, udělal si zásobu jídel a pak ubrousek králi odeslal.
Bratří ho ještě více plísnili, neboť věděli, že až sami nic mít nebudou, hladem že je mořit budou.
„Jen se pro to netrapte, bratříčkové; i kdybychom neměli co jíst a pít, máme aspoň střelbu a muziku!“ smál se Peťka, posadil si klobouk na levé ucho, a ten spustil tak líbeznou, utěšenou hudbu, že byl jí každý jako okouzlen. Hrál-li vesele, pouštěl se každý do kola, a smutně-li, stály slzy lidem v očích. Zapomínali na jídlo, pití i na všecky obtíže a jen poslouchali. I k uším královým se ty zvuky líbezné zanášely, a všecek unesen poslouchal, nevěda, odkud ta kouzelná hra přichází.
„No, a teď si uspořádáme jinou zábavu!“ řekl Peťka, nasadil si klobouček na pravé ucho a v tom okamžení strhla se taková střelba, že se zámek otřásal. Lidé z rozkoše tak náhle vytrhnutí mysle li, že svět se boří, a horempádem utíkali, kam který mohl. Král všecek zděšen vyběhl ven, v domnění, že celé nepřátelské vojsko zámek dobývá, ale tu mu povídá jeden sluha, že si to jen zábavu uspořádal jeden z vězňů, a začal vypravovat o divotvorném kloboučku.
Když to král slyšel, rozkázal Peťkovi, aby nechal střelby a ten klobouk aby mu dal. ..... I vzkázal Peťka králi, že on střelby nechá, ale klobouk že mu dá jen tenkráte, jestli ho nechá přes celou noc u princezniných nohou klečet. ..... Když to král slyšel, šel k dceři a povídal jí, co Peťka žádá.
Dlouho nechtěla princezna přivolit, když ale otec slíbil, že jí čtyřiadvacet mužů dá na stráž, aby se jí nestala potupa, a když vypravoval o divotvorném kloboučku, dala se přemluvit.
Na noc dovedli Peťku do princezniny jizby, kde stála již stráž. Peťka klekl si na lože k jejím nohám a nepohnutě se na ni díval. Ležela závojem zakryta, jako by z kamene vytesána byla. Konečně ale nedalo jí to; ráda by přece byla zvěděla, co je zač ten, co tak usilovně o jediný pohled její se uchází, že za ni největší bohatství svoje dal. Pomalu pomalinku odhrnula závoj tak daleko, jen co by poloočkem na něho pohlédla. Nevěděla, co ji čeká! Jakmile na něho poloočkem pohlédla, tu náhle tak se do něho zamilovala, že hned závoj odhodila a stráž pryč poslala.
Divil se král nemálo, když ráno vstal a viděl, že se dcera jeho a Peťka mají rádi a že ona jiného za muže nechce než jeho. Dal jim požehnání. Princové byli hned z vězení puštěni a slavila se hlučná, královská veselka.
Po veselce vrátili se bratří Peťkovi nazpět do svých království a litovali velmi, že nežádali od otce též takové dědictví jako on. Oni byli králové a nic více, ale jeho měl každý rád, kdo se naň podíval, on měl vzácné dary, krásnou ženu, a k tomu ke všemu stal se nakonec i králem jako oni.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight