Osmnáctero vojáků

zobrazeno 32×

Vložil(a): jitkamety, 31. 3. 2016 15.34

Osmnáct vojáků, jmenovitě jeden šikovatel, seržant, kaprál, tambur a čtrnáct vojínů, přebývalo společně na jedné osiřelé hlídce. Protože tu byla služba tvrdá a chlebíček skrovný, celá hlídka se umluvila a rozhodla, že dezertují. Jen šikovatel Kolomán, který byl starý voják a měl za sebou již dvě polní tažení, nechtěl s tou věcí nic mít. Tak aby s tím nic neměl, svázali mu ruce i nohy, aby ho nemohl nikdo k odpovědnosti a trestu hnát, položili ho pod palandu a těch sedmnáct se svými saky paky odešlo pryč.
Byli ale sotva pár set kroků daleko, když si kaprál vzpomněl, že nechal na stole svoji fajfku a vrátil se zpět, aby si ji přinesl. Mezitím si Kolomán nechal ležíc pod pryčnou tu věc znovu projít hlavou a pomyslel si, že by mohl být přece jen tvrdě potrestán, a litoval toho, že nešel s ostatními.
Když tedy nyní vešel dovnitř šikovatel, řekl mu Kolomán:
„Rozvaž mě, kamaráde, tady pod pryčnou se leží nepohodlněji než nahoře.“
Když byl volný, zamknul šikovatel strážnici, zastrčil klíč do kapsy a dezertoval taky.
Hezký čas táhli světem pospolu, peníze se minuly, ale hlad a žízeň nikoliv, a tak často vzpomínali na kotel masa v kasárnách. Tu přišli jednou do jednoho opuštěného lesního hostince.
Vešli dovnitř, šikovatel Kolomán zacinkal v torně klíčem a párem knoflíků z kamaší a nechali si nalévat víno a nanosit, co v kuchyni a ve sklepě bylo. Když přišlo na placení, sáhnul šikovatel do torny, jakoby chtěl pár tolarů vytáhnout, ale tu zvolal seržant:
„To ne, pane šikovateli, teď je řada s placením na mně!“ s tím popadnul svůj tlumok, Kolomán vyšel tedy zatím ven.
„Počkejte, pane seržante!“ vykřikl kaprál:
„To chcete stále platit účty?“ a popadnul rychle svůj ranec a seržant šel tedy pryč.
Tu pravil tambur:
„Ale dneska je řada na mně, copak se mohu nechat od Vás stále živit?“ a kaprál zmizel za ostatními.
Ale pak nechtěl skrblit nejstarší vojín a tak to šlo jeden po druhém, až k tomu nejmladšímu vojákovi, který byl toliko rekrut. Ten ale řekl, že všechny ještě jednou svolá s tím, aby si každý sám zaplatil, co snědl a vypil, a byl rázem pryč, neboť kalupem utíkal za těmi sedmnácti. Hostinský měl před očima černý závoj vzteku z toho, že jej tak ošálili, ale protože to byl člověk velmi záludný, otevřel okno a zavolal na svoje hosty přátelsky:
„Kampak tak utíkáte, chrabří vojáci? Pojďte zpátky, ten Váš šprým se mi tak líbil, že Vám dám ještě jídlo na cestu!“
Když se tedy vojáci vrátili, dal jim k jídlu ještě každému půl guldenu s tím, že se měli dát cestou po pravé ruce a pak druhou stezkou vlevo, tam najdou horu s otevřenou bránou, a když do ní vstoupí, přinese jim to štěstí na celý život.
Vojáci rádi souhlasili, poděkovali za výslužku i za dobrou radu, slíbili rukou dáním, že se nevrátí a půjdou tou určenou cestou rovnou k té hoře. Hostinský se v duchu radoval, že se mu ten zlomyslný úklad tak vyvedl, neboť do té hory sice již mnoho lidí vstoupilo, ale žádný ještě nevyšel ven.
Ta osmnáctka vojáků se tedy dala u velkého stromu cestou doprava, pak druhou stezkou vlevo a potom skrze tu otevřenou bránu vešla do hory.
Uvnitř bylo docela světlo, zrovna tak jako venku, a krásná široká cesta je vedla stále hlouběji. Když mašírovali pěkný kus cesty, přišli před jeden vytažený padací most, který se ale sám od sebe spustil dolu, aby přes něj mohli přejíti. Nyní přišli na obrovské nádvoří.
Ještě chvíli šli dál až přišli k druhému padacímu mostu, který se spustil stejně jako ten první a oni dorazili na další nádvoří. Rovněž tak to šlo přes třetí padací most a na třetím nádvoří stál uprostřed překrásný zámek.
„Vyrovnat!“ vydal šikovatel rozkaz a nechal mužstvo seřadit v jednom šiku a poddůstojníci pochodovali na křídlech.
„Pochodem v chod!“ poručil potom Kolomán, tambur zabubnoval a těch osmnáct vpochodovalo zámeckou branou dovnitř. A když byli uvnitř, prohlásili ten zámek za dobytý.
Zvesela se jim to dobývalo, protože široko daleko nebylo živáčka; našli obrovský sál, kde bylo prostřeno pro osmnáct mužů a připraveno jídla, co by hrdlo ráčilo.
Vedle sálu bylo osmnáct krásných ložnic, jedna jako druhá, každá s nádhernou hedvábnou postelí, což se jim věru zamlouvalo. Nyní si sedli vojáci bez váhání ke stolu, aby jim to nevychladnulo a užívali si až do noci. Pak si vlezli do těch hebkých hedvábných postelí a spali jako princátka.
Šikovatel Kolomán se příštího rána probudil jako první. Chtěl se obléci a probudit tambura, aby zabubnoval budíček, ale jeho uniforma byla pryč a nikde ji neviděl. Omotal se tedy prostěradlem a zavolal na svoje kamarády a oni jeden po druhém vyšli ven, ale jeden jako druhý v prostěradle stejně jako Kolomán, neboť i jejich oblečení zmizelo, aniž by to byli zpozorovali.
Když se rozhlédli v sále, uviděli uprostřed na stole stát dvě velké truhlice. Otevřeli jednu a našli v uniformu šikovatele, seržanta, kaprála i tambura a čtrnáct kusů uniformy vojínů, vše bylo zbrusu nové, jakoby to bylo právě od krejčího přišlo a padlo jim to jako ulité.
V té druhé truhle bylo sedmnáct krásných nových pušek, šavlí a tašek na patrony a jeden zbrusu nový buben pro tambura. To Vám byla nádhera!
Když je první radost přešla, řekl šikovatel, že nyní opět vypadají jako opravdoví vojáci, že tedy budou vykonávat službu a vše co k tomu patří. Potom Kolomán zavedl mužstvo do strážnice u zámecké brány, rozdělil je na hlídky po třech mužích a od té chvíle museli řádně hlídkovat a každé dvě hodiny se střídat, jak bylo šikovatelem určeno.
Když to tak nějaký čas na tom zámku vedli, tu jednoho dne přijel nádherný kočár se šestispřežím a zastavil před zámeckou branou. Jeden sluha ve zlatém kabátě seskočil a otevřel překrásné dámě, která z něj vystoupila. Nechala si stráží zavolat šikovatele a pak s ním šla do jeho ložnice a řekla mu:
„Jsem zakletá princezna, Ty mne ale můžeš vysvobodit a stát se mým ženichem. Ode dneška vždy každého dne přijede jedna princezna, tak první k seržantovi, druhá ke kaprálovi a tak dále, dokud si Vás všechny neprohlédneme a nepromluvíme s Vámi. Tak se to musí stát, tím nás můžete vysvobodit.“
To a ještě jiné šikovateli pravila, dříve než od něj odešla. A jak to řekla, tak to bylo. Druhá princezna přišla druhého dne a šla do ložnice se seržantem a umluvila se tam s ním, a tak to šlo stále dál. Každý den přišla jedna dívka a byla ještě krásnější než ta předešlá.
Ale nejmladšímu vojínovi přišlo to čekání dlouhé, a protože si myslel, kdoví kdy na něj přijde řada a jestli vůbec přijde, nerozmýšlel se dlouho a dezertoval. Když přišel ovšem k prvnímu mostu, tak se tam objevil ďábel a zeptal se ho:
„Kampak, vojáčku?“
„Ven z téhle hory!“ odvětil voják.
Tu jej ďábel popadnul a zardousil.
Když ostatní vojáci kamaráda pohřešovali, poslal Kolomán jednu patrolu také ven, aby ho hledala. Brzy ho našli ležet mrtvého u mostu, měl na sobě staré roztrhané šaty, ve kterých přišel, a více se nepohnul.
Téhož dne přijela nejstarší princezna, šla se šikovatelem nahoru a řekla mu:
„Ten Váš kamarád, který dezertoval, celé naše vysvobození zmařil. Proto buď musíte nyní najít osmnáctého muže a vše začne od počátku nebo tu všichni zemřete.“
Tak řekla a odjela pryč.
Nyní svolal šikovatel Kolomán celé mužstvo a radili se spolu, co nyní udělají a byli za jedno v tom, že kaprál a dva vojíni se nyní vydají verbovat toho osmnáctého muže.
Když ti tři přišli k prvnímu mostu, objevil se tam ďábel a pravil:
„Kampak, vojáčkové?“
„Verbovat!“ odvětil kaprál.
„Nu, to jděte!“ zvolal ďábel a nechal je projít.
Tak bez překážky přešli přes tři mosty až před horu a šli zpět toutéž cestou, kterou dříve byli přišli, a brzy taky dorazili do onoho lesního hostince. Sedli si ke stolu s hostinským, který je do té hory poslal, a protože oni tak čistě a upraveně vypadali, nepoznal je a i oni dělali, jakoby ho neznali.
Netrvalo to dlouho a přišel jeden chudý tovaryš, sedl si smutně k jinému stolu a nechal si přinést kousek tvrdého suchého chleba a sklenici vody. Tu ho ti tři vojáci pozvali k sobě, dali mu napít vína a pojíst z jejich pečeně. Když byl sytý a dobré mysli, tu se ho zeptali, zda by se nechtěl nechat naverbovat a vydělat si tak slušnou hromádku peněz.
Chasníkovi to nepřišlo jako dobrý nápad, a tak jen z žertu pravil, že pokud mu dají jako služné sto zlaťáků, mohou si plácnout. K jeho překvapení mu kaprál, který si naplnil v pokladnici zakletého zámku tornu zlaťáky, na místě na stůl vysázel rovných dvě stě dukátů a věc byla vyřízena.
Vydali se na cestu zpět, ďábel je nechal bez překážky projít a v zámku zavládla velká radost, když přišli s rekrutem.
Ale když odešli z hostince, řekl hostinská svému muži:
„Ty zůstaneš oslem po celý život, jinak by jsi viděl, že ten kaprál a ti dva vojáci už u nás jednou byli, právě mezi těmi osmnácti lumpy, kteří Tě tak mrzce napálili a za odměnu jsi z nich ty udělal boháče do konce života!“
„Jak to myslíš?“ zeptal se hostinský.
„Ty hlupáku,“ řekla žena „Copak jsi tu hromadu peněz neviděl? K těm nemohli nikde jinde přijít než v té hoře, kam si je sám poslal, aby se už nikdy nevrátili. Ale mě už nebaví být žebračkou! Okamžitě si sbal ranec a nevracej se dříve, dokud ho nebudeš mít plný dukátů.“
Námitky hostinskému nepomohly, musel bez otálení vyrazit do lesa, cestou po pravé ruce, pak druhou stezkou vlevo a dovnitř té čarovné hory. Ale na prvním mostě Vám nečekal nikdo než ten ďábel a ptal se jej:
„Kampak s tím rancem, panáčku?“
„Jdu si pro zlato pro moji ženu!“ řekl hostinský.
Tu jej ďábel popadnul za kamizolu a zakroutil mu krkem. Tak Vám dopadnul.
Hostinská ale doma nemohla to čekání a těšení se na dukáty vydržet, pomyslela si, že ten ranec bude mít muž cestou těžký a běžela mu tedy naproti, aby mu byla ku pomoci. Přišla před horu a ještě nějakou chvíli před bránou čekala, ale protože se hostinský stále neobjevoval, pomyslela si, že si toho jistě nad své síly naložil a sám ten ranec nemůže hodit na ramena a ona musí jít dovnitř a pomoci mu.
Když vešla do jeskyně a přišla k prvnímu mostu, strážil tam ďábel a už na ni čekal:
„Kampak, milá ženo?“ zeptal se.
„Za svým mužem!“ odvětila mu příkře.
„To můžeš, milá ženo!“ řekl čert a popadnul ji za vlasy, zakroutil ji krkem a hodil ji k hostinskému. Tak tam leželi pospolu.
S těmi osmnácti vojáky se to mělo veseleji.
Díky rekrutovi jich byl opět plný počet, tak se jaly princezny opět po jedné přijíždět, každá ke svému milému a až k tomu osmnáctému se to tentokrát povedlo. Když osmnáctá princezna na zámku pobyla, dalšího večera přijelo všech osmnáct dívek najednou a ta nejstarší pravila:
„Dnešní noci musíte vysvobození dokončit, jeden každý z Vás si musí lehnout se svojí nevěstou, ale musí vedle ní ležet tiše a nepohnutě, ani slůvko nesmí promluvit a pohnout se nesmí, dokud nebudou bubnovat budíček.“
Tak se stalo.
Všech třicet šest človíčků ulehlo a všichni se statečně drželi, jen tambur byl blízek toho, aby to vysvobození opět zmařil. K ránu si totiž s úlekem uvědomil, kdopak že bude bubnovat, když on tu leží vedle své princezny.
Už se hotovil z postele vyskočit, když se dalo do velkého bubnování a to Vám byl budíček, jaký svět ještě neslyšel. Jakoby na zámeckém nádvoří desetkrát sto tisíc tamburů stálo a bubnovalo.
Tak vše dopadlo, jak má být.
Nejstarší princezna zůstala se šikovatelem Kolománem na to vysvobozeném zámku a ty ostatní princezny se s ním rozloučily a odjely se svými muži, jedna tam, druhá onam. Každá do rozličných koutů světa, kde měla své království.
A ty mosty byly od těch časů volné, neboť ďábel měl dost jiné práce, než stát na stráži u mostu.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight