Oslí hlava

Pod jesenickými horami žil rolník a ten byl chudý jako žebrácká mošinka. Dřevěnou chalupu měl celou červotočinou prohnilou a chatrnou střechu musel zatížit kameny, aby mu ji vítr neodnesl. Nejednou se ženou a dětmi hladověl, ale už se tak se svým bídným údělem smířil, že jenom hlavu pochýlil a povzdychoval:
„Ba, je to tak, jak říkají staří lidé, že svět se mění, ale bída nestárne!“
Avšak jeho žena se nechtěla smířit s věčným nuzováním. Vzpomněla si na starou pověst o pokladech, které prý jsou ukryté v rejvízském Mechovém jezírku, a ponoukala muže, aby se k jezírku vydal a ty poklady našel. Muž se bránil, ale žena nepřestávala na něho naléhat:
„Stále máme suché kůrky hryzat? Vezmi síť a běž, něco snad přece vylovíš!“
Co měl rolník dělat? Sebral rybářskou síť a vydal se do hor, aby přinesl z černých vod Mechového jezírka pohádkové bohatství, o kterém tolik slyšel.
Přišel k jezírku. Kolem starý spící borový les a u břehů hluboký, věkovitý mech, nad vodou teskné ticho ..... Rolník by se snad byl obrátil a vrátil domů, ale tu zahlédl na břehu hrbatého rybáře. Rolníkovi se to zdálo dosti podivné ..... vždyť nikdy neslyšel, že by v Mechovém jezírku byly ryby, ale přesto se přiblížil a rybáře oslovil. Pověděl mu, že přišel vylovit poklad, a když rybář neodpovídal a stále jenom přikyvoval, usedl na starý peň vedle rybáře a vhodil síť do vody.
Sotva se síť ponořila, ucítil, jak ji veliká tíha táhne do hlubin. Zapřel se nohama o kloubnaté kořání, které tu prorůstalo rašelinovou půdu, a snažil se síť vytáhnout. Ale ať se namáhal sebevíce, se sítí ani nepohnul.
Tu se ozval nemluvný hrbatý rybář. Poradil mu:
„Zavři oči, tak síť snadno vytáhneš na břeh! To, co v ní vylovíš, zabal do šátku a spěchej domů, co Ti nohy stačí! Ale to Ti povídám, po celou cestu nesmíš ani na mžik pohlédnout na svůj úlovek! Kdybys neovládl svou zvědavost, donesl bys prázdný šátek. Až doma jej můžeš rozbalit.“
Rolník uposlechl, pevně semknul víčka na očích a hle, síť se nadlehčila a on ji snadno vytáhl na břeh. Se zavřenýma očima nahmatal v síti těžký předmět a zabalil jej do šátku. Potom se teprve odvážil oči otevřít.
Marně se rozhlížel, hrbatý rybář už u jezera neseděl. Zato u rolníkových nohou ležel v šátku zabalený tajuplný předmět. Rolník jej uchopil a rozradován spěchal domů.
„Ženo! Děti! Nesu poklad, vylovil jsem jej z Mechového jezírka!“ volal už zdaleka.
„Sláva!“ radovala se žena a hned potěžkávala předmět, zabalený v šátku. „Za takovou hroudu zlata postavíme nové stavení a budeme si žít v blahobytu až do smrti.“
Rolník položil poklad na stůl a opatrně rozvázal uzly na šátku. Ale ach, jaké škaredé překvapení je čekalo! Z šátku se vykutálela ..... oslí hlava.
Děti se ulekly a vykřikly a žena si odplivla.
„Starý blázne, cos to přinesl? To je ten poklad?“ nadávala muži.
A rolník stál u stolu celý zkoprnělý.
Tu se pojednou rozevřely pysky oslí hlavy a z dutiny mezi zažloutlými zuby vyšel hlas, hovořící lidskou řečí:
„Rolníku, štěstí hledej v práci a už nikdy se nepokoušej nabýt lehce pokladu z Mechového jezírka! Neuposlechneš-li této výstrahy, jezerní pastýř Gill Tě potrestá!“
Pysky se opět uzavřely a oslí hlava ležela na stole mlčenlivá a nehybná, bez života. Rolník, jeho žena a děti na sebe pohlíželi v úleku, kdyby na vlastní uši neslyšeli ten hlas, neuvěřili by, že by mrtvá oslí hlava mohla promluvit.
„Pastýř Gill!“ vydechl rolník, objal ženu a děti a přitiskl je k sobě.
Rolníkova žena byla provždy vyléčena z touhy po snadném zbohatnutí. A kupodivu ..... ať už to způsobilo kouzlo jezerního pastýře, nebo že rolník uposlechl jeho rady a věnoval se přičinlivěji než dříve svému malému hospodářství ..... počalo se jim pozvolna dařit lépe a lépe. Avšak k Mechovému jezírku, se rolník už nikdy nevydal a o pokladu, který v něm má být ukryt, nesmělo v jejich domácnosti padnout jedinké slovo .....