O tlustém pradědečkovi a loupenících
Vložil(a): vendy.z, 30. 6. 2016 22.04
O tlustém pradědečkovi a loupežnících
Můj nežbotík pradědeček byl povoláním sekerník a vedle toho obchodoval tu a tam v koních a jetelovém semínku. Při svých devadesáti osmi letech byl, chválabohu, jetě veselý a čilý brach, kulatý a červeňoučký jako jablíčko, ba, tak neobyčejně tlustý, e ho v létě prababička ukládala do sklepa, protoe by se nahoře horkem rozplynul. Usadil se tedy pěkně dole ve sklepě, popíjel pivo s cukrem a těil se na chladnějí počasí.
Kdy přestalo parné léto, tu pak vylezl, batolil se po svém, hospodařil, afařil a domostrojil, kupoval, prodával a sháněl, přibíjel, stloukal a tesařil, potil se a hmodil se, dupal v bačkorách a klepal v pantoflích, statně jedl a pil, oháněl se zkrátka při svém valném věku a ctihodné tlouce tak mile, e z něho vichni měli radost. Měl, panečku, nejbohatýrtějí břicho z celé farnosti; vak na něho také nae farnost byla hrdá. Takového druhého na farnosti nebylo: tak tlustého a červeného, tak plecitého a kolébavého, s takovými vráskami kolem očí a s takovým kulaoučkým nosem a takovým podbradkem. Ba ani v jiných farnostech takového nebylo. Kdy přijel na trh do Králové Hradce, vichni se za ním ohlíeli, a to byl student, biskup, nebo pan generál; copak hladový student nebo generál vyschlý a zamračený jako sleď, ale sám pan biskup nebyl daleko tak tlustý a tak ruměný, tak podsaditý a krásně kolébavý jako můj nebotík pradědeček.
V obličeji byl pěkně vyholený, na nose” na tvářích a uích červený skoro do fialová; kolem krku si vázal strakatý átek, přes břicho se mu klenula mocná vesta s dvěma řadami kovových knoflíků, a v ní měl velikou tabatěrku, do které se vela libra ňupavého tabáku. Tak tu stál mezi povozníky a sedláky, mezi mlynáři a sekerníky a mluvil a vykládal, nebo seděl v hospodě, kdy ho bolely nohy, a tam mluvili a vykládali a prýmovali. Ach, takových starosvětských a důkladných lidí u není! Vak se také mému pradědečkovi přihodily věci zcela neobyčejné, jaké se u dnes nestávají.
Tak vám jednou prodal koně a vracel se se psem Voříkem a s několika stovkami v kapse domů, kdy ho na horách překvapila veliká bouře. Protoe pradědeček měl raději pivo ne vodu, ohlíel se honem po nějaké hospodě, kde by mohl pěkně v suchu přečkat lijavec a hromobití. Daleko iroko nebylo stavení ne o samotě mizerná hospoda “U oběeného a láhve”. Jak u napovídá jméno, neměla ta hospoda zrovna dobrou pověst. Ale kdy daleko iroko nebylo jiného úkrytu, nezbývalo pradědečkovi ne uchýlit se do přístřeí “Oběeného a láhve”, i učinil tak nerad, co lijavec máčel ho a na kůi a Voříka a na kosti, a proklínal bouři, klusaje, co mu stačil dech, k hospodě, její vechna okna svítila.
Toho se vak dobrý pradědeček i Voříek ani ve snu nenadali, e tu zapadnou rovnou do loupenického bálu. Ano, měli tu zrovna nejhorí loupeníci bál a vichni ti chlapi se vám navlékli do nějrůznějích masek. Byl tady náčelník lupičů, proslulý Lotrando, ve fraku, v bílé kravatě a rukavicích jako veliký pán, jeho milenka, lstivá a napudrovaná Kokotička, se oblékla za baletku, pověstný vrah Hrdlořez se přestrojil do bledě modrého a růového atlasu páete, byl tu Veliký ibal, Krvavý Jíra i Hmaták a Chramostejl i zlý Kudlich a mezinárodní lupič Dynamit a ejdíř Kujón, zkrátka velijaká sebranka, která si vzala masky Turků, Číňanů, medvědů a bubeníků, kolovrátkářů, rytířů i kejklířů, jak u to bývá na makarních bálech. Tu se tedy otáčeli, hodovali a bavili se jako docela sluní a poctiví lidé, ale z jízlivých očí jim nekoukalo nic kalého. A pod parukami měli vlasy jeaté, na tvářích jizvy. Krvavému Jírovi scházely na levé ruce dva prsty, ale zato ty zbývající byly plné prstenů, ruce měli neupracované, ale s velkými zlodějskými klouby a za nehty pínu a někteří měli i pinavé ui, protoe stále pomýlejí na lotroviny a pak zapomenou pořádně se umýt mýdlem a teplou vodou. Jen si tak přejedou mokrou prackou přes obličej jako kočka a myslí, e to je tím odbyté. Tak si to, kluci, pamatujte a myjte se pořádně, kdy vám to maminka ráno poručí.
No tak tedy pradědeček se velmi podivil, e zapadl rovnou do bálu, trochu se lekl, ale nepomyslil si hned, e by to mohli být právě loupeníci. Voříek frkal a otřásal se a ten si, myslím, vůbec nic nemyslil. Tak teda pradědeček pozdravil: “Dobrou zábavu přeji vespolek!”, usedl stranou a poručil si syrečky a pivo. A tu jeden z loupeníků, který tu hodoval.na řízkách, k nim střídavě pokusoval okurky, zmrzlinu a krémové trubičky, povídá: “Dobré chutnání!” a dědeček pěkně odpověděl: “Té tak, i nápodobně,” nebo si potrpěl na slunost. Ale to se ví, loupeníci, kteří viděli, jaká poctivá kůe jim padla do rukou, to s ním nemysleli dobře a chtěli se na jeho účet nelechetně pobavit.
A tak začali. “Pantáto Cvalíku,” zatěbetala výsměně Kokotička, jako kdyby se pradědeček nejmenoval Novotný. “Pantáto, my bychom se pěkně k sobě hodili do páru! Zadám vám jednu čtverylku, skotskou, nebo jetě raději kvapík.” Loupeníci se řehtali. Kokotička byla tenká a moc, kdepak na pradědečka kvapík! Pradědečka zamrzela taková důvěrná řeč a ten smích. Vzpomněl si na prababičku, a jak povídám, Kokotička byla tenká jako indel. Na tohle se ta holka nemusela tolik naparovat! I řekl tedy pradědeček, nadzvedaje svou ohromnou botu s podkůvkami a cvoky: “Nevzal jsem si na to tancování lakýrky, a třeba bych vám, slečinko, mohl lápnout na noičku, a vy, koukám, máte noičky jako hůlky, jako sirky, ba co dím, jako brabec.”
Kokotičce se ta odpověď zrovna nelíbila, i obrátila se zamračeně k svému Lotrandovi, krutému lupiči. Lotrando se zlověstně zatáhl za svůj přetenký knír: “Ha, ví, kam jsi se dostal, bídný selský hřbete? Upadl jsi mezi loupeníky!” Pradědeček se leknutím a zapotil; z toho setkání nekoukalo nic dobrého. “Já jsem proslulý Lotrando,” pokračoval náčelník, “a tamten s loutnou, to je pověstný vrah Hrdlořez, a tu ten Turek, to je obávaný Kudlich, a ten Číňan, to je Krvavý Jíra, a medvěd, to je Dynamit, a ten bubeník je Hmaták, a kolovrátkář, to je Chramostejl, a kejklíř, to je Veliký ibal, a rytíř, to je Kujón, vichni moji krvaví páni tovaryi! A toto je nae loupenická hymna,” pravil Lotrando a počal zpívat:
“Kamarádi, drazí páni,
loupeníci a kumpáni,
dobrodruzi, takáři,
zlodějíčci, kapsáři,
podvodníci, vrazi, rváči,
zabijáci, lstiví hráči,
nám je bene, nám je hej,
hej,
a jsi kdo jsi, k nám se dej!”
Nato zazpíval Veliký ibal:
“Řetězy ze zlata, hej,
prsten a perk a drahý kámen.
Jen pozor, brachu, dej,
chytnou tě a je s tebou amen.”
Sbor:
“těstí ti vinujem na tu cestu,
vak i nás povedou do arestu!”
Hrdlořez:
“Nabitá pistole, hej,
ostrý nů s čepelí třpytnou.
Jen, brachu, pozor dej,
běda ti, kdy tě chytnou!”
Sbor:
“Bratříčku, bratře, dej nám vale,
vak se zas sejdeme v kriminále!”
Krvavý Jíra:
“O trochu krve, hej,
jen píchej a bij a střílej!
Brachu, jen pozor dej,
je-li ti ivot milej.”
Sbor:
“Adié, páni loupeníci,
na shledanou pod ibenicí!”
Tak zpívali loupeníci a přiukali si ve sboru naplněnými sklenicemi, co pradědeček trnul, e mohou zpívat tak stranou píseň a být přitom tak veselí. Honem přemítal, co učinit, a tu ho napadlo, e by měl také pustit nějakou hrůzu: i vykulil ukrutně oči, svratil čelo a oklivě se zakaredil a pokusil se zalhat. “Vak já vím,” povídá. “Proto jsem mezi vás přiel. Té já jsem přestrojený. Oblékl jsem se za starého tlustého sekerníka, ale já jsem vlastně slavný zloděj, lupič a mnohonásobný vrah Velevrah, který jsem sám těmato vlastníma rukama zapíchal, podřezal a zavradil edesát muů, třicet en a patnáct dětí a vyloupil jsem vechny zámky a hrady a domy a stavení a chalupy v celém irokém okolí! A toto je můj policejní pes, sveřepý Ostrozub,” doloil pradědeček, ohlíeje se po Voříkovi.
Ale raubířská rota se jenom pustě rozchechtala. Jak by ne! Voříek pěkně panáčkoval a pokorně prosil hodující lupiče o kostičku. A Lotrando zvedl výsměně do výe váček s penězi, tabatěrku, ba i strakatý kapesní átek, ve, co nic netuícímu pradědečkovi za jeho holedbavé řeči vytáhl z kapsy ohebný zlodějíček Veliký ibal. “I hleďme,” povídá Lotrando, “ale tohle jsou, myslím, vae vlastní peníze, i tabatěrka a ňupák, co vám Veliký ibal tak pěkně vyfoukl. To, holenku, musíte jít k nám do učení, chcete-li brát cizí a své podret.”
Pradědeček se zadrbal na týle; z téhle bryndy, pomyslil si, se tak lehko nedostanu. A loupeníci se hned rozhlučeli: “To, musí k nám jít za učedníka!” - Jak jsem povídal: nejprve si z něho chtěli tropit blázna a notně ho potrápit a kdoví, co s ním potom nejhorího zamýleli.
I spustil Kujón: “Pověz, učedníku, kdo je to, kdo má své v cizí kapse?” I rozmýlí se pradědeček a povídá: “To je okradený; co bylo jeho, je v kapse zlodějově.” “Ba ne, patně,” zubil se Kujón, “je to zloděj. Ten přece má v cizí kapse svou ruku!” Hádanka se pradědečkovi naprosto nelíbila: viděl, e s takovými ejdíři pranic nepořídí; kdyby byl hádal, e zloděj, vysmáli by se mu zase, e je to okradený, a nenechali by ho nikdy uhodnout.
“A teď mu, Veliký ibale, řekni, jaké vlastnosti musí mít pravý zloděj,” poručil Lotrando.
Veliký ibal se rozkročil před pradědečkem a počal přednáet: “Pravý Zloděj, Zlodějík i Zlodějíček je v noci černý, v trávě zelený, ve dne průhledný; má být tenký jako drátek a ohebný jako úhoř, aby proklouzl uchem od hrnečku, klíčovou dírkou, dveřní skulinkou, zední puklinkou; dovede se schovat pod stebélkem, ani nedýchá, ani nedutá, nesmí zakýchat a zakalat, umí lézt po zdi jako moucha a ruce i noky má tiché jako kočička, aby dveře nevrzaly a podlaha neskřípala, pes se neroztěkal a hospodář se neprobudil. Smí mít v těle jen libru kostí a na těle jen tři loty masa, aby do veho vklouzl, vudy vnikl, vude se schoval, vudy se provinul a proklouzl; kdy je těí nebo tlustí, tak se musí otesat a přitesat sekerou, okrájet a ořezat pořízem, ohoblovat a připilovat, odřít, okrabat a přidrbat, ohladit a vypulírovat, vytáhnout a ohnout, změkčit, zpruit a vztuit, vytepat cepem a palicí a vyklepat kladívkem, vymočit, zvláčnět a vysuit ve vodě, pod zemí, v ohni i ve vzduchu.”
Pradědečkovi se hrůzou zjeily vlasy na hlavě, a ji se před něho postavil Hmaták a ptá se: “A co, učedníku, udělá, kdyby ses vloupal do stavení a někdo se přece ve vedlejí světnici probudil a zvolal by: Je tam někdo?’ - Co udělá?”
“Byl bych tie, ani bych nemuknul,” odpověděl pradědeček.
“Chyba,” vysmál se mu Chramostejl, “odpoví hodně hlasitě: Nikdo!’ aby se probuzený uspokojil a řekl: Ach ták, já myslil, e tam někdo je.’ - A kdy bude volat: Loupe!’ odpoví: Já nic neloupu!’ A kdy bude křičet: Vrazi-i-í!’ opáčí, e dá pozor, abys do ničeho nevrazil, a kdy bude volat: Pomoc!’ odpoví mu zdvořile: Děkuju za pomoc, já u si to vechno pěkně odnesu sám.’”
“A teď,” rozhodnul Krvavý Jíra, “ho naučíme, jak se má pravý zloděj vypravit na kráde! Nejprve si zuj boty, ale rychle! nebo tě hezky popoeneme,” poručil a namířil na pradědečka pistoli, aby mu ukázal, e s loupeníky, kteří si chtějí zaertovat, nejsou ádné erty. Nebohému pradědečkovi nezbývalo ne poslechnout, i jal se, vzdychaje a hekaje, zouvat své zablácené holínky. lo to tuze ztěka, co o to! doma mu vdy pomáhala zouvat se prababička, a kdy nestačila prababička, tak jetě ostatní enské ze stavení, stará ulitková a jetě někdy k tomu ulitková Marie a jetě Anna a jetě třeba Růena a někdy i ulitka a Zelinka, a teď si musil zout boty sám! Konečně byly neastné boty dole a pradědeček celý udýchaný se tu objevil v červeně a zeleně pruhovaných punčokách, které mu prababička upletla letos v zimě.
“To je proto,” přál Kujón, “aby tě nikdo neslyel.”
Pak vzali tabulku, na ní hostinský křídou zapisoval dluhy, a napsali na ni “Nikdo” a pověsili ji pradědečkovi na záda.
“To je proto, aby tě nikdo neviděl,” uklíbl se Dynamit.
Pak nabral Hrdlořez sazí a načernil pradědečkovi celý obličej a řekl: “To je proto, aby tě nikdo nepoznal.”
Nakonec mu dali do jedné ruky rozatou zlodějskou svítilnu, zavěenou na zakrouceném pagátku, take se ustavičně točila, a pod druhou mu nastrkali zlodějské nářadí, zlodějská kladívka a kletě, sekery, pilníky a dláta, vrtáky, nebozezy a paklíče, aby prý dobře viděl a měl při ruce ve, co potřebuje.
Tak si ta ničemná chasa tropila ze starého chudáka aky, ale to nejhorí mělo teprve přijít.
“A teď ukáe, jak by ses plíil za loupeí hezky po pičkách, pozorně, aby se světlo zlodějské svítilny netočilo a neskákalo, tichounce jako myka, jemně jako hádek a lehce jako muka, tutlaje dech a zastavuje se při kadém kroku, aby ani prkénko v podlaze nevrzlo, ani zrnko neskříplo, ani stebélko neustlo, ani hlásek nehlesl! A jestlie podlaha vrzne a zrnko skřípne, stebélko ustne a hlásek hlesne, tak tě otesáme a přisekáme sekerou, odlehčíme, ořezáme a okrájíme noem, ohoblujeme a připilujeme hoblíkem a pilníkem, vytepeme a vyklepeme cepem, palicí a kladívkem, změkčíme, zpraíme a vztuíme, vymočíme, zvláčníme a vysuíme pod zemí, v ohni i ve vzduchu!”
Pradědečkovi proběhl po zádech mráz, kdy uslyel, jak těkou věc na něm ádají. Ale byl v jejich moci a musel poslouchat. Loupeníci se u rozestavili dokola jako v cirkuse a těili se na podívanou.
“Alou,” rozkřikl se Lotrando.
Pradědeček zatajil dech a pokusil se plíit se po pičkách prstů. Ale běda! byl příli těký a kolébavý a nemohl udret rovnováhu. Snail se klást své staré nohy lehce a jemně, jako kdyby to byla vajíčka, ale při kadém krůčku podlaha stralivě vrzala a v kolenou mu hlučně loupalo a on se vratce kymácel, jako kdyby el po provaze, a kdy zavesloval rukama, tu vecky zlodějské pilníky, kladiva, kletě, dláta a vrtáky a paklíče ukrutně rachotily, a na čele mu vyvstával pot a on přehlasitě vzdychal - a loupeníci se chechtali, a se za břicha popadali, vezmi je čert, lotry mizerné! tak se vysmívali stáří a edinám!
Ha! tu vak je náhle zvenčí slyet mocný hluk, dusot koní, rachocení vozů a hukot automobilů a hrčení aeroplánů. V loupenících to prudce hrklo a hned se přestali smát. Co si tak tropili z mého pradědečka aky, zapomněli docela dávat pozor, aby je někdo nepřekvapil. Vak se také měli čeho bát, banda ničemná! A teď zrovna se ten vechen veliký hřmot zastavil u samé hospody. Loupeníci zbledli. Zatrápeně! Mohl to být nějaký generál s vojskem, nebo zemský marálek s ozbrojeným průvodem, nebo sám nejvyí policejní komisař s četníky, stráníky a biřici, vyslaný, aby lupičskou rotu s velikou přesilou obklíčil, zatkl, spoutal a odvedl pod ibenici.
Loupeníci se strachy zachvěli; bylo pozdě utéci, a bezradně obrátily se zraky vech k vůdci Lotrandovi. Lotrando tu stál, tahaj se za svůj předlouhý knír a přemítal. Pak vztyčil ukazováček pravé ruky, zaukal si několikrát na čelo a řekl: “Ha, u to mám! Postavte se vichni nehybně jako sochy a ani sebou nepohněte, pokud vám nic nenaznačím. Já u obstarám to ostatní!” Loupeníci se postavili jako sochy, vak se ji z chodby blíily kroky; byl nejvyí čas.
Dveře se otevřely a do nich vkročil - ne nějaký generál s vojskem, ani zemský marálek, ani sám nejvyí pan policejní komisař, ale přemocný Lord Havelock z Londýna, jen tuto právě cestoval se svým velikým průvodem, se sluhy a lokaji, kuchtíky, s osobními lékaři a lékárníky, tělesnými detektivy, stráci a policisty.
Lord Havelock se ovem podivil, kdy tu uzřel stát nehybné makary, Číňana, baletku a Turka, medvěda, bubeníka, kejklíře, páe a kolovrátkáře. Zastavil se ve dveřích, nasadil si do oka monokl, rozhlédl se kolem a řekl: “Ah!” To je slovo anglické a znamená po česku také ah! Nato pokračoval s anglickým klidem: “Překvapila nás na cestě bouře, i míním. tu se svým průvodem přečkat do rána. A jste vy snad hostinským?” ptal se Lord Lotranda, který se mu horlivě klaněl za stolem.
“Vae Urozenosti,” ukláněl se prohnaný Lotrando, “nejsem hostinským, ale jsem k vaim slubám, proslulý mistr Panákáno, majitel světoznámého kočovného divadla, podivuhodného panoptika s pohyblivými loutkami. Zde jsou,” ukázal Lotrando dokola na své strnulé loupeníky. “Patnácte let jsem na nich pracoval, pět let jsem je zdokonaloval. Kadá loutka plná koleček, háčků a páček, samá elektrika, ádný vindl. Kadý jinak oblečený, jinému kousku naučený, od opravdového člověka skoro k nerozeznání. Bouře mne tu zastavila i s mým malým divadlem na cestě k nejznamenitějím královským a vévodským dvorům, od nich mám přečetná pochvalná uznání, řády a vyznamenání.”
“Ah,” podivil se Lord, “co dovedou ty vae pohyblivé loutky?”
“Vae Urozenosti,” hrbil se úsluně Lotrando, “mistr Panákáno nemínil zde pořádat představení. Cítím se vak nekonečně poctěn vaím vzneeným zájmem, a dovolím si vám ve ví poníenosti předvést celé své divadlo.”
Lord Havelock nasadil si druhý monokl a usedl veprostřed svého průvodu. Lotrando se znovu poklonil a k zemi a provolal: “Jedno zvlátní představení pro Jeho Urozenost Lorda Havelocka!” Potáhl si fracek a se svou bílou kravatou a bílými rukavicemi přikročil nejprve ke Kokotičce, která tu stála ve svých baletcích atech nehybně, ani brvou nemrkajíc, jako vosková panna za výkladním sklem. Lotrando dělal, jako by jí na zádech stisknul nějaký tajný knoflík, zvolal: “Baletka!” a ejhle! Kokotička - ta chytrácká banda se hned v kadé idbě vyznala - kubla tenkou nokou, pak pozvedla ruku, zatvářila se líbezně, učinila několik tanečních kroků a několikrát se půvabně otočila, a kdy dotančila zase na svoje místo, kubla opět tenkou nokou, spustila ruku a nehybně se zastavila.
“Ah,” řekl Lord, “je to velmi pěkné.”
Nato pokročil Lotrando ke Kudlichovi, oblečenému za Turka, dělal, jako kdyby na něm stisknul tajný knoflík, zamrkal na něho
a zvolal: “Turek,” a hle! v Turkovi to nejprve zaharailo jako ve stroji, pak to Turkem několikrát cuknulo, Turek sloil kříem ruce na prsa, třikráte se uklonil a proslovil vdy zřetelně turecký pozdrav; “Salaam alejkum.”
“Ah,” podivil se Lord, “té to je velmi hezké.” Pak spustil Lotrando Krvavého Jíru, který představoval Číňana. Také v Číňanovi to zaharailo a zakubalo, pak zvedl ruce se vztyčenými ukazováčky do výe, třikráte se uklonil a třikráte pozdravil: “Či ču há, čiri miri hó.”
“Ah,” vyslovil se Lord. “Pěkný Číňan.”
Takto tedy předvedl Lotrando Lordovi celé své divadlo: Hrdlořeza s loutnou, který zabrnkal písničku, pak rytíř Kujón poklekl, přísahal a provolal třikráte “sláva”, kejklíř Veliký ibal udělal kotrmelec, medvěd Dynamit mručel a točil se nemotorně dokola, bubeník Hmaták k tomu bubnoval a kolovrátkář Chramostejl točil klikou kolovrátku.
“Ah,” řekl Lord. “Krásné pohyblivé loutky. Co za ně chcete, mistře Panákáno?”
“Vae Urozenosti,” odpověděl Lotrando, “dám vám je lacino, e jste to vy. Račte si určit cenu sám.”
“Dám sto tisíc,” rozhodl se Lord. “Můj pokladník vám je zítra vyplatí. Postavím si ty loutky do své lonice.”
Tohle bylo něco pro Lotranda, kdy viděl, jak mu Lord sám leze do pasti! Jaká krásná příleitost pro jeho rotu, a by vechno spalo, Lorda zavradit a učinit ohromný lup!
“Urozenosti,” uklonil se potměile, “jsem přeasten, e mým loutkám dostane se veliké cti dlít ve vaí vzneené blízkosti.”
Lord Havelock velmi uspokojen se ji chtěl zvednout ze idle, ale tu padl jeho zrak na mého pradědečka, jak tu v koutě stál ve svých pruhovaných punčochách, s umazaným obličejem a s tabulkou zavěenou na zádech. “Ach,” podivil se Lord, “a co umí tato loutka, mistře Panákáno?”
Milý Lotrando zapomněl docela na mého pradědečka, a nyní si pro něho nemohl v rychlosti vymyslit ádnou úlohu. I zmátl se docela a počal koktat: “To je - to je - prosím - ee - to - je Nikdo. Toti - ee - tato loutka jetě nic neumí, není - ee - není jetě hotova.”
Ale můj tlustý pradědeček nebyl dnení a myslil si, e teď zase on sám loupeníkům pořádně zahraje. Lotrando jetě ani nedokoktal a pradědeček jal se provádět úlohu, které ho před chvílí sami loupeníci učili. Počal se přede vemi zčistajasna plíit po pičkách jako zloděj -
Lotrando oněměl, Lord si s podivem nasadil třetí monokl, zvolal “ah” a s ním zvolal “ah” vechen jeho průvod.
Tak se pradědeček plíil zlodějsky nejprve k Hmatákovi, sáhl mu do atů a vytahoval mu z kapes vechny jeho paklíče, vrtáky, dlátka a nebozezy a vechno zlodějské náčiní a zpíval k tomu první sloku loupenické hymny:
“Kamarádi, drazí páni,
loupeníci a kumpáni,
podvodníci, takáři,
zlodějíčci, kapsáři,
nám je bene, nám je hej,
a jsi kdo jsi, k nám se dej.”
“Ah,” řekl Lord Havelock a s ním celá jeho druina. První Lordův poboční detektiv Sherlock Holmes zastříhal uima: počínal cítit, e o něco jde.
A nyní pradědeček začal zpívat druhou sloku loupenické hymny:
“Řetězy ze zlata, hej,
prsten a perk a drahý kámen.
Jen pozor, ibale, dej,
chytnou tě a je s tebou amen,”
a zamířil k Velikému ibalovi a za zpěvu mu vytahoval z kapes ukradené perky, zlaté věci, náramky, hodinky a prsteny. Byl toho skoro celý zlatnický krám.
“Ah,” zvolal Lord Havelock a s ním jeho druina. Lordův druhý poboční detektiv Stuart Webbs zastříhal uima: počínal tuit, e o něco jde.
A pradědeček zpíval:
“Nabitá pistole, hej,
ostrý nů s čepelí třpytnou.
Jen, Hrdlořeze, pozor dej,
běda ti, kdy tě chytnou!”
a vytahoval Hrdlořezovi zpod atů vraednické zbraně, noe a pistole a dýky.
“Ah,” zvolal Lord Havelock a s ním jeho průvod. Třetí Lordův poboční detektiv Joe Deebs zastříhal uima: počínal cítit, e o něco jde.
Tak probíral můj tlustý pradědeček vechny sloky písně a jednoho loupeníka po druhém a odnímal jim jejich zlodějské nářadí a nakradené věci a vraednické zbraně a vechno to kladl na zem. Lord Havelock zvolal vdy “ah” a s ním celá jeho druina a postupně zastříhali jetě uima poboční Lordovi detektivové Higgs, Lutz, Leblanc a Pitt.
Lotranda si pradědeček nechal a na konec. Vytáhl mu z kapsy svůj sáček s penězi, tabatěrku, ze které si hned vydatně ňupnul, i svůj strakatý átek, do kterého zatroubil hlučně jako na lesní roh, a zpíval k tomu:
“O trochu krve, hej,
jen píchej a bij a střílej!
Lotrando, pozor dej,
je-li ti ivot milej!”
“Ha, Lotrando!” zvolal Lordův poboční detektiv Clifton, který nyní měl jistotu, e jde o obávaného Lotranda a jeho tovarye. “Lotrando!” zvolali vichni poboční Lordovi detektivové a vytáhli provazy, pouta a elízka. “Lotrando!” zvolal Lord Havelock a nasadil si do oka čtvrtý monokl. “Lotrando!” vzkřikla Lordova bezpečnostní strá, hlídači a biřicové a namířili na náčelníka a jeho bandu puky.
“To, holenkové, musíte jít ke mně do učení, chcete-li brát cizí
a své podret,” řekl loupeníkům pradědeček.
Lotranda a loupeníky spoutali a odvedli je i s Kokotičkou a odevzdali soudu.
Můj tlustý pradědeček se obul a umyl a Lord Havelock mu děkoval, e ho uchránil od stralivého nebezpečí. Daroval mu vedle jiných věcí také krásnou tabatěrku, naplněnou voňavým ňupavým tabákem, ze které pak pradědeček dal okusit vem sekerníkům i obchodníkům v koních a s jetelovým semínkem z celého kraje.
Pradědeček zavolal Voříka, který se zatím v koutě napásl na zbytcích loupenických hodů, e se sotva mohl hnout. Prababička je doma uvítala velmi nepřívětivě, e zase jdou tak pozdě z hospody, ale kdy jí pradědeček vypravoval, co ve se přihodilo, byla tuze ráda, e to tak dobře dopadlo.
Autor: Josef Čapek
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.