O zbožném vévodovi

Byl jednou jeden mladý vévoda, který byl tak zbožný a bohabojný, že by nejraději hned umřel a putoval do nebe. Ale jeho matka by ho ráda provdala za nějakou princeznu, a protože on k tomu všemu byl také dobrý syn, tak nakonec s přáním matky souhlasil a ustanovil den svatby. Ve svatební den se ale na zámku objevil jinoch krásného vzezření a nabídnul mu po čas svatby svoje služby jako kuchař. Vévodovi se hoch zalíbil, však i ostatní dvořané obdivovali jeho jemné způsoby, a když předložil první zkoušku svého kuchařského umění, tu ho vévoda už nechtěl nechat odejít. Avšak už odpoledne jinoch řekl, že přišla jeho hodina, kdy se musí opět vrátit domů, a tak mladý vévoda řekl, že ho kousek cesty doprovodí.

Zabráni do řeči šli a šli stále dál a dál, až pojednou stáli uprostřed zelené pastviny, která byla porostlá růžemi a rozmarýnem a vzduch tu byl naplněn vůní balzámu. Pod jednou z palem stál bílý mezek a pásl se, toho jinoch odvázal a prosil vévodu, aby si na zvíře sedl. Ten nasednul a jinoch si vyskočil za něj a tu vévodovi bylo, jako by plachtili vzduchem, a brzy v dálce viděl třpytit se nádherné město, a když přijeli k městské bráně, byla tato od shora dolů pobita drahokamy a otevřela se sama od sebe, a když přišli do města, bylo to tak plné zářícího světla, jako by tam svítilo tisíc sluncí, ze všech stran se rozléhal překrásný zpěv a hudba a ulicemi, které byly dlážděny ryzím zlatem, kráčely bílé panny s květinovými věnci na hlavách a vévodu zdravily.

V tom městě se mladému vévodovi opravdu líbilo a nejraději by nikdy neodešel zpět domů, ale třetího dne mu jinoch řekl, že nyní přišla i jeho hodina, kdy se musí vrátit, ale nemá se bát, brzy sem přijde zpět. Bílý mezek pak zanesl vévodu toutéž cestou zpět a jinoch ho doprovázel až k palmě na zelené pastvině. Odtamtud vévoda smutně kráčel cestou ke svému zámku, když tu v dálce uviděl na místě, kde stával zámek, starý klášter. Překvapený tam dorazil a našel bránu zamčenou, zazvonil a přišel prastarý klášterní bratr v dlouhém černém hábitu. Vévoda se ho zeptal: „Co tu děláte, milý bratře? Nejsem snad na správné cestě k zámku? Před třemi dny jsem odtud vyšel a už jsem zámek, na kterém jsem pán, nenalezl.“ Mnich vyvalil oči a řekl: „Široko daleko tu není žádný zámek, ale v našem klášteře je pánem opat, pojďte dál, ten vám to řekne sám.“

Mladý vévoda šel s mnichem, a když opat tu historku o vévodovi a jeho odchodu ze zámku uslyšel, tu z klášterní knihovny přinesl starou kroniku, obrátil v ní pár zažloutlých listů a ukázal vévodovi slovo za slovem, že jeho historka je uvnitř zapsána a že je tomu právě tři sta let, kdy s tím jinochem odešel ze svého zámku, který je ale dávno srovnán se zemí a jeho žena a matka a všichni další obyvatelé zámku dávno mrtví. Celý klášter oslavil vévodův návrat a byla uspořádána bohatá hostina, při které vévoda seděl včele. Ale sotva vzal do úst první kousek chleba, tak se celý scvrknul a seschnul a stal se z něj stařičký šedivý mužík, který v tom samém okamžiku zemřel.