Opustíš-li mne, zahyneš

Byl jednou jeden hajný a ten šel jednoho dne do lesa na lov. Když tam přišel, uslyšel nářek nějakého dítěte, a tak se za tím hlasem vydal, až přišel k vysokému buku, na kterém seděl malý chlapec. To bylo tak. Jeho unavená matka usnula pod stromem a on jí ležel v klíně. Když tu kolem letěla hladová harpyje, dítě uviděla, popadla ho do zobáku a odnesla do hlubokého lesa do hnízda, které měla na tomto stromě. Hajný neváhal, vylezl na strom a chlapečka snesl dolů:
„Vezmu Tě domů a budu Tě vychovávat se svoji dcerkou.“ A tak ho přinesl domů a vychovával obě děti pospolu, a protože chlapce nalezl na buku, začali mu říkat Budníček. Děti se měly tak rády, že když jedno druhé nevidělo, rázem posmutnělo.
Ten hajný měl starou kuchařku, babici zlou a nepřející. Ta jednoho večera šla, vzala dvě vědra a začala nosit vodu ze studny. Dívenka to viděla a ptala se:
„Proč nosíš tolik vody?“
„Když to žádnému z lidí nepovíš, řeknu Ti to.“ řekla kuchařka. Dívenka slíbila, že to živáčkovi nepoví, a tak kuchařka pravila:
„Brzy ráno, až bude otec v lese na lovu, naliji tu vodu do kotle, rozdělám oheň a jak se bude vařit, hodím do ní Budníčka a uvařím ho.“ Inu, podivné to zvyky mají kuchařky!
Když hajný za svítání vstal a šel na lov, ležely děti ještě v posteli. Tu dívenka řekla Budníčkovi:
„Neopustíš-li mne, já Tě také neopustím.“ Budníček pravil:
„Já Tě nikdy neopustím!“ Tak pokračovala:
„Musím Ti něco říci. Ptala jsem se včera kuchařky, proč nosí tolik věder vody. Odpověděla mi, že mi to poví, když jí slíbím, že to nikomu na světě neřeknu. A já jí to slíbila a ona mi pravila, že až bude otec na lovu, dá vařit plný kotel vody a až ta voda bude vřít, hodí Tě dovnitř a uvaří Tě. Musíme rychle vstát a utéci pryč!“ Tak děti vstaly, oblékly se a utíkaly pryč.
Když voda v kotli vařila, šla babice do komůrky, aby hocha přinesla a hodila ho do vody. Ale obě děti byly pryč, tu se hrozně polekala a zamumlala:
„Co řeknu, až se fořt vrátí z lesa domů? Rychle za nimi, musím je dopadnout!“ Tak za dětmi poslala tři pacholky, kteří je měli přivést zpět. Děti ale seděly u lesa a z dálky pacholky viděly, tu dívenka Budníčkovi řekla:
„Neopustíš-li mne, já Tě také neopustím.“ Hoch pravil:
„Já Tě nikdy neopustím!“ Dívenka zvolala:
„Staň se růžovým keřem a já růžičkou na něm!“
Když pacholci přiběhli k lesu, nebylo tam nic než růžový keř a na něm jedna jediná růžička, ale děti nikde. Tu si řekli:
„Tady už nic nenaděláme!“ Vrátili se domů a řekli kuchařce, že nic v lese neviděli, byl tam jen růžový keř a na něm růže. Tu se jala stará láteřit:
„Vy ťulpasové, měli jste ten keř rozlomit a tu růžičku mi přinést. Utíkejte zpět a udělejte, jak jsem Vám pravila!“ Pacholci museli zase ven a hledat děti. Ale děti je viděly přicházet už z dálky a dívenka se zase obrátila k Budníčkovi:
„Neopustíš-li mne, já Tě také neopustím.“ Budníček pravil:
„Já Tě nikdy neopustím!“ Dívka zvolala:
„Staň se kapličkou a já trnovou korunu v ní!“ Když tam pacholci přiběhli, nenašli nic než kapličku a uvnitř trnovou korunu.
„Tady už nic nenaděláme!“ řekli si pacholci „Nechme toho a jdeme domů!“
Když přišli domů, ptala se kuchařka, jestli nic nenašli. Tu jí odvětili:
„Ne, nic tam nebylo, jen kaplička a uvnitř ležela trnová koruna.“
„Vy hlupáci,“ láteřila kuchařka „proč jste tu kapličku nerozbořili a tu korunu mi nepřinesli?“
Tak se zvedla, že půjde děti hledat s nimi. Ale děti je zase viděly už z dálky přicházet, napřed ty pacholky a za nimi se belhala i kuchařka. Tu dívenka řekla:
„Neopustíš-li mne, já Tě také neopustím.“ Budníček pravil:
„Já Tě nikdy neopustím!“ Dívenka zvolala:
„Staň se rybníčkem a já kachničkou na něm!“ Když tam babice přišla a spatřila rybníček s kachničkou, lehla si k němu a chtěla ho vypít. Ale tu k ní kachnička připlavala, popadla ji zobákem a stáhla do vody. Tak se ta čarodějnice bídně utopila.
Pak šly obě děti domů a měly se ze srdce rády a pokud nezemřely, žijí dodnes.