Oslí kůže

Byl jednou jeden král, měl hodnou ženu a spanilou dceru. Ale na spokojené a šťastné domácnosti si nezakládal tak, jako si zakládal na velkých stájích. Měl rád jen koně a nikdo na světě se nemohl chlubit lepšími. Na nejpřednějším místě ve stájích nestál však nějaký nádherný kůň, ale starý osel. Osel si takové vážnosti opravdu zasloužil, měl od přírody zvláštní dar: každé ráno pod ním našli ve slámě hromádku krásných dukátů. 
Ale není štěstíčka, aby v něm nebyla slzička. Královna se těžce roznemohla a umřela. Princezně nastaly zlé časy. Ztratila hodnou matku, jediné svoje zastání. Starý, ošklivý kníže ze sousedství se už léta o princeznu ucházel a král mu ji po manželčině smrti zasnoubil. Neslo mu o štěstí jediné dcery, ale o pár krásných vraníků: kníže mu je nechtěl za nic na světě prodat, ale sliboval mu je darem, když mu dá dceru za ženu. 
Zarmoucená princezna si šla stěžovat do lesa kmotřičce víle. Víla měla princeznu velice ráda. 
„Vím dobře, co Tě ke mně přivádí,“ pravila jí, „a ráda Ti poradím. Řekni otci, že se za knížete vdáš, ale že Ti musí dát ušít šaty takové barvy, jakou má blankytné nebe. Kdyby byl Tvůj otec ještě stokrát mocnější, na tohle jeho moc nestačí.“ 
Princezna kmotřičce víle poděkovala a vrátila se domů veselejší. Otec se jí večer ptal, zdali už se s vdavkami smířila. 
„Vdám se za knížete,“ řekla princezna, „ale dřív od Tebe musím dostat šaty takové barvy, jakou má blankytné nebe.“ 
Král ihned svolal nejslavnější krejčovské mistry a rozkázal jim, aby takové šaty ušili, nechtějí-li být o hlavu kratší. Krejčí dostali strach. Ale ze strachu nic dobrého nesvedeš. Že však to byli mistři dovední a práce je těšila, na druhý den ráno vyžádané šaty přinesli. Obloha, opásaná zlatými obláčky, neskví se krásnějším blankytem, než jakým se skvěly ty nádherné šaty. Rozložili je před princeznou, princezna zbledla a málem omdlela. 
„Zde >sou šaty, jaké sis přála,“ řekl král. „Rozhodni se tedy, kdy chceš mít svatbu.“ 
Princezna prosila, aby jí dal ještě den na rozmyšlenou. Král svolil a princezna spěchala k víle kmotřičce. Kmotřička se divila, že princezna ty zázračné šaty dostala. 
„Král není tak mocný, jako jsou Vaši krejčí dovední,“ pravila. „Přej si nyní šaty barvy měsíčné, to nedokážou za nic.“ 
Princezna poděkovala a vrátila se domů. Když řekla otci, co si přeje, král se zamračil, ale přece dal zavolat nejlepší krejčovské mistry a poručil jim, aby do rána ušili pro princeznu šaty měsíčné barvy. 
I tohle krejčí dokázali: měsíc stoupající ze stříbřitých mlh neskví se tak, jako se skvěly nové šaty pro princeznu. Když je před ní rozložili, i přes ten velký žal z nich měla radost. Za knížete však jí nestály. I prosila krále, aby jí dal na rozmyšlenou ještě jeden den. Král, nerad, svolil a princezna znovu spěchala na radu ke kmotřičce víle. 
„Nevěš hlavu,“ pravila víla, „po třetí jistě na krále vyzrajeme. Požádej ho o šaty barvy slunečné. Takové nikdo neušije.“ 
Ale lidé dovedou všechno. Král nelitoval ničeho a věnoval na šaty tisíce démantů a rubínů a mistři krejčí se opět vyznamenali. Druhý den přinesli tak nádherné šaty, že každý, kdo na ně pohlédl, musel přivřít oči, aby neoslepl: slunce vykoupané v ranní rose ještě se nikdy tak nezaskvělo, jako se skvěly ty šaty. 
Princezna, k smrti zkrušená, se vymluvila, že ji od té záře rozbolely oči, a odešla do své komnaty. Nenadála se, že už ji tam bude čekat kmotřička víla. 
„Nezoufej,“ pravila kmotřička, a bylo vidět, jak ji mrzí, že na ni král a dovední krejčí vyzráli. „Jdi k otci a požádej ho, aby Ti dal kůži z toho osla, co nosí dukáty. Pochybuji, že kvůli vraníkům starého knížete obětuje tak vzácné zvíře.“ 
Princezně svitlo trochu naděje a hned běžela za králem. 
„Vdám se za knížete hned zítra,“ řekla, „ale musíš mi dát kůži ze zázračného osla.“ 
Král se zamračil, neřekl ani slovo a odešel. Princezna si oddychla, myslela, že už má vyhráno. Ale za chvíli přinesli čerstvě staženou oslí kůži, dvorně ji rozprostřeli před princeznou a nechali ji s tím zvláštním darem o samotě. Princezna spustila nářek, krásné vlasy rvala si z hlavy, hebká líčka si do krve rozdírala. Tu před ní stanula kmotřička víla a pravila: 
„Nezoufej, dceruško! Zahal se do té oslí kůže, odejdi z paláce a běž, kam Tě nohy ponesou. Tuhle máš kouzelný proutek. Jak jím šlehneš o zem, ať jsi kdekoli, ze země vyskočí truhla s těmi trojími nádhernými šaty a všemi Tvými šperky. Už se nezdržuj a běž!“ 
Princezně opravdu nic jiného nezbývalo. Zahalila se do ošklivé oslí kůže, tváře si začernila sazemi a odešla z paláce. Nikdo si jí v tom přestrojení ani nevšiml. 
Druhý den přijel ženich, celý palác se chystal k slavné svatbě, ale nevěstu ne a ne najít. Prohledali palác, všechny kouty v královských zahradách, král rozeslal na všechny strany stovky jezdců, ale marně princeznu hledali, marně po ní pátrali. Uplynul den, uplynul týden, a tu teprve si král začal vyčítat, jak byl k jediné dceři krutý. Pár skvělých vraníků oželel, hůře oželel zázračného osla, ale dceru oželet nemohl. 
Zatím princezna putovala, kam ji oči nesly. Tu a tam jí z útrpnosti dali kousek chleba, ale nikde ji nevzali na nocleh, každý se Štítil ošklivé oslí kůže. Princezna spávala ve stozích, v lesních houštinách a bála se, že někde zajde jako štvaná zvěř. Po měsíci marného putování přišla k velkému, krásnému městu. U brány stál dvorec. Správcová zrovna hledala děvečku, potřebovala někoho, kdo by pral hadry, staral se o vepře a pásl ovce. Špinavá tulačka v oslí kůži ji zrovna přišla vhod. 
Princezna službu přijala ráda. Ostatní čeládka s ní nechtěla nic mít, štítila se oslí kůže, a tak princezně vykázali za obydlí domeček, který stál stranou dvorce na konci staré aleje. Princezna měla práce dost. Ráno vyháněla na pastvu ovce a večer je zaháněla do ohrady. Krmila vepře, poklízela a prala staré hadry. 
Zvykla si na tu lopotu, byla ráda, že má co jíst a kde spát. 
Jednou na pastvě si sedla u studánky, a tu ji napadlo, aby se podívala do jasné křišťálové vody na svůj obraz. Zhrozila se, jak šeredně v té oslí kůži vypadá. Kůže ji zahalovala od hlavy až k patě. Princezna se zastyděla, shodila ze sebe oslí kůži a celá se v čisté vodě vykoupala. Hned jí tváře, ruce a nohy zasvítily bělostí, něžná pleť se zaskvěla jako růže po ránu. Nechtělo se jí ošklivou oslí kůži znovu obléci, co však měla dělat. Když se vrátila domů, poprvé si v komůrce nad svým neštěstím poplakala. 
Druhý den byl svátek. Princezna se rozhodla, že se aspoň dnes obleče do hezkých šatů. Běžela do své komůrky a byla tak nedočkavá, že za sebou ani dveře pořádně nezavřela. Šlehla proutkem o zem a ze země vyskočila truhla. Princezna ji otevřela a komůrkou se rozlila záře, jako by se tam rozsvítilo tisíce svic. Princezna se oblékla do šatů barvy slunečné, do vlasů si vpletla démanty a obula si zlaté střevíčky. Litovala, že nemá ani střípek zrcadla, aby se na sebe mohla podívat, že tu není človíčka, aby jí řekl, jak je hezká a jak jí to sluší. 
Zrovna v tu chvíli se kolem dvorce vracel z lovu mladý král. Zahlédl přes plot skvělou záři, šla z tmavé aleje. Seskočil z koně, přelezl plot a tou alejí se pustil. Na konci aleje spatřil v břečťanovém listí pootevřená dvířka. Bylo mu divné, jaká záře z nich vychází. Šel blíž a viděl, jak se tam otáčí spanilá panna v šatech zářících jako slunce a ručkama jako z alabastru si ve vlasech rovná démantovou čelenku. Král myslel, že sní, a nemohl od té krásy oči odtrhnout. Když se vzpamatoval, vrátil se zasmušilou alejí zpátky do dvorce. 
„Kdo ostává v komůrce vzadu na zahradě?“ ptal se správcové. 
„Tam ? Pasačka vepřů,“ odvětila správcová. „Říkáme jí Oslí kůže, nic jiného než ošklivou oslí kůži na sebe nemá, každý se jí štítí.“ 
Mladý král neřekl, co tam viděl. Vrátil se do paláce, a ještě téže noci se rozčilením těžce rozstonal. Obraz překrásné panny mu nešel z mysli, chvílemi ji pokládal za zjevení, za čarodějné mámení, chvílemi chtěl vstát, běžet do té tmavé aleje a přivést si z komůrky spanilou dívku jako nevěstu. Druhý den se mu udělalo ještě hůře. Královna, jeho matka, si div nezoufala. Slibovala lékařům hory doly, ale nevěděli si s královou nemocí rady. 
„Synáčku, pověz mi, co Tě trápí,“ prosila krále, „řekni mi, co Ti chybí, všechno Ti ráda udělám k vůli, ať mě to stojí co stojí.“
„Milá matko,“ řekl mladý král, „mám jen jedno přání. Vzkažte Oslí kůži, aby mi upekla koláč, přineste mi ho a hned budu zdráv.“ 
Královna se tomu zvláštnímu přání náramně divila. Vyptávala se, kdo to ta Oslí kůže je. 
„Oslí kůže je tvor šerednější než vlk,“ řekli jí. „Slouží ve dvorci u brány, má na starosti ovce a vepře.“ 
„Na tom nesejde,“ pravila královna, „můj syn chce, aby mu upekla koláč. Jděte jí to vyřídit!“ 
Běželi do dvorce, zavolali Oslí kůži a řekli jí, co si mladý král přeje. Oslí kůže nemeškala, hned Šla pro mouku, zvlášť ji na sítu prosela, vzala čerstvé máslo, vejce od nejlepší slepice a uzavřela se v komůrce. Odhodila oslí kůži, umyla si ruce a líčka, oblékla stříbrný živůtek a třpytivou sukénku a pustila se do díla. Jak tak byla spěchem rozčilena, nevšimla si, že se jí s prstu smekl prstýnek a spadl do těsta. Když koláč upekla, přehodila si přes živůtek a sukni oslí kůži, otevřela komůrku a podala koláč sluhovi, co tam venku čekal. Ten vzal koláč a utíkal do paláce. 
Mladý král se pustil do koláče s velkou chutí. Jedl tak hltavě, že by se byl prstýnkem, zapečeným v těstě, udávil. Vyndal prstýnek z úst a nestačil se divit překrásnému smaragdu, zasazenému do zlatého kroužku. Kroužek byl malý, na lecjaký prst se jistě nehodil. Mladý král si jej schoval pod podušku a stonal a truchlil dál. Lékaři se nakonec shodli na tom, že se král uzdraví jen tenkrát, když se ožení. 
„Synáčku,“ pravila královna, „řekni nám jméno dívky, kterou máš rád, a hned bude svatba.“ 
Král vyndal zpod podušky prstýnek a řekl: 
„Nechci žádnou jinou než tu, které se hodí na prst tenhle prstýnek, ať je to kterákoli!“ 
Královna hned rozkázala, aby se v paláci shromáždily všechny dívky z města a zkusily si prstýnek se smaragdem. Které dívce padne, ta že bude královnou. 
V paláci nastal sběh a shon. Dívky si zkoušely prstýnek celý den, princezny, hraběnky, komorné, kuchtičky, ale žádná z nich nedostala prstýnek ani přes nehet. Král se na to díval, a když zkusila prstýnek ta poslední, zvolal: 
„A kde jste nechali tu, co mi upekla koláč, Oslí kůži ?“ 
Všichni se dali do smíchu. Copak tak ošklivou a špinavou osobu mohou pustit do paláce ? 
„Jen pro ni jděte,“ poručil král, „aby se neřeklo, že jsme někoho vynechali!“ 
Se smíchem běželi pro pasačku vepřů a ovcí. 
Princezna už předtím slyšela bubeníky a trubače a netušila, že ten rozruch způsobil její prstýnek. Byla zavřená v komůrce a dumala o tom, proč mladý král chtěl koláč právě od ní. V tom slyší, že tlukou na dveře a volají, aby hned šla ke králi. Rychle si oblékla šaty měsíčné barvy, přehodila přes ně oslí kůži a vydala se do paláce. Celou cestu se jí hrubě posmívali, ti nejhorší po ní i kamením házeli, ale ona na to nedbala a spěchala, aby už byla u mladého krále. 
Král se zhrozil, když spatřil osobu zahalenou od hlavy až k patě do Šeredné oslí kůže. Byl smuten a v rozpacích, že se dal tak ošálit, a začal věřit, že to, co viděl pootevřenými dveřmi, byl jenom sen. 
„To Ty bydlíš v komůrce na konci staré aleje?“ zeptal se Oslí kůže. 
„Ano, pane králi,“ odpověděla. 
„Ukaž ruku,“ vybídl ji s povzdechem. 
Panečku, to bylo překvapení pro mladého krále, pro matku královnu, pro všechny komoří a dvorské hodnostáře: zpod černé, ohyzdné oslí kůže vyklouzla útlá, roztomilá ručka, hebká jako bílá růže. A na nejkrásnější prstík na světě padl zlatý prstýnek se smaragdem jako ulitý. Tu se dívka trochu pohnula a oslí kůže z ní spadla. Objevila se v celé své kráse a spanilosti, v šatech, jež se skvěly jako měsíc, stoupající ze stříbřité mlhy. 
Mladý král jí padl k nohám a prosil ji, aby se stala jeho ženou. Princezna hned svolila, král se jí tuze líbil. Brzo se slavila svatba. Pozvali na ni také princeznina otce a kmotřičku vílu. Já na té svatbě také byl, cestou tam jsem si sázel trnové větvičky, a když jsem se vracel, kvetly na nich růžičky. Dodnes princeznu vidím: vzala si na svatbu Šaty barvy blankytné ..... obloha, opásaná zlatými obláčky, se tak neskví, jako se skvěly ty šaty.

Zdroj: www.abatar.cz