Orfan

Mladý rytíř Siegfried, řečený Orphanus, nikdy své rodiče nepoznal. Od nejútlejšího dětství byl vychováván v templářské komendě v Čejkovicích a poté v dalších komendách v Německu a ve Francii. Kromě toho, že se vzdělával ve vědách klasických i tajných templářských obřadech, byl též cvičen v umění bojovém, neboť se jaksi předpokládalo, že se jednou zúčastní křížové výpravy do Jeruzaléma.
Siegfried byl žákem učenlivým a talentovaným. Jeho učitelé z něj měli radost a dávali mu to patřičně najevo. Siegfried však zůstal skromný a učitelům byl vděčný za jejich péči. Jen jedno mu bylo divné ..... když se ptal na svůj původ a své rodiče, templáři se vždy tak trochu odvraceli a stáčeli hned hovor jinam. Přesto se mu po čase z různých útržků podařilo poskládat neúplnou mozaiku o svém záhadném rodu: otec prý pěstoval růže na hradě Rosenburg kdesi na jihu Moravy u Klementovy vsi, čili Klementice. Víc se Siegfried nikdy nedozvěděl, ač mu na tom velmi záleželo a snažil se pátrat sebevíc.
Posléze nastala Siegfriedovi doba dospělosti, kterou měl prokázat statečným bojem s nevěřícími Alláhovými psy při osvobozování Božího hrobu v Palestině. Vydal se tedy se spoustou rytířů na Blízký východ a bojoval tam jako lev asi po tři roky. Za tu dobu zapomněl, co je to klid a odpuštění, zapomněl, co je to mír a láska, zapomněl, jak vypadá sníh a smrkové lesy, jak se ráno ve studánce leskne vycházející slunce a jak v dálce počítá roky kukačka. Když mu ale tohle všechno jednou v těch polopustých krajích s pálícím slunečním kotoučem nad hlavou konečně došlo, uznal, že už toho bylo dost a že je potřeba změnit trochu život. Ostatně tři roky bojovat s mohamedány a vidět jen umírající a zmrzačené lidi není nic příjemného.
Když se vrátil do Evropy, napadlo ho, že by mohl pátrat po hradě Rosenburgu, rouškou tajemství zahaleného sídla svého otce, a konečně něco zjistit o svém původu.
Po návratu do Francie se tedy vydal přes Německo na Moravu. Musel se vyptávat moc, neboť hrad Rosenburg zatím zpustl a lidé o něm nevěděli. Nakonec dorazil až do kraje pod Pálavou, kde hodně slunce pálilo, i když ne tolik jako v Palestině, a tam dokonce našel ves Klementici. Její obyvatelé mu ukázali cestu k hradu. Na hradního pána Čičana si ještě trochu pamatovali, ale jinak Siegfriedovi moc neřekli.
Siegfried Orphanus pomalu stoupal se svým koněm po cestě k opuštěnému hradu. Hlavou se mu honilo tisíce myšlenek: jaký byl asi otec? Čičan ..... to je divné jméno. A ještě divnější je, že o něm vlastně nic jiného nevím. Prý měl rád růže. Hm. A co asi matka? Jaká byla? Taky měla ráda růže? A co se vlastně s nimi stalo? Kam se poděli? Dozvím se to vůbec někdy?
S těmito úvahami stanul pod vrcholem. Nad ním se na třech vysokých bělostných útesech vypínala zřícenina kdysi jistě hrdého hradu. Všude bylo ticho. Na Siegfrieda padla zvláštní tíseň. Mlčky slezl z koně a váhavě vstoupil na nádvoří. Všude tam rostly růžové keře, dávno nepěstěné a zplaněné. Že jsem také tak zplaněl? uvažoval Siegfried. Bože, pomož mi najít pravdu o rodičích!
V tom cosi někde zaharašilo, sesypalo se pár kamenů a na zpustlé nádvoří vstoupil starší muž. Byl zahalen do pláště, trochu kulhal a ve tváři měl výraz někoho, kdo prožil cosi strašného.
Siegfried sáhl po meči, ale viděl, že žádné nebezpečí nehrozí. Tázavě pohlédl na příchozího, jenž se zastavil před ním.
„Pane,“ zeptal se muž, „smím vědět, co Vás sem přivádí?“
„Já jsem Siegfried, řečený Orphanus, a ..... “ zaváhal krátce rytíř, ale hned pokračoval „..... a pátrám tady po rodičích. Prý někde odtud pocházím,“ dodal a v rozrušení si ani neuvědomil drzost prostého muže k šlechticovi.
„Pane,“ vyhrkly mužovi slzy a klesl na kolena před Siegfriedem, „jste to opravdu Vy? Opravdu? Orphanus?“
„Ano, říkají mi tak. Ty něco víš, mluv!“ chytil rytíř muže za lokty a zatřásl jím.
„Pane, já ..... to není možné ..... jste to opravdu Vy?“ zalykal se muž.
„Mluv proboha, co víš, chci to všecko slyšet,“ drmolil Siegfried jako v horečce.
„Já ..... já jsem sloužil u Vašeho pana otce, u templáře Čičana,“ přes slzy štěstí i smutku začal vyprávět muž a Siegfried s úžasem konečně mohl naslouchat celému tragickému příběhu svých rodičů.
Rytíř Čičan se stal templářem spíše omylem. Neměl rád válčení a zajímal se hlavně o růže. Ostatní templáři ho neměli příliš v lásce a stranili se ho. Když Čičan nechal vystavět hrad, nikdo ho tu nenavštěvoval a templáři byli koneckonců rádi, že příliš nechodil ven, pěstoval si tam růže a hlavně jim nedělal moc ostudu.
Pak však přišly nájezdy Tatarů a Čičan odmítl jít bojovat. To proti němu popudilo čejkovického komtura, ale templáři nakonec přece jen nechali Čičana na pokoji. Horší věc se však stala záhy: během bojů s Tatary se na Rosenburg uchýlila znedaleka jistá zemanka. To bylo na pováženou ..... na templářském hradě žádná žena nesměla být. A Čičan nejenže ji nevyhnal, ale po jisté době v sobě našli zalíbení a po dalších devíti měsících se jim dokonce narodil synáček! To už ovšem bylo příliš!
Čejkovický komtur se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou. Jednoho dne zabušil s družinou templářů na vrata Rosenburgu. Čičan tušil, že je zle, ale jeho žena měla spásný nápad: ať zkusí komtura požádat o kmotrovství pro syna, ať ho komtur pokřtí. Třeba se tím smiluje nad Čičanovým přestupkem proti templářskému řádu, třeba ho to obměkčí.
Komtur hned na nádvoří hrubě spustil na rytíře i zemanku, kteří klečeli před ním a dobře si byli vědomi své viny. Čičan prosil o slitování a požádal komtura o pokřtění syna. Komtur se zamyslel, pak vzal meč a dítě, které mu podala zemanka. Poté pronesl tu osudnou větu:
„Křtím Tě jménem Orphanus.“
Zemanka si oddychla, neboť neuměla latinsky a myslela, že je vyhráno. Čičan naopak zbledl, protože dobře porozuměl: Orphanus totiž znamená sirotek. A křtí-li rozlícený kmotr takto dítě, má-li v ruce meč a klečí-li provinilí rodiče na kolenou před ním, je věc víc než jasná. A taky že ano. Komtur nemilosrdně sťal Čičana i jeho ženu a templáři pobili ostatní služebnictvo. Jen jednomu muži se podařilo uprchnout. Pak vzali malého Orfana s sebou a navždycky odjeli.
Siegfried s dojetím doposlouchal tklivý příběh a hleděl někam daleko. Někam hodně daleko, snad až tam, odkud na něj nyní pohlíželi jeho rodiče. Pak poděkoval bývalému čeledínovi za jeho vypravování. Pravda často bývá krutá.
Na hradě se potom usadil a všecko uvedl do původního stavu, i ty růžové keře. Ale život už neměl moc veselý. Stále se cítil velmi rozpolcený ve vztahu k templářům ..... na jedné straně si jich vážil, neboť mu dali vzdělání a vychování, na straně druhé je nenáviděl, neboť mu vzali jeden z darů nejcennějších ..... lásku rodičů.
Lidé z okolí potom tomu hradu přestali říkat Rosenburg a vžil se název Waisenstein, neboli Sirotčí hrad. To na paměť nešťastného Siegfrieda Orfana, který dokonce ani po smrti nemá klid. Prý každou noc jezdí na koni na Stolovou horu a po Turoldu a stále hledá své rodiče.