O třech malých námořnících

zobrazeno 64×

Vložil(a): vequi, 18. 1. 2016 20.58

Malý Lukášek již odmalička jezdil každý rok o prázdninách s rodiči k moři. Měl moře tuze rád a pokaždé si odtamtud dovezl domů plno pěkných zážitků, zajímavostí i nezapomenutelných vzpomínek. Moře mu zkrátka přirostlo k srdci a netoužil po ničem jiném, než se stát v dospělosti námořníkem.

Jednou dostal od tatínka k narozeninám tři lodičky s figurkami námořníků na hraní, které si Lukášek s oblibou pouštěl každý večer v koupelně při koupání ve vaně a rád si s nimi hrával. Jenomže právě těmto námořníčkům se plavba ve vaně v obyčejné trošce vody s pěnou do koupele vůbec nelíbila. Byli to přece námořníci a ti patřili nepochybně na moře, do slané vody a jen tam jim mohlo být dobře. „Ach jo, kdybychom tak mohli na moře, to by byla paráda! Vidět tak velké vlnobití, které by nás unášelo po moři stále dál a dál, naše loďky by se houpaly po vlnách a všichni tři bychom tak mohli zažívat ta nejrůznější dobrodružství.“ snili den co den tito malí námořníčci.

Nebyli to totiž jen tak obyčejní námořníci! Jmenovali se Pepan, Fanda a Roman a jen oni věděli, že v sobě mají ukrytou kouzelnou moc. Vždy za úplňku, kdy jasný měsíc svítil víc, než ta nejostřejší pouliční lampa, dokázali obživnout, ale o tom Lukášek ani v nejmenším netušil. A tak se jednou stalo, že své kouzelné moci plně využili a od Lukáška utekli. Popadli své malé lodičky, dali si je na záda a už s nimi upalovali k řece, hurá po proudu vpřed! Pádlovali, jako by jim snad šlo o život a už zase snili o tom, jak plují po moři. Proplouvali všechny řeky, soutěsky i jezera, až se k moři za čas skutečně dostali a teprve nyní se konečně zaradovali. Mořská modř je přímo oslnila a hnedka ochutnávali, zdali je voda v moři skutečně slaná. „No ano, opravdu je slaná!“ vykřikl radostně Pepan, který se právě přesvědčil, že mořská voda vskutku slaná je a všichni tři se jen blaženě culili.

Cestou potkávali jiné loďky, výletní lodě, čluny, plachetnice i parníky a každému divže nevypadly oči z důlků, když zpozoroval ty podivné malé lodičky se směšnými mrňavými námořníčky, které na moři ještě jakživ nikdo nespatřil. Šlo však o skutečné námořníky, kteří nejenže sami chodili, ale uměli dokonce i mluvit lidskou řečí a to hned v sedmi nejznámějších jazycích.

Tím, že se takto sami dostali až do opravdového moře, zůstali takto obživnutými již navždy, nehledě na to, zda byl měsíc v úplňku, či nikoli. Ostatní námořníci na nich mohli své oči nechat. Byli tak legrační, maličcí, jakoby snad ani opravdovými nebyli, ale přesto z nich živí tvorečkové skutečně byli, kteří hrdě proplouvali mezi ostatními a hledali svá místa v přístavu k zakotvení svých malých lodiček.

Hned druhý den časně zrána se vypravili po moři vpřed za poznáním. Doufali, že konečně zažijí pořádné a skutečné vlnobití, které si doposud jen představovali ve svém snění. Téhož dne však bylo moře zcela poklidné a tiché, pouze projíždějící lodě kolem vodu malinko zvlnily a lodičky Pepana, Fandy i Romana trochu pohoupaly a tak se na obrovské vlny tito malí námořníčci těšili marně. Pepan stále určoval směr, kudy poplují dál, Fanda lovil ryby a Roman se kochal krásou krajiny kolem a studoval všechny mapy.

Za několik dní okružní plavby se velkého vlnobití konečně dočkali. Přišla velká bouře a silný vítr hladinu moře pořádně zdivočil a rozbouřil, divže vlny malé námořníky nesmetly a nepřevrátily jim jejich lehké loďky. Zpočátku se všichni tři šťastně smáli, ale když bouře zesílila ještě víc, dostali skutečný strach a obávali se o svůj život. „Já se bojím, vždyť své lodičky máme už plné vody a vítr nám je unáší úplně jinam!“ prohlásil vystrašeně Roman, který se s loďkou už dvakrát celý převrhl, loďka mu odplavala a jen taktak, že se dostal k Pepanovi. Lapal po dechu, neboť se už málem v jednu chvíli utopil. Naštěstí však spatřil Fanda opodál vyčnívat malý ostrůvek. Snažili se všichni tři doplout až k němu, kde chtěli tuto bouřlivou smršť přečkat. Jenomže jejich loďky je vůbec neposlouchaly a unášely je opačným směrem. Vtom se jim zdálo, jakoby se ostrůvek blížil sám k nim, a opravdu!

Jenomže to nebyl žádný ostrůvek, nýbrž hřbet velryby,
která je hned krátce na to spolkla všechny tři i s loďkami, jako malinu!

A tak ubozí námořníci donámořničili ještě dřív, než si to stačili pořádně užít a žádné další dobrodružství na moři se již nekonalo. Jakmile je velryba spolkla, v tu chvíli se stali opět obyčejnými panáčky námořníků v lodičkách na hraní, jakými bývali kdysi a žádné kouzlo k oživení už u nich nikdy nefungovalo. Roman seděl společně s Pepanem v jeho červené lodičce, jen Fanda zůstal sám ve své žluté loďce a už se nikdo z nich ani nepohnul, ani nepromluvil.

Za čas tížili velrybu v jejím břiše a tak je všechny tři zase vyplivla. Roman s Pepanem se hned převrátili dnem vzhůru, ale přesto všichni tři krátce nato doplavali pomalu až k molu, kde je našla malá Věruška, která si je z vody vytáhla a nechala si je na hraní. Přivezla si je od moře domů, kde si s nimi hrála na zahradě v bazénu, venku v potoce, ale i doma ve vaně stejně tak, jako tehdy Lukášek. Nyní to však už bylo námořníčkům úplně jedno, neboť již nadobro přestali být kouzelnými a žádné moře je už nikdy nelákalo. Lukášek se dodnes nikdy nedozvěděl, kam se mu ti jeho tři námořníci tehdy z ničeho nic ztratili a ani Věruška netuší, jak to s nimi tenkrát všechno vlastně bylo.

Hlavní však je, že se námořníčkům jejich vroucí přání tehdy alespoň na chviličku splnilo a hrdi jsou na to, že se tímto dostali až do pohádky, kde zůstanou za hrdiny už navždy.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight