Obři a skleněná hora

zobrazeno 44×

Vložil(a): jitkamety, 3. 5. 2016 7.21

Byl jeden pastýř a ten si jedenkrát umínil, že se vydá do světa. Tak šel do cizích zemí, až přišel do velikého města. Kdybych tu našel službu, povídal si, tak bych tady zůstal. Náhodou potkal královského pastýře a ten mu nabídl, ať jde k němu pást ovce.
„Rád k Vám půjdu,“ povídal ovčák, „ale chtěl bych každý den třikrát jíst maso.“
Královský pastýř mu to slíbil. První den nechal nového ovčáka odpočívat. Na druhý den mu dal velké stádo ovcí a šel s ním, aby mu ukázal pastvisko. Přihnal je pod jeden velký starý les a řekl mu:
„Na té planině, kam dohlédneš, tam všude smíš pást. Jen do lesa raději stádo nikdy nevoď. Jestli tam ovce zaženeš, to Ti říkám, ani ovce, ani Ty už z lesa nevyjdete.“
„A proč?“ divil se pastýř.
„Tam žijí tři velikánští obři, co sahají hlavami až do větví nejvyšších stromů. Ti zabijí každého, kdo do lesa vstoupí. Ani královské vojsko si s nimi nemůže poradit, žádná zbraň na ně neplatí.“
Příštího dne už hnal mladý pastýř ovce sám. Ale jak viděl v lese tu krásnou trávu, přišlo mu líto, že tam roste ladem. Zahnal stádo na kraj lesa, ovce se pěkně napásly, a obra žádného nezahlédl. Když přihnal zpátky domů, královský pastýř mu povídal:
„Žes Ty pásl v lese? Kde jinde by se ovce tak napásly?“
Ale ovčák zapíral, že ne. A každý den se pouštěl s ovcemi do lesa hlouběji a hlouběji, ale po obrech ani zdání. Až jednou přihnal pod starý silný dub. Na tom byla odseknutá kůra a tam četl nápis:

Zde pod dubem je ohnivý meč zakopaný,
na tři obry ukovaný.
Kdo toho štěstí dojde,
že na toto místo přijde,
ať vykope meč, co zde je,
a s ním obry zabije!

Pastýř se tuze ulekl, protože poznal, že s těmi obry to nebyly žádné plané řeči, a hned hnal z lesa pryč.
Ale nazítří si vzal s sebou rýč, ovce nechal pást na kraji lesa a sám se vydal k dubu a tam se pustil do kopání. Za chvíli vykopal dřevěnou skříň a v ní našel ukrytý meč. Jak na něj sáhl, meč zaplanul, jako by byl ukutý z ohnivého plamene. Pastýř nosil celý den meč s sebou, ale obři nikde.
Když přihnal k dubu příštího dne, najednou vidí, že se proti němu cosi valí. Nemohl poznat, co to je ..... jestli dub bez větví, nebo něco jiného. Ale jak to přišlo blíž, tu ovčák poznal, že je to člověk, ale ohromný a vysoký jako strom. Na rameni měl železnou hůl, silnou jako kmen. A povídá pastýřovi, až se les třásl:
„Co tu hledáš v mém lese, zemský červíčku? Zamáčknu Tě svým kyjem jako mouchu, nic z Tebe nezbude!“
Pastýř povídal:
„Tak mě udeř, ale pěkně do hlavy, ať je hned po mně.“
A postavil se proti obrovi a meč chytil pevně do ruky. Obr se po něm rozehnal svým kyjem, pastýř uskočil, kyj udeřil o zem, až se do ní zabořil na tři lokte hluboko. Pastýř přiskočil a sekl mečem obra pod kolena, výš nedosáhl. Jak mu přeťal žíly, obr se svalil na zem a pastýř do něho sekal a bil, až ho na místě zabil.
Potom celý den pásl v lese, dával pozor na všechny strany, ale nic se už nepřihodilo. Příštího dne, jen přihnal stádo do lesa, už se k němu hrne druhý obr. Na rameni měl taky tlustý a dlouhý kyj a křičel:
„Proklatý červíčku, jak to, žes zabil mého bratra? Já Tě rozmáčknu jak bláto!“
Rozmáchl se po něm, ale pastýř stál zrovna u toho silného dubu, a jak mu kyj zasvištěl nad hlavou, rychle odskočil a kyj plnou silou udeřil do kamene a vyletěl obrovi z rukou. Pastýř hop ..... skočil k němu, ťal ho pod koleno a za chvíli ho zabil jako toho prvního.
Potom pásl v lese klidně dál, vyhlížel na všecky strany, ale už se nic nepřihodilo. Na třetí den, jen zahnal stádo do lesa, už vidí před sebou třetího obra. Ten už na něho číhal, hodil kyjem a jednou ranou zapil pastýřovi sto padesát ovcí. Jak ovčák viděl, že je obr bez kyje, hned k němu přiskočil, rozehnal se ohnivým mečem ..... za chvilku bylo po všem.
Poplakal si nad zabitými ovečkami, ale co dělat? Vzal ty zbylé ovce a zahnal je hluboko do lesa, kde rostla pěkná a hustá tráva. Tam je nechal pást a sám se vydal ještě dál, aby našel, kde měli obři příbytek. Šel, šel, až přišel do krásného zámku. Vstoupil dovnitř, ale všecky jizby byly prázdné, nikde ani živé duše. Jen na stolku stál hrnek kávy; vzal ho a vypil. Vedle šálku ležel skrojek chleba, ten strčil za ňadra a rozhlížel se po pokoji. Na stěně visela myslivecká torba; sundal ji a povídá si:
Co pak v ní asi je?
Sáhl do ní a vytáhl zlatou píšťalku.
Jaký má asi ta píšťalka hlas? pomyslel si.
Zapískal a vtom slyší, jak zdola po schodech někdo dupe, dvéře se rozlétnou, v nich stojí vyšňořený důstojník a ptá se.
„Co pán poroučí? Vy jste ten slíbený vysvoboditel, co nás zbavil obrů, a za to vykonáme každé Vaše přání.“
Pastýř se nestačil divit.
„Že bych byl Váš vysvoboditel, o tom nic nevím,“ řekl důstojníkovi. „Ale tři obry jsem zabil, to je pravda. Jsou tu ještě nějací?“
„Už žádný. Ale Ty jsi náš osvoboditel, protože ti obři nás věznili pod zámkem. Drželi nás tu ve své moci na tři tisíce.“
Pastýř vzal zase píšťalku, zapískal a ze sklepů pod zámkem se vyhrnulo tři tisíce vojáků. Všichni mu velice děkovali a chovali se k němu jako k samotnému princi. Potom se ho důstojník vyptával, co dělal a jak se mu vedlo, než přišel k nim do zámku.
Pastýř povídá:
„Špatně se mně vedlo ..... obr mně zabil půldruhého sta oveček. Ty ostatní jsem nechal samotné na pastvě v lese.“
Důstojník hned zavolal jednoho z vojáků, co byl mezi nimi lékařem. Ten vzal mast a šel s dvěma vojáky do lesa k ovcím. Ti dva zatím pásli stádo a lékař pomazal každé zabité ovečce nos, a jak to udělal, hned všecky zase ožily a vesele skákaly. Ti dva pásli stádo až do večera, než důstojník povodil pastýře po zámku a ukázal mu všecky komnaty a všecky poklady. Nakonec ho zavedl do jedné kolny: tam byla studna a v ní svítila voda jako oheň.
„Podívejte se, pane, do té studny,“ řekl mu důstojník.
Jak se pastýř nahnul přes roubení studny, vtom ho jeden voják chytl za nohy a strčil mu hlavu do vody, až si zamokřil vlasy. Ale hned ho zase vytáhl a postavil na nohy. Pastýř se nejprve tuze polekal, ale než se vzpamatoval, důstojník vytáhl hřeben a rozčesal mu vlasy. Pastýř se podíval do vody jak do zrcadla a celý se podivil: všecky vlasy měl krásně zlaté, jen zářily! V té studni totiž rostlo zlato; bylo jako voda, ale jak přišlo na vzduch, hned ztvrdlo na kov.
Pastýř zůstal v zámku celý den, ale navečer se musel vrátit ke svým ovečkám a hnát domů. Zlaté vlasy si obvázal šátkem, aby je nikdo neviděl. Přihnal stádo domů a starý pastýř mu řekl:
„Jak to, žes pásl tak dlouho? Mně se zdá, že paseš v lese!“
„Ale kdepak!“ zapíral ovčák a královský pastýř mu řekl:
„Jen si pas, kde chceš. Jenom ať pěkně napaseš ovce a nestane se Ti nic zlého.“
Tak to šlo dlouhý čas ..... pastýř vodil ovce do lesa, vojáci mu je pásli a on se měl mezi nimi jako princ. Až jednoho dne král té země dal rozhlásit po celém království, že svou jedinou dcerku a celou zemí dá tomu, kdo se odváží a dokáže vyjet na koni na skleněnou horu; a ty závody že se budou konat tehdy a tehdy.
Toho dne se sjelo pod skleněnou horu tuze mnoho princů a všelijakých bohatých šlechticů, aby se o ten kousek pokusili. Jeden za druhým vyjížděli, ale každý spadl s koněm hned na úpatí skleněné hory, a koně si polámali nohy a rozbili huby.
Starý pastýř ovčákovi povídal:
„Běž se taky na ty závody podívat!“
„Ale pantáto, já raději poženu ovce pást!“ povídal ovčák.
Marně ho královský pastýř přemlouval. Vyhnal ovce do lesa, šel do zámku a jeho důstojníci ho zase ustrojili za prince. Dali mu koně černého jako uhel, podkovy měl diamantové, uzda a celý postroj na koni byly zdobené stříbrem. Vyskočil na koně a uháněl směrem, kde stála ta skleněná hora.
Když tam přijel, všichni se divili, protože ho nikdo neznal. Ale hned mu udělali místo pro jízdu. Bodl koně ostruhami a na první ráz vylétl na vrcholek hory. Všichni užasli a ptali se, odkud ten neznámý princ pochází. I princezna šla za ním, pěkně ho uvítala a dala mu první dar. Ta jízda na skleněný vrch se měla opakovat třikrát.
Pastýř zase vyskočil na svého vraníka a všichni si mysleli, že k nim promluví. Ale on jenom pobídl koně a zmizel jako vítr.
Druhý den mu vojáci v zámku osedlali grošáka a celý postroj byl na něm zdobený zlatem. Přijel ke skleněné hoře zase jako poslední, ale hned mu udělali místo. Všichni se taky hned mezi sebou potají domluvili, až pojede z vrchu dolů, že mu zastoupí cestu, aby se dověděli, co je zač. Všem totiž bylo divné, že má zlaté vlasy a na sobě takové nádherné šaty a jeho kůň že má zlacený postroj.
Princezna ho pozdravila ještě laskavěji než včera a zase mu dala krásný dar. Taky jí leželo v hlavě, odkud ten zlatovlasý princ je, ale neodvážila se ho na to zeptat.
Ti dole obstoupili v řadě celý vrch, aby mu uzavřeli odjezd. On vysedl na koně a dělal, jako by chtěl odjet na jednu stranu; všichni se tam sběhli, ale neznámý princ koně najednou obrátil a jenom prolétl tam, kde se uprázdnilo, a byl tentam. Když navečer přihnal ovce domů, starý pastýř mu řekl:
„Škoda, žes tam nebyl včera nebo dneska! To bys viděl člověka, a jaké zázraky se tam děly! Koně si polámaly nohy, ale žádný na skleněnou horu nemohl vyjet, až jeden cizí princ, co měl zlaté vlasy a na sobě plno bohatství. Ten vyjel nahoru už dvakrát, jen tam vyletěl. Ale nikdo neví, odkud je. Zítra ho chtějí chytit. Okolo hory se postaví tři řady vojáků s šavlemi a ti ho jistě zítra zadrží. Taky bys tam měl zítra jít, abys ho viděl. Ovcím dáme seno.“
Ale příští den ráno ovčák starému pastýři řekl:
„Co je mně do těch divů, já princem stejně nebudu, a ovce by doma bečely. Já raději poženu své ovce na pastvu.“
Starý pastýř se mu vysmíval:
„Ty jsi ale hlupák!“
Jak zahnal ovčák stádo do lesa, vojáci osedlali krásného bělouše, postoj měl zdobený diamanty. A tak když jel tmavým lesem, udělala se kolem něho záře jako za nejjasnějšího dne. Přijel pod skleněnou horu a vojsko mu zase udělalo místo. Nasadil koni ostruhy, rozjel se a už byl na vrcholku! Princezna mu podala třetí dar a on jí nechal na památku zlatý křížek vykládaný velikými drahými kameny, měl cenu milión tolarů. Princezna měla z něho náramnou radost a ptala se:
„Odkud jste, princi?“
Ale on jí odpověděl:
„To Vám povím až jednou později.“
Vysedl na koně, pobodl ho ostruhami a kůň skočil z hory tak vysoko, že přelétl vojákům nad hlavami jako pták a byli pryč. Ale na té straně, kudy odjížděl, jeden voják na něho číhal za křovím. Vyskočil a chtěl ho chytit, ale marně. Tak vytáhl šavli a lehce ho sekl do nohy; špička šavle se zlomila a zůstala mu v botě vězet.
Jak princ přijel do svého zámku, jeho vojáci mu pomohli z koně, nohu mu pomazali hojivou mastí a rána se mu hned zahojila. Na tom místě zůstala jen tenounká jizvička. Navečer přihnal ovce domů a starý pastýř mu řekl:
„Ty hlupáku! Dneska bys byl něco viděl! Víckrát už toho prince nikdo nespatří. Přeskočil tři řady vojáků a všem unikl. Ale poranili ho na pravé noze a podle toho ho poznají.“
Král i princezna toužebně očekávali, že se neznámý princ brzy objeví. Ale čekali nadarmo. Ovčák každý den vyháněl ovce na pastvu jako dřív. Jednou se princezna dívala z okna, jak vede ovce, a řekla své služce:
„Ten ovčák pase své ovce tak dobře, že je radost se na ně dívat, jak skáčou, když je žene domů. Ale má jakési špatné papuče, asi dostává malý plat. Vezmi pár dukátů a zanes mu je, ať si koupí nové bačkory a taky novou čapku, ať nenosí na hlavě jakýsi hadr.“
Služka mu donesla peníze a řekla, co mu princezna vzkazuje. On vzal peníze a doma je hodil pastýřovým dětem na podlahu a řekl:
„Tululu, tululu! Děti, hrejte si s těmi kolečky, u nás doma si s tím děcka taky hrají.“
Služka se vrátila na hrad a pověděla princezně co a jak. Starý pastýř i princezna měli ovčáka za hloupého, a on si pásl ovce dál.
Jednou král řekl svým hvězdopravcům:
„Podívejte se na nebe a vyzkoumejte, kde se skrývá ten cizinec co dostal od mé dcery tři dary a sám jí nechal ten drahocenný křížek.“
Tak astronomové četli ve hvězdách a vyčetli, že ta osoba žije v královských službách a jí králův chléb. Král poručil objet všecka knížata, generály a šlechtice ve své zemi, ale cizince mezi nimi nenašli. Rozkázal hvězdopravcům, ať zkoumají podruhé. Ti vyčetli, že ona neznámá osoba žije na královském dvoře a každý den jí králův chléb. Tu král rozkázal ještě jednou navštívit všechny muže ve svém dvoře, mladé i staré, ale zase marně.
Jednou ovčák hnal ovce domů, král vyhlížel z okna a viděl ho. Šel hned k starému pastýři a povídá:
„A toho Tvého ovčáka už prohlédli?“
„Nejjasnější králi, toho ne! A proč by taky? Vždyť je to úplný hlupák. Nejmilostivější princezna mu poslala dukáty na nové papuče a víte, co on s nimi udělal? Hodil je mým dětem na zem a řekl jim, že u nich doma si děcka hrají taky s penězi. A jen se podívejte, jak je otrhaný.“
Král povídal:
„To je podivná věc.“
Šel do domu a řekl ovčákovi:
„Cože máš ovázanou hlavu, stalo se Ti něco?“
Ovčák mu odpověděl:
„Nejjasnější králi, to je proto, že mě už tři měsíce tuze bolí.“
Král chytl za hadr, zdvihl ho a ukázaly se zářící zlaté vlasy! Král se obrátil k starému pastýři a povídal:
„Vidíš, máš v domě, a nevíš koho!“
Vzal ovčáka za ruku a vedl ho za princeznou. Princezna ho taky poznala a hned ho oblékli do nových šatů. Potom se ho vyptávali, jak se to všechno stalo. On jim vyprávěl všecko od počátku do konce, jak zabil tři obry a zmocnil se jejich zámku a pokladů. Král povídal:
„Tos ani nemusel jezdit na skleněnou horu! Jen za ty skutky sis mou dceru zasloužil.“
Hned vyslal do zámku v lese své posly a ti našli všecko tak, jak ovčák vyprávěl. Přinesli odtud i tři dárky od princezny a hrot ulomený ze šavle. Hned chystali svatbu a v ten den přivezli vojáci z lesního zámku na královský hrad všecky poklady, co tam ležely.
Šest dnů trvala svatba. Pak ovčák nastoupil na trůn a spravedlivě vládl nad celou zemí.
A jestliže ještě žije,
tak šťastně kraluje.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight