O zapomenuté vlaštovičce

zobrazeno 95×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 11.29

Tenkrát, když ještě žila vlaštovička Švitořinka se jí stala neobvyklá příhoda.

Zamilovala se totiž do vrabčáčka Čimčaráčka a veškerý svůj čas trávila jen s ním. Opustila dokonce i svoje pěkné hnízdečko, které si postavila na náspě jednoho velikého statku a nastěhovala se za Čimčaráčkem. Od rána do večera trávili den jen spolu a jeden bez druhého neudělal, ani skok, ani frnk. Jejich láska byla opravdu jedinečná a veliká tak, že zamilovaná vlaštovička dočista zapomněla na to, že nastal podzim a všechny ostatní vlaštovky se chystají k odletu. Čekala je dlouhá, předaleká cesta na jih, za teplem a za sluníčkem přesně tak, jak tomu bývá u vlaštoviček každým rokem zvykem.

Všechny vlaštovky se již začaly shromažďovat. Slétly se na telegrafických drátech, kde se domlouvaly a radily, který den do teplých krajů vyletí. Jen vlaštovička Švitořinka se tohoto shromáždění nezúčastnila, neboť svou hlavu měla plnou vrabčáka a na nějaký odlet neměla toho roku vůbec pomyšlení.

A tak se stalo, že v září všechny vlaštovičky odletěly za teplem, jen Švitořinka zůstala. Teprve až po pár dnech zjistila, že je už ten nejvyšší čas chystat se na cestu a s vrabčáčkem Čimčaráčkem se konečně rozloučila. Jakmile však zjistila, že už jsou všechny vlaštovičky dávno pryč, daleko za horami, celá se vylekala a začala nešťastně poskakovat. Lítala bezradně sem a tam a jen marně tápala, co si jen sama nyní počne a jak tu dlouhou zimu tady přečká. Dostala strach o své přežití a celá zoufalá letěla rovnou za vrabčáčkem, kterému pověděla:

„Ach můj milý Čimčaráčku, je zle! Vlaštovky mi uletěly! Nepočkaly na mě a já tu nyní zůstala úplně sama, samotinká. Co se mnou jen bude, co si tady ve sněhu počnu, achich ouvej, běda mi, běda!“ naříkala nešťastná vlaštovička, ale vrabčáček ji hned začal uklidňovat a řekl:

„Nic se neboj, všechno dobře dopadne! Budeme celou zimu spolu. Najdeme si krmítko, kde nám budou lidé sypat různá zrníčka, dobré zobání i dávat lůj, aby nám bylo teplo. Neboj se, lásko moje, hlady, ani zimou tě tu umřít nenechám!“ ubezpečoval Švitořinku vrabčáček, ale ta hned zcela zoufale na to:

„Ale miláčku, já nemusím mít žádná zrníčka, natožpak lůj!
U nás vlaštovek je tomu jinak, my potřebujeme hmyz a mouchy. Achich ouvej, bez nich tu já nadobro zahynu! No jen pověz, kde najdu v tom mrazu a spoustě sněhu nějakou tu mouchu? Běda mi, běda, umřu, vrabčáčku!“ bědovala přesmutně vlaštovička, ale Čimčaráček ji uklidňoval a sliboval, že už něco vymyslí, jen ať tolik nezoufá. Vlaštovička byla celá ustaraná, avšak vrabčáček přemýšlel, až se z něj kouřilo, jen aby mu jeho milá přes zimu nezahynula. Po chvíli se oba spolu zaletěli podívat na statek, kde měla Švitořinka předtím to svoje hnízdo. Čimčaráčkovi se tuze líbilo a hned si chtěl vyzkoušet, jak se mu v něm bude sedět?

A tak si sedli do bývalého hnízda Švitořinky oba a společně přemýšleli.

Vtom zahlédli pavoučka, který právě chytil mouchu do své utkané pavučinové sítě a vrabčák na něho zavolal: „Dobrý den, pavoučku, ty ale umíš utkat pěknou pavučinu, jen co je pravda!“zalichotil mu vrabčák. Pavoučka to tuze potěšilo a hned ochotně nabídnul půlku své chycené mouchy vlaštovce. Ta ji však odmítla, neboť byla tuze smutná a jíst jí tentokrát, ani nechutnalo, neboť své hrdlo měla úplně stažené. Pavouček hned poznal, že je vlaštovička smutná a zeptal se:

„Načpak ten smutek, vlaštůvko, copak se ti stalo?“ a vrabčák hned začal mluvit za Švitořinku: „Víš, pavoučku, ona je má vlaštovička tuze nešťastná, protože zapomněla společně s ostatními odletět na jih. Sama tam netrefí a má strach, že tady zimu nepřečká, neboť tady v zimě mouchy nelétají.“ a pavouček hned na to: „Neboj se vlaštůvko, já tě zhynout nenechám, slibuji! Tady ve chlévě je v zimě docela teplo a nějaká ta moucha se tu vždycky objeví. Já mám natkané všude samé pavučiny a ony se mi do nich mouchy chytají samy. Rád se s tebou o ně rozdělím, jen když mě nesezobneš!“ řekl pavouček a vlaštovička radostí celá poskočila, jak moc ji pavouček svojí štědrostí překvapil a potěšil. Nemohla vůbec uvěřit tomu, že je pavouček tak hodný a dobrosrdečný a začala mu děkovat: „Děkuji ti, kamaráde, jsi tak šlechetný a ohleduplný a nejsi ani trošičku chamtivý, vždyť nebýt tebe, jistě bych tu byla zahynula hlady.“ řekla potěšená Švitořinka a začala i s vrabčákem přešťastně létat po celém náspu.

Pavouček byl rád, že ji rozradostnil a od té chvíle se z nich stali kamarádi. Zalezl si zase do chléva a s plným nasazením se pustil do tkaní sítí, kam nechal lapil všechny mouchy, jen aby jich bylo dost i pro vlaštovičku.

A tak začala žít vlaštovička s vrabčáčkem v tom svém vlaštovčím hnízdě, neboť bylo dost velké pro oba dva ptáčky a hovili si v něm pěkně spolu.

Brzy nastala zima a uhodil první mráz. Venku se rozsypala sněhová peřina a celá krajina byla zavalena sněhem. Vrabčák s vlaštovkou vše pozorovali ze svého hnízda a bylo jim u sebe teplo. Čimčaráček si občas zaletěl do krmítka nazobat se všech těch dobrot, jen aby si zasytil to své malé bříško a vlaštovka pro změnu zase navštěvovala pavoučka ve chlévě, kde měli své společné muší hody. Jindy si Čimčaráček se Švitořinkou zase zaletěli někam k teplému komínu, kde se spolu ohřívali.

Než se nadáli, jaro už zase ťukalo na dveře a brzy se vrátily i všechny vlaštovky z jihu. To bylo tehdy, panečku, šťastné shledání, jen co je pravda! Švitořinka zimu skutečně přečkala a přece jen se znovu setkala se svými přítelkyněmi vlaštovkami, které na ni tehdy na podzim dočista zapomněly a odletěly bez ní.

Ještě jednou chtěla svému pavoučkovi zachránci poděkovat za to, že ji nenechal přes zimu umřít hlady, ale ať hledala, jak hledala, hodného pavoučka už nikde nenašla. Zůstaly po něm jen všechny ty hustě utkané pavučiny, ale po pavoučkovi, jakoby se tehdy slehla zem.

Od té doby si už Švitořinka svůj odlet k jihu raději pečlivě hlídala a už nikdy jej nepropásla. Vrabčáček jí pokaždé hlídal její hnízdo, které na podzim opustila a celou zimu myslel a vzpomínal jen na ni. Na jaře se už vždycky dočkat nemohl, kdy se se svou milou opět uvidí a když se pak konečně zase setkali, o to krásnější jejich vítání následovalo.

A tak byla vlaštovka s vrabčáčkem neskutečně šťastna a na svého kamaráda pavoučka nikdy nezapomněli! Švitořinka se tak stala první a jedinou vlaštovkou, která zimu přečkala i bez odletu na jih.

Nebýt však vrabčáčka Čimčaráčka a především pavoučka, který se neváhal rozdělit i s málem, kdoví, jak by to se zapomenutou vlaštovičkou tehdy nakonec všechno dopadlo?

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight