O vráně, která neuměla krákat

zobrazeno 45×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 23.35

„Takhle se to dělá,“ poučuje synka matka – vrána: „musíš otevřít zobák a pořádně kráknout.“ Malý rozčepýřený vráňák otevře zobák, ale vyjde z něj jen: „Láááááááá,“ „To snad není pravda,“ bije se matka-vrána křídlem do hlavy a vříská: „ Jediný syn, můj jediný syn a on si zamane, že snad bude slavíkem. Taková ostuda. Taková hanba.“ Malé vráně mělo skoro slzy na krajíčku: „Když… když já to jinak neumím.“ Matka se zamračila a dala vráněti záhlavec levým křídlem: „Jsi lajdák, tím to je.“ A odešla do kuchyně připravovat večeři, přitom si zlostně mumlala pod peří u zobáku.

Malé vráně zatím zkroušeně sedělo na posteli. „Jsem to mizerná vrána, když ani krákat neumím,“ pomyslelo si vráně. Nejvíc se naše vráně bálo příletu otce z práce. Otec byl po práci (klování do strašáka) velmi unaven a ve špatné náladě, kdy nebylo dobré ho rozčilovat.

Maminka vrána dokuchtila a sotva nachystala stůl přiletěl táta-vrána: „Dobrý večer, maminko,“ „Dobrý večer, tatínku,“ odpověděla máma-vrána. „Co ten náš malý dareba? Už umí krákat?“ zeptal se otec-vrána. Co maminka odpověděla, už vráňák neslyšel, protože se rozhodl ulétnout z domova. Celý vystrašený vylétl do tmavého a nebezpečného lesa.

„No víš,“ povídá maminka-vrána „já myslím, že nikdy krákat nebude.“ Otec-vrána by byl zrudl vzteky, kdyby mu to jeho černé peří dovolilo, jen se vzteky obořil na matku-vránu: „Jak to myslíš, že nebude krákat. Můj prapraděd krákal, můj praděd krákal, můj děd krákal, můj otec krákal a on si myslí, že snad bude kukat nebo co? Ale to bych se na to podíval.“ Otec vtrhnul do pokoje, a pak to uviděl… pokoj byl prázdný. Otci se orosilo čelo. „Maminko, vráňák se ztratil.“ Matka se vyděsila: „Musíme letět do lesa a prohledat ho celý.“ „Ano a já zburcuju všechny vrány v lese, aby nám pomohly.“

Netopýr Zvědavka letěl kolem mýtiny a tu uslyšel něčí pláč. Honem se začal zajímat o to, kdopak to tak pláče. Brzo zjistil, že to vzlyká klubíčko černého peří. Bylo to naše vráně, protože při úletu zabloudilo a nemohlo najít cestu zpátky domů. „Copak se ti stalo?“ písknul netopýr. Vráňák vzlykl: „Zabloudil jsem. Ulétl jsem z domova, protože neumím krákat.“ To netopýra zaujalo: „ A co teda umíš? Tančit nebo snad kreslit?“ Vráně bylo zájmem povzbuzeno a nesměle píplo: „Já umím zpívat.“ „Panečku. A zazpíváš něco? Já vránu zpívat ještě neslyšel.“ Vráně jen kývlo a spustilo: „Laaaaaaaaaaaaaa“

Zvědavka zatleskal křídly: „Výborně. Ty, poslouchej, ty bys mohl zpívat se slavíky.“ Vráně se na chviličku zasnilo… A tu to vidělo: záři reflektorů, ono v hlavní roli, zpěv lahodně znějící uším všech živých tvorů… vidělo svůj sen. „Tady jsi!“ ozvalo se za vránětem. Vráně se probralo ze snění a zklamaně zjistilo, že snovou nit mu přetrhli jeho vlastní rodiče. Kolem bylo najednou samé krákání, jak se slétly všechny vrány, které mládě celou dobu hledaly.

„Budu zpívat,“ píplo tiše, ale jistě vráně. Oba rodiče na něj hleděli se zobáky otevřenými dokořán. „Je to můj sen,“ dodalo na vysvětlenou. Rodiče museli dát hlavy dohromady. Věděli, že jejich dítě je jiné než ostatní a nikdy nebude stejně krákat jako jiné vrány. Na druhou stranu si uvědomili, že za čas se vráně osamostatní a ulétne. A čím později, tím lépe pro ně. „Dobrá,“ pravil otec-vrána ztěžka „zpívej. Chtěl jsem z tebe mít krákala, ale lálala snesu taky.“

A jak to celé dopadlo? Rodiče se s celou situací smířili. Vráně létalo po lese a zplna hrdla zpívalo. Za čas narazilo na agenta, který jej angažoval ve svém, do té doby slavičím, souboru „Zpívá celý les“. No a vráně když dospělo, bylo mezi slavíky něco jako Pavarotti mezi ostatními smrtelníky.

Poučení (pohádky obvykle nemají, ale…): Když se budeš bát vykročit ze svého stínu a odlišit se od ostatních, nikdy si nesáhneš na svůj sen…

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight