OBR

zobrazeno 31×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 13.04

Obr poprosil svého mladšího bratra: 
„Prosím Tě, podrž tu horu! Chci se podívat do světa.“ Dobrá, souhlasil mladší obr a vzal horu na svá ramena, zatímco starší bratr se vydal na cestu. Celý život proležel na břiše a držel horu na vlastním hřbetě, stejně jako jeho otec i děd. A teď tu stál volný, velký, shrbený a nemotorný. Držel se poněkud nejistě na nohou a udiveně se rozhlížel po světě. Všechno kolem sebe přímo hltal očima. Všechno se mu zdálo pestré a strakaté, každá věc jako by měla kolem sebe duhovou svatozář. Byl jako ptáče, které se právě vylíhlo ze skořápky, a svět se všemi svými barvami a zvuky mu vtrhl do zmámené duše. Zastínil si dlaní oči oslepené sluncem a díval se do dálky. Všude lesy, hory a oblaka ..... Vítr ohýbal koruny stromů v lese a hnal před sebou mračna. Mohl se obr na to všechno klidně dívat a stát? Ne. Zavýskl radostí a vykročil k dálavám. Svobodný a šťastný, překypující dojmy. Pod paží držel kus zlata veliký jako lidská hlava. Ten mu darovali dobří skřítci za to, že tak trpělivě držel horu, v níž měli své kovářské dílny a jeskyně plné pokladů. 
Obr šel a šel, až došel k hoře. Když sestupoval dolů, spatřil pasáčka, jak pase ovce. 
„Hleďme, brouček!“ řekl si obr a usmál se. 
Na výsluní nádherně bíle kvetla stráň porostlá jabloněmi. Po nebi plula nízká bílá oblaka. Zlato ani stříbro v hlubinách hor, zkrátka nic se nemohlo vyrovnat svým jasem té krásné stráni. Obr by se hned s chutí natáhl do trávy a jen se díval ..... Možná že právě tady začíná ten krásný svět, o němž mu vyprávěly lesní víly. Na toulkách se pouštěly daleko, daleko po větru, lákaly lovce i pasáčky a dovedly o lecčems vyprávět. 
„Hej, ty velký nemotoro, jdi o kus dál!“ křičel na něho pasáček. „Nevylež mi tu opět nějaký dolík ve stráni! Kam si lehnete, Vy obři, tam pak sedm let tráva neroste!“ 
Byl to velký šibal, který se už nejednou utkal s obry a čerty. 
„Poslyš, chlapče, chtěl bych se trochu najíst. Dej mi jednu ovci!“ 
„Hleďme toho nenasytu! Hned celou ovci ..... Nejdřív pojď se mnou zápasit. Když vyhraješ, dostaneš ovci. Když ne, dáš mi své zlato.“ 
Obr se podíval na chlapce, jako zírá pes na mravenečka, který mu leze mezi nataženými tlapami. 
„Co je to za broučka?“ podivil se znovu. Tak bychom se divili možná i my, kdybychom leželi v trávě a najednou by se nám nějaký zelený brouček začal vychloubat svou silou. 
„Dobrá, poběžíme o závod,“ navrhl obr. 
„Co bys nechtěl? Ještě budu běhat s takovým nemotorou, jako jsi Ty! Támhle za křovím odpočívá po obědě můj mladší bratr, ten poběží místo mne.“ 
Chlapec zahvízdal. Z křoví vyskočil zajíc a než se obr vzpamatoval, byl už zajíc tentam. 
Tu obr popadl ze země kámen a zmáčkl ho tak, že z něho byla placka: 
„Tak co? Dokázal bys tohle?“ 
„To je pro mě maličkost, ale zkus zmáčknout kámen tak, aby z něho začala téci voda!“ 
Chlapec vytáhl z pastýřské torby měkký sýr a zmáčkl ho tak, že mu mezi prsty začala téci syrovátka. 
Obr se nestačil divit. 
„Vidím, že jsi ještě slabý a máš jen velké kosti,“ smál se chlapec. „Ještě jednou to s Tebou zkusím a pak spánembohem!“ 
Obr zlostně popadl kámen a vyhodil ho do velké výše. 
Oba se dívali se zakloněnými hlavami, jak kámen zmizel v nebesích. Teprve za dlouhou chvíli dopadl zas na stráň. 
Ale chlapec vytáhl ze záňadří chyceného ptáčka a pustil ho na svobodu. 
„Vidíš? Vyhodil jsem kámen na Onen svět ..... už ho nikdy neuvidíš!“ chlubil se pasáček. 
Obr dlouho čekal, až pasáčkův kámen spadne. Zakloněný zátylek mu dočista ztuhl, ale nedočkal se. 
A tak prohrál. 
Odevzdal chlapci zlato a šel dál. Kráčel rychle a ztěžka. Na zemi zanechával za sebou hluboké stopy. Ubohý obr byl zcela zmatený a pronásledoval ho strach. Zdaleka obcházel místa, kde oral oráč nebo pásli pasáčci. Ti broučkové byli obdařeni obrovskou silou. Jeden takový mrňous ho připravil o kus zlata a vyplenil mu duši i srdce. Připadal si jako velký strom s dutým kmenem, už nevěřil ani svým rukám a nohám. Sám nevěděl, kam šlápnout, aby zas nevylezl ze země nějaký brouček a nezačal s ním zápasit. Ještě by mu mohl stáhnout tři pruhy kůže ze zad a kam se pak hanbou poděješ ..... 
Lesy a kopce se rozestoupily a obr vkročil na kvetoucí kurzemskou rovinu. Zdejší nebe bylo tak jasně modré a svět tak prostorný, že se mu opojením začala podlamovat kolena. Jeho stín směšně tancoval po červených hlavičkách jetele, které tu hustě dozrávaly na zelené louce. Jako vlna za vlnou se tu z trávy zvedaly květy i listy, červeň se střídala se zelení. 
Obr už nevěděl, kam by složil velké ruce. Byly silné a těžké, přímo stvořené pro obrovskou a těžkou práci, ale všechno kolem bylo lehké a světlé ..... jen se rozplynout. Obr však mohl žít jen s těžkým břemenem, neboť k tomu byli přece obři stvořeni. Jako někdo nesnáší tíhu, tak obr nemohl snést lehkost. Padl tedy na tvář v jetelovém poli a široko roztáhl své neobratné ruce a nohy jako nějaký dřevěný paňáca. 
Sladká medová vůně mu vnikala do úst a do nosu. Zakousl se do země a propukl v pláč, ale kvetoucí země se smála jeho hněvu a voněla ..... 
Rozezlený a zamračený obr se zvedl ze země a jako večerní mrak šel zpátky tam, kde obzor zakrývaly tmavě modré dubové lesy. 
Mohutné staleté duby natahovaly k němu své prastaré větve. Tam v lese se obr cítil jako doma, neboť stromy byly stejně velké a silné jako on. Shrbený a rozezlený obr skřípal zuby a supěl tak, že z větví padalo listí. Pak se vrhl na duby: vytrhával je i s kořeny ze země a odhazoval stranou. Ty nejsilnější z nich objímal oběma rukama, zápasil s nimi jako s bohatýry a měl radost, že proti jeho síle stojí jiná bezelstná síla, poněvadž obrova dětsky upřímná duše už poznala lidskou lstivost. 
Tak řádil dost dlouho, až kolem něho jako moře ležela zelená spoušť strhaných větví a vyrvaných kořenů, od níž s křikem prchali polekaní ptáci i lesní zvěř. 
Teprve pak pocítil šťastnou únavu a vykročil dál. Když ale nastal večer a z vesnic stoupal dým, opět na obra padl smutek. Vzpomínal na teplou tmu zemských hlubin, slyšel v duchu, jak v té tmě duní kovadliny skřítků, jak dmychají měchy a jak se kouř vine kolem vousů a tváří těch dobrých mužíčků, kteří v modrých a rudých plamenech taví zlato a stříbro. Celou noc ten kouř nedával obrovi klidně spát a zdál se mu sladší než všechny vůně květin. 
Jak ještě dlouho chodil po světě, o tom ani starci nic nevyprávějí, ale každé dítě slyšelo pohádku o obru, jenž vytrhával duby a toulal se světem, aby našel uplatnění pro svou sílu. Nejeden hvozd pokácel z přebytku síly a zlosti, pro nejedno pole vymýtil a zkypřil půdu, vytrhávaje stromy i s kořeny. Ale všechno to dělal jen ze zoufalství, protože nemohl najít tu pravou práci pro sebe. Zčistajasna pomalu začal chřadnout a opouštěla ho síla. Když jednou přišel k pusté písečné rovině, zatoužil po zemi, po úrodné zemi, která ležela pod tím pískem a skrývala v sobě zárodky nových stromů a květin. Vrhl se na zem a začal si písek strhávat na šíji a ramena. A stal se zázrak; země mu vracela ztracenou sílu. Čím hlouběji se do ní zahrabával, tím silnější si připadal. 
K večeru už obra nebylo vidět. Byl tu jen kopec, který se ještě hýbal a rostl jako dílo obrovského krtka. Rostl a rostl, až nakonec nebylo možné poznat, zda se ještě hýbe. Brzy se na kopci začala usazovat semínka roznášená větrem. Časem tu vyrostl les. Ve větvích hnízdili a zpívali ptáci, lišky si tu vyryly teplé nory; hluboko dole ležel obr a poslouchal, jak duní kovadlinky skřítků a dýmají jejich měchy a bylo mu tak dobře, že se bál dýchat, aby se něco nestalo vajíčkům v ptačích hnízdech a aby nevyplašil milence, kteří tam nahoře sedávali pod košatými stromy. Obr zatajil dech a jeho srdce zaplavilo štěstí jako nějaká něžná vlna. Na obrových ramenou však spočívala veškerá tíha hory. 
Konečně měl obr zase co nést, žil plným životem a byl šťastný. Ale ani stromy, ani květiny či ptáci nevěděli; že se houpou na obrových zádech, protože on tam dole ležel tak tiše a klidně, jak leží jenom ten, kdo je hluboce šťasten.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight