O TŘECH ŇOUMÁCÍCH

zobrazeno 32×

Vložil(a): vequi, 16. 1. 2016 16.46

Dnes vám, milé děti, před pohádkou musím trochu objasnit poměry tam, kde náš příběh začal. Na jedné vsi sousedily dva krásné domky. V jednom bydlel zlostný vlčák, který si nechával říkat pan Rafan, ve druhém otec a tři synové Ňoumákovi, rodem venkovští voříšci. Pan Rafan a pan Ňoumák se příliš v lásce neměli.

„Brejtro, pane Ňoumák, celý den zmar a kýlu,“ zdravil ráno pan Rafan tak, aby to znělo jako „zdar a sílu.“

„Nápodobně, sousede,“ odpovídal Ňoumák, „ať vás všechno rozhází, tedy chci říct, ať vám všechno vychází.“

Pak šel Rafan natírat černou barvou plot, právě když za ním sousedovi dozrávaly nejkrásnější jahody, takže byly za chvíli černě tečkované. Ňoumák zase odkopl okapovou rouru tak, že všechna dešťová voda stekla k Rafákovi na dvorek a vyplavila mu obydlí.

Tak to šlo den za dnem, týden za týdnem, až to srdce otce Ňoumáka nevydrželo a umřel. Jeho tři synové už toho též měli dost a rozhodli se, že raději půjdou do světa. Dům zůstal opuštěný. Toho využil pan Rafák, který dům rozebral a z materiálu si postavil kůlnu na nářadí. Zamnul si tlapky a už plánoval, jak začne u souseda pěstovat slepice. A teprve tady začíná náš příběh.

 

Jako první se ze světa vrátil Ňoumákovic Fůňa.

„Hele, z našeho domku nic nezbylo. Měl bych ho znovu postavit. Ale z čeho?“ Rozhlédl se a v koutě zahrady uviděl trochu slámy. Protože byl líný shánět něco jiného, postavil si přístřešek z ní. Už se uvelebil ke spánku po té dlouhé cestě světem, když ze tmy uslyšel zlověstný hlas:

„Tady už nemáš co pohledávat! Koukej zmizet, než se přihodí něco hrozného!“

„A co co to to bude?“ odvážně ze sebe vykoktal otázku Fůňa.

„Nejdřív houknu,

opadá stromeček,

potom fouknu,

smetu tvůj domeček,

pak vezmu kámen

a je s tebou ámen.“

Neznámý pak houkl, foukl, smetl slámový domeček. Fůňa vzal nohy na ramena a nezastavil se, až ráno, když vrazil do svého bratra, kterému také ve světě pšenka nekvetla a vracel se domů.

„To se ti asi něco špatného zdálo,“ uklidňoval vyděšeného Fůňu bratr Ňůňa, „pojď, jsme dva, přece se nebudeme bát přízraků!“

Vyrazili vesele k domovu. Cestou si nabrali u lesa klestí a na zahradě z něj postavili pěknou boudičku. Večer s pocitem dobře vykonané práce usnuli.

Ráno je ale vzbudilo zuřivé vrčení jejich souseda.

„Tak tohle se vám nevyplatí. To si odpykáte! Jestli okamžitě nezmizíte...“

„... tak co?“ odvážně se zeptali Ňoumákovic mládenci.

„Nejdřív houknu,

opadá stromeček,

potom fouknu,

smetu váš domeček,

pak vezmu kámen

a je s vámi ámen.“

Houkl, foukl, smetl domeček z klestí. To už Fůňa a Ňůňa nevydrželi, stáhli ocásky a utíkali a utíkali. Ráno div nevrazili do svého třetího bratříčka, kterému se také zastesklo po domově. Jeden přes druhého mu všechno vypověděli.

„Zkrátka si musíme postavit důkladný dům z kamení,“ zhodnotil situaci bratr Hafuňa, „tak přestaňte vyvádět a přiložte tlapky k dílu. Jdem na to.“

Nedbal protestů sourozenců a naložil jim na hřbet spoustu stavebního materiálu. Domů ho dovlekli až ráno. Celý den stavěli, až z nich pot lil, a večer na zahradě stál domeček jedna radost. Zalezli do něj a tvrdě usnuli. Zlověstný hlas na sebe nedal dlouho čekat, ale probudil jen Hafuňu.

„Hned odtud zmizte, nebo...“

„Nebo co?“ zívl Hafuňa.

„Nejdřív houknu,

opadá stromeček,

potom fouknu,

smetu váš domeček,

pak vezmu kámen

a je s vámi ámen.“

„Jen si posluž, když myslíš, ale mě nech spát,“ zavrčel Hafuňa.

Ale ať kdo foukal, jak foukal, domeček byl bytelný a jeho obyvatelé snili svůj zasloužený sen.

Ráno se za plotem objevil soused Rafan. Tvářil se jako sluníčko na rostlinném másle, slůvka z něj odkapávala jako čerstvý med.

„Tak jste zpátky doma ze světa, chlapci? Pečené holuby, co létají do huby, tam asi neměli, což? Ale nezoufejte, rád vám poradím, pomohu, jak mohu, jen se s důvěrou obraťte.“

Fůňa a Ňůňa se usmívali a přikyvovali, ale Hafuňa měl zježenou srst na hřbetě. Copak asi vězí za sousedovou sladkou mluvou, dumal potichu.

„Zítra jdu v sedm hodin na trh pro vejce, nechcete se přidat, chlapci?“ zval je dál soused.

„Proč ne,“ odpověděli.

Na trh však vyrazili o půl hodiny dřív. Už byli skoro zpátky u domku, když se vynořila smečka zdivočelých psů. Jen tak tak jim unikli. A už tu byl za plotem zase pan Rafan.

„Měli jste potíže? To mě vážně mrzí. Ale zítra jdu v půl sedmé na trh. Prý tam budou prodávat sudy. Také byste potřebovali jeden na vodu, ne?“

„No jasně,“ nadšeně souhlasili Fůňa a Ňůňa, což souseda viditelně potěšilo.

Druhý den šli, ale zase o půlhodinku dříve. Při návratu na ně divoká smečka čekala před vrátky. Co teď? Jak se dostanou domů? Ale Hafuňa si věděl rady. Všichni vlezli do sudu a kutáleli se až k vrátkům. Smečka před rachotícím sudem uhnula a než se vzpamatovala, byli bratři v bezpečí.

Večer je zase oslovil soused Rafan. Usmíval se sladce jak rozteklá nugátová poleva.

„Nechci vás nějak ovlivňovat, ale zítra jdu v půl šesté na trh, přivezou výtečné voňavé uzené a také budou mít čerstvou šlehačku. Jahody už dozrávají, hodila by se, co říkáte?“

„To je prima nápad,“ jásal Fůňa  a Ňůňa.

Hafuňa však ráno v pět prohlásil, že to přinese sám, a vyrazil na trh. Při návratu na něj nečekala smečka, ale přímo soused Rafan s jedním obrovským příbuzným. V očích měli zuřivost a z tlamy jim kapaly sliny. Při tom pohledu se Hafuňovi zježily všechny chlupy. Jak na ně vyzrát, přemýšlel ze všech sil. Pak si přivázal uzené na hlavu, šlehačkou si pomazal tlamu a příšerně zavyl:

„Chytl jsem vzteklinu, mozek mi ušima leze z hlavy. Pomozte mi, pomozte. Je to děsně nakažlivé. Pomozte mi.“

Vypadal tak hrůzyplně, že oba velcí psi zbaběle couvli.

„Nachytal nás,“ vzpamatoval se za chvilku Rafan, ale to už byl Hafuňa doma.

„Vlezeme tam střechou,“ navrhl jeho bojovný kolega. Než se prodrali dovnitř, vařilo už se na plotně uzené v obrovském hrnci. jak je Hafuňa uviděl, odklopil z hrnce pokličku a oba návštěvníci spadli přímo do vařící vody. Vyletěli z domku, jako kdyby měli na ocase raketový pohon a skoro z celého těla jim slezla srst. Styděli se tak, že už se ve vsi nikdy neukázali a bratři Ňoumákové, ač přišli o šlehačku i o uzené, vzpomínají na jejich neslavný odchod dodnes.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight