Oslíček

zobrazeno 39×

Vložil(a): jitkamety, 21. 3. 2016 18.37

Byl jednou jeden král a jedna královna, kteří byli bohatí a měli všechno, co jsi přáli, jen neměli žádné dítě. Kvůli tomu se dnem i nocí královna trápila:
„Jsem jako pole, na kterém nic neroste.“
Konečně Bůh splnil její přání, když však dítě přišlo na svět, nevypadalo jako lidské dítě, nýbrž bylo to oslátko. Když ho matka uviděla, spustila křik a nářek, že by raději žádné dítě neměla, než toto oslátko a poručila, aby je hodili do vody, kde by jako potrava rybám posloužilo.
Ale král pravil:
„Ne, Bůh nám to dítě daroval, bude tedy mým dědicem a po mé smrti usedne na královský trůn a ponese na hlavě královskou korunu.“
Tak byl oslíček vychováván jako princ a dali mu jméno Cyprián. Byl veselé povahy, skákal sem a tam, hrál si a měl rád nade vše hudbu. Jednoho dne šel tedy Cyprián k jednomu vyhlášenému mistrovi na loutnu a řekl:
„Nauč mne také hrát, chtěl bych umět hrát na loutnu jako Ty.“
„Milý pane,“ odvětil loutnista „to bude pro Vás dost těžké, Vaše prsty k tomu nejsou uzpůsobeny, jsou příliš velké, bojím se, že se strunami to nezvládnete.“
Ale žádné výmluvy nepomohly, oslík byl neústupný a pilný a chtěl na loutnu umět hrát stejně dobře jako jeho mistr.
Jednou šel zamyšlený Cyprián na procházku, až přišel k jedné studni, podíval se dovnitř a tu na hladině lesklé jako zrcadlo spatřil svoji osličí tvář. Toho velmi zarmoutilo, tak se vydal do širého světa a vzal si s sebou jen jednoho věrného přítele. Putovali tu i onde, k posledku přišli do jedné říše, kde panoval jeden stařičký král, který měl jednu jedinou, však překrásnou dceru.
Cyprián pravil:
„Tady se zdržíme!“ a zabušil na bránu „Otevřete, hosté přišli a žádají o dovolení vstoupit!“
Ale nikdo neotevřel. Tak se Cyprián posadil, vzal svoji loutnu a hrábnul předníma nohama do strun a líbezně hrál. Tu vrátný užasle vykulil oči a utíkal ke králi a volal:
„Pane, venku před bránou sedí oslík, hraje na loutnu tak dobře, jako nějaký mistr.“
„Tak mi toho muzikanta přiveď.“ řekl král.
Když oslík vstoupil, začali se všichni tomu muzikantovi smát. Chtěli ho posadit ke stolu mezi pacholky, aby se tam najedl a napil, ale s tím byl Cyprián nespokojen a řekl:
„Já nejsem žádný obyčejný osel ze stáje, jsem urozený.“
Tu mu řekli:
„Když Ti to není vhod, sedni si k vojákům.“
„Ne,“ odvětil Cyprián „já budu sedět jen vedle krále!“
Král se té smělé řeči smál a dobře naladěn řekl:
„Nu dobrá, ať je po Tvém, jak si přeješ, oslíku, pojď sem vedle mne.“
Potom se král zeptal:
„Oslíku, jak se Ti líbí moje dcera?“
Cyprián otočil hlavu, dívku si prohlédl a odvětil:
„Je tak krásná, že jsem věru krásnější ještě neviděl.“
„Tak se můžeš posadit vedle ní!“ nabídnul mu král.
„To je mne hodno.“ souhlasil Cyprián spokojeně a sedl si vedle princezny, jedl a pil a uměl si při tom vybraně a dvorně počínat.
Když to urozené zvířátko nějaký čas na královském dvoře zůstávalo, pomyslelo si:
„Co je to vše platné, musíš opět domů.“
Cyprián smutně svěsil hlavu, předstoupil před krále a žádal na něm propuštění ode dvora. Ale král si byl oslíka oblíbil a řekl:
„Oslíku, copak je ti? Tváříš se kysele jako džbánek plný octa. Zůstaň u mne, já Ti dám, co si budeš přát. Chceš zlato?“
„Ne,“ řekl oslík a zatřásl hlavou.
„Chceš šperky a drahokamy?“
„Ne.“
„Chceš polovinu mé říše?“
„Ach ne.“
Tu se král zeptal:
„Kdybych věděl, s čím by jsi byl spokojen. Nechceš za ženu moji dceru?“
„Ano,“ odvětil oslík „to bych byl spokojen.“
A Cyprián byl najednou veselý a dobré mysli, neboť princeznu si velmi přál.
Tak slavili velkou a nádhernou svatbu.
Večer, když nevěsta a ženich byli vedeni do ložnice, chtěl král vědět, zda se bude oslík uhlazeně a dvorně chovat, a proto poručil jednomu sluhovi, aby se tam ukryl.
Když byli v ložnici manžele osaměli, Cyprián ucpal klíčovou dírku a když si myslel, že jsou úplně sami, tu pojednou shodil svoji osli kůži a stál tu jako krásný, urozený jinoch.
„Nyní vidíš,“ řekl „kdo jsem a také vidíš, že Tvůj muž není nikdo bezvýznamný!“
Tomu byla nevěsta ráda, políbila ho a měla ze srdce ráda. Když nastalo ráno, vyskočil Cyprián a natáhnul přes sebe opět zvířecí kůži, že by si byl žádný člověk nepomysli, kdo uvnitř vězí.
Brzy přišel starý král:
„Vida,“ zvolal „jak je ten oslík veselý!“
„To Ty jsi jistě smutná,“ řekl král své dceři „že jsi za muže nedostala pořádného člověka.“
„Ne, milý otče, já ho velmi miluji, jakoby byl nejkrásnější na světě, on je mi nad život milejší.“
Král se té řeči podivil, ale sluha, který tam byl ukrytý, přišel a vše mu ozřejmil.
Král však pravil:
„To nemůže být pravda!“
„Tak hlídejte příští noci sám, uvidíte to na vlastní oči! A víte co, Veličenstvo? Vezměte mu tu kůži a hoďte ji do ohně, pak bude muset zůstat ve své pravé podobě.“
„Dobrá rada.“ řekl král.
Večer, když novomanželé spali, vplížil se král dovnitř a když přišel k posteli, viděl tam v měsíčním světle odpočívat statného jinocha, osličí kůže byla položena na zemi. Král kůži vzal a nechal rozdělat pořádný oheň a sám u něj vyčkal, dokud neshořela na prach. Protože ale chtěl vědět, jak se okradený zachová, zůstal celou noc na stráži a naslouchal.
Když se Cyprián při prvních slunečních paprscích probudil, vstal a chtěl si natáhnout oslí kůži, ale nemohl ji najít. Tu se polekal a řekl plný smutku a strachu.
„Teď musím uprchnout!“
Když vyšel ven, stál tam král a řekl:
„Můj synu, kampak máš tak naspěch? Copak zamýšlíš? Zůstaň přeci zde, jsi pohledný muž, nemusíš odejít. Dám Ti polovinu království a po mé smrti budeš králem celé říše.“
„Ano, dobrý začátek tedy vezme i dobrý konec, jak to má být!“ řekl Cyprián „Zůstanu s Vámi.“
Tak mu dal král polovinu království, když potom po roce zemřel, panoval Cyprián celé říši a po smrti svého otce k ní připojil ještě druhé království a žili s princeznou spokojeně a šťastně až do konce svých dní.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight