O Štětináči štětinatém

zobrazeno 31×

Vložil(a): nikihiphop, 3. 6. 2016 22.53

Byla jednou jedna královna a ta seděla před palácem ve stínu lípy a loupala si jablko. Kolem poskakoval její tříletý syn, kterému se na to jablko sbíhaly sliny, ale ona mu nechtěla dát, tak se sehnul, popadnul slupky a zhltnul je. Když to královna viděla, zapomněla se a rozhněvaně zvolala: „Bodejť bys byl podsvinčetem, ty nezdárníku!“ A ejhle! Sotva to dořekla, místo královského synka kolem pobíhalo prasátko, které žalostně zakvičelo a uteklo ke stádu.

A byl tam les a na jeho okraji žili dva chudí lidé, kteří neměli děti, což je velmi trápilo. Zrovna seděli před chalupou, když kolem pasák hnal k večeru svině domů. Tu řekla žena muži: „Kdyby nám tak pánbů dopřál nějaké to děťátko, ať je třeba celé štětinaté jako tyhle svině!“ A ejhle! Sotva to dořekla, přiběhlo ze stáda jedno selátko a mělo se k tulení a nechtělo pryč, a tak pochopili, že pánbů jejich přání splnil. Vzali si to prasátko za vlastní, měli ho ve světnici jako dítě, něžně o ně pečovali, k jídlu dostávalo žemle a mléko a postýlku mělo měkkou jako obláček. Každé ráno, když vyháněli stádo sviní a zazněl pasákův roh, prasátko doma nic neudrželo, rozběhlo se za stádem a vrátilo se až večer, kdy se lísalo k muži i ženě a kvičelo samou radostí z toho, že je zase doma.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Na rozdíl od ostatních sviní, tohle prasátko rostlo velmi pomalu a teprve za sedmnáct let bylo velké jako dospělý vepř.

Jednoho večera si muž a žena vyprávěli o panu králi, který prý nechal rozhlásit, že dá svoji jedinou dceru tomu, kdo splní tři úkoly; ale ještě žádný princ to nedokázal. A ejhle! Jejich prasečí synek se napřímil a zčista jasna promluvil: „Otče, zaveďte mne ke králi a požádejte pro mne o ruku jeho dcery.“ Otci se samým úlekem nad tou smělostí na chvíli zastavil dech. „Co myslíš, můj synku, že mi král udělá, když se odvážím učinit mu takovou nabídku?.“ Ale Štětináč štětinatý se nedal odradit a celé dny do muže hučel a chrochtal svoji písničku: „Otče, jděte ke králi, já už to bez princezny nevydržím! Uvidíte, že se vám nic nestane!“

Tak se nakonec nechal muž uchrochtat, rozžehnal se s ženou a vydal se doprovázen synkem do královského města. Když přišli na zámek, brána byla otevřená, ale vepříka dovnitř pustit nechtěli. Tak se tento na stráže osopil, polovinu jich porazil, druhé oběhnul a než se kdo nadál byl v předpokoji u krále, zde zůstal stát. Jeho třesoucí se otec zatím vešel ke králi a prosil o princeznu pro svého syna. „Tak mi synka přiveď, ať ho vidím.“ řekl mu král. Když otec otevřel dveře, vrazil Štětináč štětinatý s veselým chrochtáním dovnitř. „Co to je?“ zařval král vztekle: „To je tvůj syn?“ „Ano,“ ujistil ho muž. „A jak si to představuješ, přijít sem ke mně s tím ohavným zvířetem a žádat ruku mojí dcery?“ Zavolal sloužící a nechal toho opovážlivce i se sviní uvrhnout do nejhlubšího žaláře. Otec naříkal a vyčítal svému štětinatému synovi: „Teď se dívej, kam si mne to dostal.“ „Buďte klidný, otče, všechno se v dobré obrátí.“

Druhého dne měl být muž oběšen a na vepříka si brousili nože řezníci. Ale král se zadumal a řekl: „Víš ty co? Dopřeji ti tu milost a dovolím tvému synovi, aby se ucházel o moji dceru. Když to ošklivé zvíře ty tři úkoly splní, tak dostane moji dceru za manželku a tebe bohatě odměním. Ale pokud se mu to nepodaří, tak je s vámi oběma amen.“ Inu mají to králové podivné zvyky! „Nyní máme vyhráno!“ radoval se Štětináč štětinatý.

Večer jim král oznámil první úkol. Do druhého dne měl být celý královský zámek z čistého stříbra. Inu přetěžký úkol! V noci člověk slyšel několikeré prasknutí a bouchnutí, několikeré puknutí a řachnutí; a pak byl klid. Když se druhého rána král probudil a chtěl otevřít oči, oslepilo ho denní světlo tak mocné, že je musel hned zavřít. Když si za nějakou chvíli na ten jas uvyknul, viděl, že je vše z čistého stříbra. „Vida, tohle se mu podařilo, ale ten druhý úkol určitě nesplní.“

Večer král oznámil druhý úkol: „Do druhého rána bude stát sedm mil od mého zámku stejně velký zámek z čistého zlata.“ Inu přetěžký úkol! V noci člověk slyšel několikeré prasknutí a bouchnutí, několikeré puknutí a řachnutí; a pak byl klid. Když se druhého rána král probudil a chtěl otevřít oči, oslepilo ho denní světlo ještě mocnější a oči musel hned zavřít. Když si za nějakou chvíli na ten jas uvyknul, podíval se z okna a v dálce uviděl zlatý zámek. „Tak tohle se ti také podařilo!“ zvolal král a nemálo se podivil: „Ale ten třetí úkol je nad tvé síly, Štětináči!“

Večer král oznámil třetí úkol: „Do rána povede k tomu zlatému zámku diamantový most, abych se po něm mohl projít.“ Inu přetěžký úkol! V noci člověk slyšel několikeré prasknutí a bouchnutí, několikeré puknutí a řachnutí; a pak byl klid. Když se druhého rána král probudil a chtěl otevřít oči, oslepilo ho denní světlo úplně nejmocnější a on musel oči hned zavřít. Když si za nějakou chvíli na ten jas uvyknul, podíval se z okna a uviděl diamantový most. Nechal si zavolat svoji dceru a řekl: „Podívej, tři úkoly jsou splněny, musíš se stát ženou toho, který je vyřešil.“ „Ano, otče,“ řekla princezna: „ráda udělám to, co jste slíbil.“ Ale královna lamentovala a byla k neutěšení: „Copak se moje dcera stane ženou divokého kance, který ji popíchá tvrdými štětinami?“ „S tím se nedá nic dělat,“ řekl král: „dal jsem svoje slovo.“

A nechal otce i syna propustit z vězení a vystrojil svatbu. Potom toho starého bohatě odměnil a ten odešel domů. Když šla večer princezna do ložnice, třásla se strachem a pláčem, tak ji bylo do úzkosti, že si pomoci neuměla. A její matce se nevedlo lépe, ta plakala a loučila se s ní, jakoby se viděly naposledy. Když konečně vše utichlo a mělo se ke spánku, odložil ženich svoji štětinatou kůži a vedle princezny ležel zlatovlasý jinoch tak překrásný, až se princezně tajil dech. Brzy zapomněla na strach a do jejího srdce vstoupila láska. Jinoch jí vyprávěl, že je zakletý princ, který bude brzy úplně vysvobozený, jen s ním musí mít trpělivost a o všem mlčet.

A bylo tu ráno raníčko a opět zazněl pasákův roh a ženich vyskočil, hodil na sebe vepří kůži a vesele chrochtajíc pelášil ke stádu. Stará královna, která v noci ze samého zármutku ani oko nezamhouřila, přispěchala, aby se podívala, zda její dcera ještě žije. Protože byly dveře ložnice otevřené, šla až k posteli a tam uviděla svoji dceru, která ještě spala a její obličej byl tak blažený, jakoby měla láskyplný sen. „Ty žiješ, moje milované dítě?“ zvolala královna. Tu se princezna probudila a byla zdravá a veselá. Matka ji ponoukala k řeči, ráda by všechno věděla, ale nemohla na dceři dlouhou chvíli nic vyloudit, nakonec jí tato ale zašeptala: „Matko, můj manžel není žádný divoký kanec, nýbrž překrásný princ se zlatými vlasy, štětinatou kůži odkládá, když jde do postele.“ Tu byla něco na zvědavou královnu!

Druhé noci se královna usadila u dveří ložnice a škvírou se dívala dovnitř a dávala pozor. A kolem půlnoci se přesvědčila, že její dcera mluvila pravdu. A když brzy ráno zazněl pasákův roh a ženich na sebe hodil štětinatou kůži a běžel ke stádu, šla hned k dceři a vesele jí řekla: „Jen počkej, brzy si svého muže užiješ v celé jeho kráse i za dne. Až se dnes večer vrátí a usne, nechám zatopit v peci a v ní spálíme jeho prasečí kůži a pak bude muset zůstat tak, jak je.“ Princezně se srdce třáslo radostí i strachem, protože to chtěla a zároveň nechtěla, byl tu přece zákaz jejího manžela, ale matka do ní mluvila a mluvila, až ji umluvila. A bylo to! Když v noci ženich usnul, prasečí kůži mu sebrali a spálili ji v peci. Když ráno pasák zadul na svůj roh a ženich spěchal ke stádu, hledal kůži, ale bylo to marné. Nakonec pochopil, co se stalo, a mělo ho to k povzdechu a ke smutku: „Běda, tys nemlčela! Dočista jsi zmařila moje vysvobození! Teď budu zakletý až na samém konci světa, kam se žádná živá duše nedostane, aby mě zachránila.“ A s těmi slovy zmizel a bylo to!

Teď aby se kámen ustrnul nad princeznou, protože tím nářkem se probudil celý zámek. Přiběhla královna a ptala se: „Copak se děje, milované dítě?“ „Matko, matko, zle jste mi poradila! Můj miláček je teď zakletý na konci světa a žádná živá duše ho nedokáže vysvobodit!“ Princezna nebyla žádným způsobem k utišení, člověk ji mohl říkat, co chtěl, toho naříkání, toho lamentování nebylo konce. Za pár dní princezna řekla: „Otče a matko, žijte blaze! Já zde už déle nezůstanu, musím na konec světa a tam hledat mého nejmilejšího.“ „Dítě moje,“ řekl král: „konec světa je ale velmi daleko, tam nikdy nedojdeš.“ „Musím, otče, musím, tady nemám stání!“ Tak jí dali na cestu sedmery šaty, sedm párů bot a pytel s chlebem, potom se rozloučila a šla.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Princezna putovala šírým světem bez odpočinku, nikde neměla stání, spěchala stále dál a dál, neboť nechtěla ztratit ani okamžik. Konečně přišla do krajiny, kde nebylo k vidění žádné lidské obydlí, a tak přidala do kroku, neboť si myslela, že konec světa tu musí být každou chvíli. Ale kdepak by se tu vzal! Šla a šla, až konečně v dálce zpozorovala osamělý domek, ke kterému pospíchala, jak jen nejrychleji uměla, a když tam dorazila, vešla dovnitř. A bydlel tam vítr. Zeptala se ho, zda je daleko na konec světa. Vítr na ni soucitně pohlédl, poznal, že je to nějaká nešťastnice, a tak řekl: „Daleko, mé dobré dítě, tak daleko, že ti to vypovědět nemohu. Ale víš co, vyskoč si na mého okřídleného koně a jeď k měsíci, ten bude jistě vědět, jak daleko je na konec světa. Až tam budeš, z koně seskoč a on se sám vrátí zpět. A ještě něco ti dám, milé dítě. Podívej se na tuhle myšku, třeba se ti jednou bude hodit.“ Princezna poděkovala, nasedla na větrného koně a letěla k měsíci.

Měsíc ji viděl už z dálky a srdce se mu pohnulo lítostí: „Ta trpí velkým neštěstím.“ A šel princezně přátelsky vstříc. Ta seskočila z koně, který se vydal kvapem zpět, a přednesla měsíci svoji žádost, ale ani měsíc jí nedokázal říci, jak daleko je na konec světa. „Nasedni na mého koně,“ řekl: „a jeď ke slunci, to bude znát i ten nezapadlejší konec světa, tak je zcestovalé. A ještě něco ti dám, milé dítě. Podívej na tento stříbrný oříšek a dobře ho opatruj, jednou ti prokáže dobrou službu.“ Princezna poděkovala, nasedla na měsíčního koně a uháněla ke slunci.

Byl již večer, když tam dorazila, milé slunce se zrovna vrátilo po celodenní práci. Princezna ho pozdravila a řekla: „Milé slunce, můžeš mi říci, jak je ještě daleko na konec světa?“ Tu milé slunce hned vidělo, že tu cizinku trápí velký žal a soucitně řeklo:„Mé ubohé dítě, to vím, ale je to daleko, předaleko. Když počkáš do rána, tak tě tam zavedu.“ Ale princezna úpěnlivě prosila a žadonila, že nesmí ztratit ani okamžik, že musí dál. Tu slunce pravilo: „Když je to tak, půjčím ti svůj sluneční kočár a koně. Vydej se po noční dráze a moje děti, hvězdy, ti budou ukazovat správnou cestu. Až dorazíš k Večernici, tak nebudeš mít do cíle daleko, seskoč a moje koně přijedou s kočárem zpět. A ještě něco ti dám, milé dítě Podívej na tento zlatý oříšek a dobře ho opatruj, jednou ti prokáže dobrou službu.“ Princezna slunci poděkovala, nasedla do slunečního vozu a vyrazila na cestu noční oblohou.

Hvězdy jí byly nápomocny, ukazovaly jí správnou cestu, takže ve zdraví dojela až k domku Večernice, který stál na břehu moře. Večernice dávno spala a nemálo se podivila, když ji probudil sluneční kočár, který teprve před chvílí odjel. Vyskočila z postele a vyšla ven, když princezna právě vystoupila z kočáru a sluneční koně se vydali noční oblohou zpět, aby byli včas doma a připravení pro sluneční ranní cestu. Princezna vyprávěla Večernici celý svůj příběh a ta z toho byla celá pohnutá a řekla: „Jen vytrvej, brzy budeš u cíle! Vidíš tam v dálce ten ostrov? Tam se zdržuje tvůj muž, zrovna zítra má svatbu s dcerou krále z konce světa. Já tě tam hned odvezu, jdi ke královskému paláci a vydávej se za žebračku, stejně jako žebračka vypadáš, tou dalekou cestou jsou tvoje boty i šaty, jak vidím, celé rozedrané. Když ráno pojede svatební průvod do kostela, tak otevři ten oříšek, který ti dal měsíc, najdeš v něm stříbrné šaty, obleč si je a jdi do kostela, to ostatní uvidíš sama.“ A nakonec i Večernice princezně darovala hvězdami posetý oříšek a zavezla ji na své zlaté loďce na ostrov.

Princezna se vydala ke královskému paláci a tam se ve svých roztrhaných šatech postavila u brány. Když tudy šla nádherně oděná nevěsta do kostela a nebožačku uviděla, zlostně zvolala: „Odežeňte tu otrhanou žebračku!“ Ta ale odběhla za strom, vytáhnula svůj stříbrný oříšek a ejhle! Našla v něm překrásné šaty, které si rychle oblékla a spěchala do kostela. Když ji lidé viděli, nemohli se tu nádheru vynadívat, všichni se otáčeli jen za tou cizinkou ve stříbrných šatech. Nevěstě, která zrovna stála vedle ženicha před oltářem, to nebylo vůbec vhod, a tak křikla: „Dokud nebudu mít takové šaty, tvojí ženou se nestanu!“ A bylo to! Šla od oltáře pryč. Princezna ve stříbrných šatech z kostela také vyběhla, rychle si svlékla svoje drahocenné šaty a zabalila se opět do cárů. A v celé královské říši nastalo pozdvižení, protože se všude poptávali, kde by takové šaty dostali, ale ty nebyly nikde k mání. Nakonec nechala žebračka nevěstě vzkázat, že pokud jí dovolí, aby jednu noc hlídala v ženichově ložnici, může jí takové šaty obstarat. Nevěsta souhlasila, ale nechala ženichovi zacpat uši a dala mu uspávací nápoj. V noci klečela princezna u lůžka svého manžela a takto prosila, takto žadonila: „Můj milý, šla jsem za tebou až na samý konec světa, sedmery šaty jsem roztrhala, sedmery boty jsem rozedrala, odpočinku si cestou nedopřála, a ty spíš! Smiluj se nade mnou, můj milý, smiluj se i nad tím dítětem, které nosím pod srdcem.“ Ale princ spal spánkem železným a nic neslyšel.

Druhého dne si nevěsta oblékla stříbrné šaty a jela opět do kostela, aby se tam nechala oddat. Tu princezna vytáhla zlatý oříšek a v něm ležely šaty z ryzího zlata, oblékla si je a šla do kostela. Mladý pár stál zrovna při požehnáni, když si nevěsta všimnula rozruchu kolem krásky ve zlatých šatech. A opět jí to nebylo vhod a dupla si a vzkřikla: „Dokud nebudu mít takové šaty, nebudu tvoje žena!“ a šla z kostela rovnou domů. I cizinka zmizela. A v celé královské říši nastalo pozdvižení, protože se všude poptávali, kde by takové šaty dostali, ale ty nebyly nikde k mání. Nakonec nechala žebračka nevěstě vzkázat, že pokud jí dovolí, aby jednu noc hlídala v ženichově ložnici, může jí takové šaty obstarat. Nevěsta souhlasila, ale nechala ženichovi ucpat uši a podat uspávací nápoj. I druhé noci klečela princezna u lůžka svého manžela a takto prosila, takto žadonila: „Můj milý, šla jsem za tebou až na samý konec světa, sedmery šaty jsem roztrhala, sedmery boty jsem rozedrala, odpočinku si cestou nedopřála, a ty spíš! Smiluj se nade mnou, můj milý, smiluj se i nad tím dítětem, které nosím pod srdcem.“ Ale princ spal opět spánkem železným a nic neslyšel.

Následujícího dne se šlo opět do kostela, nevěsta na sobě měla zlaté šaty a byla to věru krása k pohledání. Princezna zatím vzala oříšek posetý hvězdami a vytáhla z něj šaty, které snad ušili z noční oblohy poseté hvězdami. Když vešla do kostela, kněz zrovna pronášel slova požehnání, ale nevěsta uviděla cizinku ve hvězdných šatech, kněze zarazila a vzkřikla: „Zadrž, dokud nebudu mít takové šaty, nikdy nebudu ženou tohoto muže!“ a odešla pryč. A v celé královské říši nastalo opět pozdvižení, protože se všude poptávali, kde by takové šaty dostali, ale tyto šaty byly k mání ještě méně než ty dvoje předešlé. Nakonec nechala žebračka nevěstě vzkázat, že pokud jí dovolí, aby jednu noc hlídala v ženichově ložnici, může jí takové šaty obstarat. Nevěsta souhlasila, ale i tentokrát nechala ženichovi ucpat uši a podat uspávací nápoj. Tak princezna klečela třetí noci u lůžka svého manžela a takto prosila, takto žadonila: „Můj milý, šla jsem za tebou až na samý konec světa, sedmery šaty jsem roztrhala, sedmery boty jsem rozedrala, odpočinku si cestou nedopřála, a ty spíš! Smiluj se nade mnou, můj milý, smiluj se i nad tím dítětem, které nosím pod srdcem.“ Ale princ spal opět spánkem železným a nic neslyšel.

Tu si princezna vzpomněla na myšku, kterou ji daroval vítr. „Milá myško, dokážeš mi pomoci?“ Myška ji skočila z dlaně na postel, vlezla spícímu princi do ucha a hryzala tam, až prohryzala zátky. Princ spal ale tvrdě dál, neboť vypil uspávací nápoj, a tak ho myška kousla do ucha tak silně, až mu tekla krev, otevřel oči a zvolal: „O běda, copak to je?“ A uviděl princeznu. „Konečně jsi vzhůru, milý manželi! Podívej, to je třetí noc, co jsem u tebe.“ A vyprávěla mu celý svůj příběh. „Můj milý, šla jsem za tebou až na samý konec světa, sedmery šaty jsem roztrhala, sedmery boty jsem rozedrala, odpočinku si cestou nedopřála, a ty jsi spal! Smiluj se nade mnou, můj milý, smiluj se i nad tím dítětem, které nosím pod srdcem!“ Tu jí manžel padnul kolem krku a zvolal: „O, moje věrná ženo, tak to nebyl žádný sen, který se mi předešlé noci vznášel na víčkách, to jsi byla ty sama, ta kterou jsem tak dlouho postrádal. Teprve nyní jsem díky tvé věrnosti zcela vysvobozený. Nepotřebuji pyšnou princeznu z konce světa, mám opět svoji věrnou ženu.“

S těmi slovy se ihned vydali pryč a spěchali z královského hradu na mořský břeh. Tam čekala Večernice se zlatou loďkou a poutníky převezla na druhou stranu. Byl zrovna den a slunce na druhé straně světa začínalo svoji pouť. Večernice jim nabídla: „Přečkejte horký den v mé chýši, až večer přijede sluneční kočár, slunce vás dál vezme s sebou.“ To udělali rádi, zvláště princezna, která si dříve žádný odpočinek nedopřála.

A bylo ráno a na ostrově na konci světa si nevěsta oblékla nádherné šaty s hvězdami a měla se na cestu ke kostelu, ale ženich nikde! Tu jí řekli, že ho v noci viděli, jak prchá s nějakou žebračkou k moři, kde je na zlatou loďku naložila Večernice a odvezla pryč. „Ach, prokletá žebračka a falešná Večernice!“ běsnila nevěsta a vztek se jí držel ještě dlouho, ale bylo jí to málo platné, neboť za mořem neměla žádnou moc.

Té noci, kdy ti dva uprchlíci spali v domě Večernice, uplynul právě rok od jejich svatby a princezna porodila překrásného chlapečka, který měl tvář stříbrnou jako měsíc, vlasy zlaté jako slunce a oči mu zářily jako Večernici. Když večer dorazilo slunce, mělo ze šťastného páru a krásného dítěte velkou radost, vzalo je do slunečního kočáru a vezlo je noční oblohou do svého příbytku, kam dorazili pozdě večer. Tady na ně čekal již měsíc. Zaradoval se, když ty šťastlivce viděl. Slunce ho požádalo, aby ty dobré lidi vzal do svého příbytku. Měsíc je vzal na měsíčního koně a uháněli domů. Tam už čekal vítr zaradoval se, když opět uviděl princeznu, jejího muže a její krásné dítě a zvláště, když slyšel, jak dobrou službu jí prokázala jeho myška. Pak je vzal vítr na svého větrného koně a zavezl je až k prvním lidským obydlím.

Odtud museli putovat už sami. Nesli střídavě dítě na rukou a byli celí blažení. Konečně dorazili do královské říše, kde panoval otec princezny. Člověk by za celý rok nevypsal, jak velká radost zavládla v té zemi! Každou cestu cestičku vysypali květinami a každou bránu slavnostně vyzdobili. Starý král předal korunu svému zeti a tento žil se svojí manželkou ještě dlouho a spokojeně.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight