Opustíš-li mne, zahyneš

Byl jednou jeden hajný a ten šel jednoho dne do lesa na lov. Když tam přišel, uslyšel nářek nějakého dítěte, a tak se za tím hlasem vydal, až přišel k vysokému buku, na kterém seděl malý chlapec. To bylo tak. Jeho unavená matka usnula pod stromem a on jí ležel v klíně. Když tu kolem letěla hladová harpyje, dítě uviděla, popadla ho do zobáku a odnesla do hlubokého lesa do hnízda, které měla na tomto stromě. Hajný neváhal, vylezl na strom a chlapečka snesl dolů: „Vezmu tě domů a budu tě vychovávat se svoji dcerkou.“ A tak ho přinesl domů a vychovával obě děti pospolu, a protože chlapce nalezl na buku, začali mu říkat Budníček. [pozn1] Děti se měly tak rády, že když jedno druhé nevidělo, rázem posmutnělo.

Ten hajný měl starou kuchařku, babici zlou a nepřející. Ta jednoho večera šla, vzala dvě vědra a začala nosit vodu ze studny. Dívenka to viděla a ptala se: „Proč nosíš tolik vody?“ „Když to žádnému z lidí nepovíš, řeknu ti to.“ řekla kuchařka. Dívenka slíbila, že to živáčkovi nepoví, a tak kuchařka pravila: „Brzy ráno, až bude otec v lese na lovu, naliji tu vodu do kotle, rozdělám oheň a jak se bude vařit, hodím do ní Budníčka a uvařím ho.“ Inu, podivné to zvyky mají kuchařky!

Když hajný za svítání vstal a šel na lov, ležely děti ještě v posteli. Tu dívenka řekla Budníčkovi: „Neopustíš-li mne, já tě také neopustím.“ Budníček pravil: „Já tě nikdy neopustím!“ Tak pokračovala: „Musím ti něco říci. Ptala jsem se včera kuchařky, proč nosí tolik věder vody. Odpověděla mi, že mi to poví, když jí slíbím, že to nikomu na světě neřeknu. A já jí to slíbila a ona mi pravila, že až bude otec na lovu, dá vařit plný kotel vody a až ta voda bude vřít, hodí tě dovnitř a uvaří tě. Musíme rychle vstát a utéci pryč!“ Tak děti vstaly, oblékly se a utíkaly pryč.

Když voda v kotli vařila, šla babice do komůrky, aby hocha přinesla a hodila ho do vody. Ale obě děti byly pryč, tu se hrozně polekala a zamumlala: „Co řeknu, až se fořt vrátí z lesa domů? Rychle za nimi, musím je dopadnout!“ Tak za dětmi poslala tři pacholky, kteří je měli přivést zpět. Děti ale seděly u lesa a z dálky pacholky viděly, tu dívenka Budníčkovi řekla: „Neopustíš-li mne, já tě také neopustím.“ Hoch pravil: „Já tě nikdy neopustím!“ Dívenka zvolala: „Staň se růžovým keřem a já růžičkou na něm!“

Když pacholci přiběhli k lesu, nebylo tam nic než růžový keř a na něm jedna jediná růžička, ale děti nikde. Tu si řekli: „Tady už nic nenaděláme!“ Vrátili se domů a řekli kuchařce, že nic v lese neviděli, byl tam jen růžový keř a na něm růže. Tu se jala stará láteřit: „Vy ťulpasové, měli jste ten keř rozlomit a tu růžičku mi přinést. Utíkejte zpět a udělejte, jak jsem vám pravila!“ Pacholci museli zase ven a hledat děti. Ale děti je viděly přicházet už z dálky a dívenka se zase obrátila k Budníčkovi: „Neopustíš-li mne, já tě také neopustím.“ Budníček pravil: „Já tě nikdy neopustím!“ Dívka zvolala: „Staň se kapličkou a já trnovou korunu v ní!“ Když tam pacholci přiběhli, nenašli nic než kapličku a uvnitř trnovou korunu. „Tady už nic nenaděláme!“ řekli si pacholci: „Nechme toho a jdeme domů!“ Když přišli domů, ptala se kuchařka, jestli nic nenašli. Tu jí odvětili:„Ne, nic tam nebylo, jen kaplička a uvnitř ležela trnová koruna.“ „Vy hlupáci,“ láteřila kuchařka: „proč jste tu kapličku nerozbořili a tu korunu mi nepřinesli?“

Tak se zvedla, že půjde děti hledat s nimi. Ale děti je zase viděly už z dálky přicházet, napřed ty pacholky a za nimi se belhala i kuchařka. Tu dívenka řekla: „Neopustíš-li mne, já tě také neopustím.“ Budníček pravil: „Já tě nikdy neopustím!“ Dívenka zvolala: „Staň se rybníčkem a já kachničkou na něm!“ Když tam babice přišla a spatřila rybníček s kachničkou, lehla si k němu a chtěla ho vypít. Ale tu k ní kachnička připlavala, popadla ji zobákem a stáhla do vody. Tak se ta čarodějnice bídně utopila.

Pak šly obě děti domů a měly se ze srdce rády a pokud nezemřely, žijí dodnes.