Obr a František

zobrazeno 16×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 13.05

Žil byl v jedné chaloupce pod horami správný chlapík jménem František. Ten František rád cestoval, obzvláště v zimě a zásadně do hor. Léto moc rád neměl, bylo mu vždycky vedro jak psovi a v létě byl proto nejraději ve sklepě pod svou chaloupkou. Jak začalo foukat od strnišť a žloutnout listí na stromech, tak ožíval. Připraví si vždy zásobu dřeva na zimu, objednal fůru uhlí, aby měl ve velkých mrazech čím přitopit. Když se postaral o topení, zkontroloval jestli má dost lopat na odhrabávání sněhu, udělal si nové sněžnice a sáňky, ty staré vždycky prodal, koupil si nové lyže a snowboard, ty staré si nechal jako šutračky a těšil se na první vločky. Sotva napadl první sníh, vydával se Franta pravidelně do hor, každým rokem je projel a prošel křížem krážem. Ostatní věděli, že Franta zná hory jako své boty, a že se v nich suverénně pohybuje i když řádí živly tak, že by psa nevyhnal. A tak když se někdo v horách ztratil, šli za Frantou jestli by ho nenašel. Fanda vždy ochotně vyrazil a většinou zbloudilce našel. 
Postupem let však začínalo sněhu ubývat, mrazy nebyly už mrazy, ale jenom mrazíky, a tak to Františka v domácích horách nebavilo. Řekl si, že půjde do světa. Kampak by šel jinam, když ne směrem na sever a do míst, kde slyšel o velkých horách plných sněhu a mrazech až řeč zamrzala. Sebral tedy novou zimní výbavu a vyrazil. Po dvou měsících putování stanul před horami. Ty byly. Vysoké špičaté vrcholky se skoro dotýkaly oblohy a sníh na nich se jen třpytil. 
Fanda si opatřil mapku těchto hor a nedočkavě se do nich vydal. Moc se mu v těch horách líbilo. Sem tam zašel do nějaké horské osady. Lidi tady byli příjemný ostatně tak jak správní horalé jsou. V každé osadě bylo možno někde přespat, usušit se a doplnit zásoby. Je samo sebou, že za podobné služby Franta jako správný horal platil, ne penězi, ale prací. Tu naštípal dřevo, tam odklidil sníh nebo nanosil vodu či uhlí. Nejraději měl, když dostal za úkol něco donést na nějakou horskou boudu. 
Na svých cestách se doslechl, že v horách žije několik obrů, kteří jsou tak obrovití, že i ty největší kopce jsou pro ně menší pahorky. Fanda tomu moc nevěřil, až jednou: Při jedné ze svých tůr se blížil k osadě, mrzlo až praštělo, sluníčko svítilo a Franta se těšil, že se v osadě kapku ohřeje. Začalo trochu pofukovat a tak Franta hledal v batohu čepici a vidí že tam nemá zbytek jídla co měl sebou, říká si: 
„To jsem blázen, tamhle za kopcem jsem to tutově měl, vždyť jsem tam svačil, děravý baťoh nemám, leda že jsem to tam nechal.“ a šel zpátky. Na místě, kde svačil kromě zdupaného sněhu nic nebylo. Byl z toho jelen. Nakonec nad tím mávl rukou s tím, že v osadě v údolí doplní zásoby. Osada kam směřoval byla ze všech stran sevřena horami, žádný průsmyk tam nikde nebyl a její obyvatelé ať šli kam šli, vždycky jen do kopce. 
Fanda s elegancí sobě vlastní sjel do osady a hned zamířil do hostince. Trošku ho překvapilo že tam byl sám, ale bylo tam příjemně teplo a Fanda se těšil na dlabanec. Hostinský mu na jeho přání povídá 
„Panáčku já tady nic k jídlu nemám a pivo taky nemám. Tady se můžeš ohřát, vyspat, umýt a jinak nic.“ František se na něho dost zlostně obořil 
„Co jste to za hostinec, když nemáte jídlo ani pití?! Tak mi aspoň řekněte, kde tady můžu něco k snědku koupit?“ Nato se hostinský smutně usmál a povídá: 
„Jó, Vy musíte být pěkně zdaleka, když nevíte o našich trablech. Tady to údolí je zakleté či co. Veškeré potraviny pokud se sem dostanou okamžitě zmizí beze stopy. Všichni obyvatelé se chodí najíst do osady támhle za ten kopec. Už jsme si na to zvykli, že nám stačí jíst jednou za dva dny.“ 
Franta kroutil nad tím podivným sdělením hlavou a ptal se proč se tedy všichni někam nepřestěhují. Hostinský mu vysvětlil, že si všichni ve svých domovech zvykli a líbí se jim tu, až na to jídlo a ten problém je tu jen pár let. Dříve prý měli na náměstí takovou zvláštní kašnu ve které bylo co si kdo přál k jídlu a pití po libosti, pak se kašna jednoho dne ztratila. Víc prý o tom ví jejich kronikář Pírko, který tu ztrátu objevil. Frantu posedla zvědavost a tak se za Pírkem vydal. 
Pírko Frantu uvítal, přiložil do kamen a začal vyprávět, jak před šesti lety byla v zimě velká sněhová kalamita. Sněhu napadlo až po střechy a dva dny nebylo možné vůbec vystrčit nos z domu, protože se čerti ženili. Když se drobátko vyčasilo, vydal se Pírko na náměstí ke kašně pro nějaké jídlo a pití. Nemohl ji však najít, nejdřív myslel, že zapadla do sněhu a tak ji chtěl vyhrabat. Rozhrabal celé náměstí, ale marně. Všichni obyvatelé nakonec hledali kašnu po celé osadě, ale po ní se slehly hory. Pírko si však všiml asi dva metry dlouhých a metr širokých míst, kde bylo míň sněhu a byl jakoby udupán. Po pár dnech, kdy mu ta ztracená kašna ležela v palici si uvědomil, že zdupaná místa se pravidelně střídala a přicházela tamhle od toho kopce, co za ním nejsou žádné osady ani boudy a prý v těch končinách žijí obři. Pírko své vyprávění uzavřel s tím, že věří, že kašnu jim sebral nějaký obr. 
František se rozmyslel a povídá: 
„Tady se stejně nezdržím a o těch obrech jsem už několikrát slyšel, půjdu se po nich podívat, když narazím na kašnu, dám Vám vědět, když ne tak už se neozvu, nakonec co tady.“ 
Pírko ještě zaved Frantu na radnici, kde mu starosta popřál hodně zdaru a dal mu pěknou výstroj a výzbroj. Franta se tedy vydal do sousední osady se najíst a nakoupit nějaké jídlo na cestu. Zakleté údolí obešel a vydal se směrem, kde prý žijí obři. 
Putoval pustými krásnými místy, po obrech ani vidu ani slechu, po kašně jak by smet. Počasí mu ale přálo a Franta byl ve svém živlu. Až se jednou počasí zkazilo, začalo sněžit, mlha, foukalo, mrzlo a Fanda honem hledal kde by zabivakoval. Nemohl však vhodné místo najít. Po dlouhé době kdy už byl opravdu grogy najednou objevil takový horský srub pro pocestné, bylo mu divné, kde se v téhle pustině vzal, ale byl rád, že se k němu trefil. Vešel dovnitř a tam jak má být připravená kamna, stačilo jen podpálit, i nějaké jídlo tam bylo a Franta ve srubu zůstal aby přečkal ten nečas. Za chvilku se srubem rozlilo příjemné teplo, Franta si dal sušit věci, najedl se a teprve teď si všiml divného nápisu na dveřích, stálo tam "Kdo jsi se zde ohřál, najedl a napil, střes se uvést vše do stavu jak jsi to tu našel jinak nevyvázneš z hor živ." Franta se tomu velmi divil, správný horal totiž v takovémhle srubu připraví vše tak, aby druhý se mohl rychle ohřát a najíst. Proto František na varování nedbal a když odcházel připravil kamna jen je zapálit, ve srubu poklidil a nechal zde nějaké jídlo. 
Hodinu po tom co odešel ze srubu začal padat mokrý těžký sníh a cesta zavedla mokrého Frantu do údolí ze kterého by šlo krásně vystoupat po svahu vzhůru, ale Franta si zvolil cestu po strmém kamenitém poli, protože věděl, že může v tomhle počasí spadnout lavina a všechny svahy do údolí byly pro lavinu jako stvořené. Taky že jo. Franta byl v polovině kamenitého svahu, když se země úplně otřásla a ze všech svahů sjely laviny do údolí, kde ještě před chvílí stál. 
Za kopcem Franta uviděl obra. Ten byl ale obrovský, až se Franta strašně lekl. A obr hned po něm, že ho rozšlápne. Franta tak tak uhnul a vmáčkl se do průrvy mezi skalami kam se obr nemohl jak byl obrovský dostat. Obr byl na Františka evidentně rozzlobený a povídá: 
„Tak tady Tě mám Ty jeden správný horale, tím jak jsi ve srubu všechno připravil sis řekl o smrt.“ Franta viděl, že je zle. 
Bylo mu jasný že musí obra přechytračit, chce-li vyváznout z této šlamastiky. Povídá tedy obrovi: 
„Zdá se mi, že jsi provozovatel toho divného srubu.“ 
„To tedy jsem a mám jich víc.“ na to obr. 
„O obrech v horách jsem slyšel, že ochraňují lidi, zkrátka, že to jsou dobří obři. Se mi zdá, že jsem narazil na nějakou výjimku. Ty jsi nejspíš hloupý obr, který nic nedokáže jen škodit a těží z toho, jak je veliký.“ Obr rozzlobeně povídá: 
„Za tohle Tě opravdu zabiju!“ Franta ještě říkal: 
„Pojď soutěžit jestli já dokážu to co Ty ne, tak můžu jít a jestli ne, tak mě můžeš rozšlápnout.“ Obr souhlasil, s tím, že se alespoň pobaví. František vylez z průrvy a povídá obrovi ať sleduje, že on vymačká z kousku kamene modrou vodu. A taky tak hned učinil. Měl totiž úplně promáčené modré rukavice ze kterých pouštěla barva, a jak kámen mačkal modrá voda z rukavic kapala na bílý sníh. Obr na to koukal jak vyvoraná myš, ale to samé nesvedl, vždy jen kámen rozdrtil. 
Obr Františka propustil a pojednou se rozplakal, tekly mu slzy jak malý rybníky a pro sebe si brblal: 
„Já jsem opravdu neschopný a houpý obr. Zabiju se a bude to. Pořád jen škodím i když bych chtěl pomáhat.“ 
Frantovi to přišlo líto a povídá: 
„Hej, snad nebude tak zle, jsi přece taky horal a horalové brečí jen když jim ostrý vítr šlehá do očí. Třeba bych Ti mohl pomoci. A že jsem na Tebe pustil bandurskou, to jinak nešlo, já se bál, že mě opravdu rozšlápneš.“ 
Obr přestal brečet, popotáhl, až se zahřmělo a uctivě povídá: 
„Jo? Tak to budeš určitě Franta. Já jsem Bonifác a o Tobě jsem slyšel, že jsi nejlepší horal kterého kdy naše hory nosily.“ Franta se začervenal a jen tak zabručel: 
„Nhoe, beo, snd, Bk.“ 
Ale Bonifác pokračoval: 
„Mě není pomoci, když jsem byl malý, nic jsem se nechtěl o horách učit, protože obři to nepotřebují, nemůže se jim v horách nic stát, tak ani pořádně nevím jak pomáhat a navíc mám na svědomí tři horolezce. Jako mladý jsem z hlouposti a rozpustilosti shodil lavinu a oni tam zahynuli. Pak jsem chtěl mít jako ostatní obři srub, kde by se horalé ohřáli a najedli, abych to odčinil, protože mě trápilo svědomí a nikdo z obrů se se mnou nebavil. Tak jsem sruby postavil, ale protože neumím vařit, tak jsem v jedné osadě ukradl takovou kouzelnou studnu a ukázal na tu vesnici, kde jim chybí.“ 
„Já vím,“ řekl Franta „myslel jsi to vcelku dobře, jenže v té osadě teď nemají co jíst.“ 
Obr se znovu rozplakal. 
„No vidíš není mi pomoci!“ 
„Ale je, musíš to všechno napravit, jestli chceš, já Ti řeknu jak, ale hlavně už neřvi a poslouchej. Kašnu vrátíš a v osadě se omluvíš ..... budou Ti nejspíš nadávat, ale musíš to vydržet a nabídni jim, že svoje provinění odčiníš prací. Třeba odklízením sněhu nebo jim vybuduješ proti ..... lavinové zátarasy. Dál, žádný správný horal z toho Tvého srubu neodejde, aniž by ho připravil pro jiného jak nejlíp může a umí. To je správný ..... tak to má být a Ty, jestli chceš můžeš to jen dovylepšit po tom, kdo nic už neměl. Pro tento účel se v kašně vždy jídlo najde. Začni se učit o horách z knih i od zkušených horalů, Když to všechno splníš a dokážeš, ostatní obři se s Tebou začnou bavit, ale nemysli si, že to bude hned, bude to trvat dlouho, musíš mít trpělivost, aby Ti začali ostatní zas věřit.“ Bonifác Frantovi slíbil, že se bude řídit jeho radami a skutečně to dodržel. Neměl to jednoduchý, důvěra se vždycky lépe ztrácí než nabývá. 
Bonifác to však po dvou letech dokázal a nebylo obětavějšího a moudřejšího horského obra. A František. Jestli neumřel, tak chodí někde ve světě po horách, když ho potkáte poslouchejte ho a snažte se od něho něco přiučit. Nebojte poznáte ho hned.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight