O Růžovém děvčátku

Za okny chumelilo, děti s maminkou a babičkou seděly za stolem a louskaly ořechy. Byl začátek prosince... určitě uhádnete, na co byly ty ořechy. V míse jich pěkně přibývalo a babička, když viděla, jak se Helenka s Vláďou a Lenkou snaží, tiše řekla:
"Nyní je ten správný čas na pohádku. Jakou byste chtěli slyšet?"
"Babičko, nějakou vánoční, prosím."
"Dobře tedy, povím vám o Růžovém děvčátku."
"A proč? Vždyť všechny růže jsou na Vánoce pod sněhem," divil se Vláďa.
Babička se jen usmála: "Ale kdepak, Vláďo, jen poslouchej:
Je to už dávno, když se v Betlémě narodilo zářivé děťátko. Vy už víte, děti, že předtím, než se Ježíšek narodil jako malý chlapeček, musel překonat pro nás nepředstavitelnou vzdálenost z Výšin až sem, na tuto maličkou Zemi. Putoval zářivými zahradami, přes oceány a ostrovy a všude se setkával s krásnými bytostmi, které prosili:

"Pane, dovol nám, abychom směli spolu s Tebou pomoci těm nešťastným lidem, kteří zapomněli..."

A tak se k naší maličké Zemi, zamotané do ošklivých lidských myšlenek a zlých skutků, snesly na zlatých perutích zástupy andělů, přicházeli i něžné pomocnice, udatní rytíři... a mezi množstvím malých bytostí i Růžové děvčátko.

Byla to sestřička elfích Růženek, i ona se chtěla starat o růže. Ne však o růže na záhonech, o které se starají Růženky. Růžové děvčátko toužilo po tom, aby směla opatrovat růže, co vykvetou v lidských srdcích.

Každé lidské děťátko, které přichází na svět, si ve svém srdíčku nese zázračné semínko. Vložili mu ho tam víly sudičky. Když děťátko otevře oči na tomto světě a začne se ohlížet kolem sebe, zapomene na milé sudičky i na zázračné semínko. Semínko je však živé a ve chvíli, kdy děťátko pocítí lásku k mamince a tatínkovi, vyklíčí z něj krásný zelený výhonek. Současně s tím, jak bude děťátko růst a poznávat, že může lidem kolem sebe rozdávat radost, výhonek bude růst a sílit - podle toho, jak bude malý človíček rozdávat radost.

Nejvíce se ale Růžové děťátko těšilo na chvíli, kdy se chlapec nebo dívka naučí, že dávat je krásnější, než přijímat - tehdy se v jeho srdíčku zformuje růžové poupě.
"Takové maličké, něžné poupě... a já ho budu opatrovat a starat se o něj, aby v okamžiku, kdy člověk pozná, co je to pravá láska a zapomene sám na sebe, mohlo rozkvést.

Spolu s pupenem rozkvete i celý člověk. Pak bude toužit jen po tom, aby směl sloužit Stvořiteli a pomáhat ostatním lidem, aby v jejich srdcích mohl rozkvést kvítek pravé lásky. Taková růže, rozkvetlá z lásky, rozvoní vše, kam jen člověk přijde. Její nádherná vůně stoupá vzhůru a radují se z ní všichni čistí a krásní na Zemi i ve světlých Výšinách."

Růžové děťátko se tak velmi těšilo ..., co však vidělo, když se ocitlo na Zemi? Ve svitu Betlémské hvězdy uvidělo suché pichlavé trní, které v lidských srdcích vyrostlo ze strachu, závisti, nenávisti. Pouze v některých srdcích uvidělo alespoň maličké poupátko. Rozkvetlých růží bylo málo...

Růžovému děťátku bylo smutno a rychle se pustilo do práce: těm nemnohým rozkvetlým růžím něžně pohladilo okvětní lístky, zvedlo jejich spanilé hlavičky a růže, posílené vánočními paprsky, vydávaly líbeznou vůni. Jací povzbuzení a osvěžení se cítili láskyplní lidé!

I růžová poupátka děvčátko láskyplně ošetřilo a lidé ihned pocítili uvnitř velkou touhu. Touhu po něčem krásném a vznešeném.

Jen s vysokými stonky bez květů a velkými pichlavými trny, které zraňovaly všechny okolo a nejvíce toho, kdo je nosil v srdci, si Růžové děvčátko nedokázalo poradit.
Ale co to? K stáji pod zářící hvězdou začali přicházet lidé. Někteří z nich směli vidět vznešené zástupy andělů a slyšet překrásnou hudbu. Mezi nimi se rychle rozšířila zpráva, že se narodilo Zářivé děťátko, i to, že jeho rodiče jsou na cestách a nemají co jíst. V té chvíli všichni zapomněli na svou bídu a přinášeli Josefovi a Marii to nejlepší, co našli ve svých skromných příbytcích.

Jejich dary byly docela obyčejné, ale zářily jako nejvzácnější drahokamy - protože byly darovány z čisté lásky.
V těch krásných chvílích vyrostlo v lidských srdcích mnoho růžových poupátek... Děvčátko se jich radostně ujímalo a něžnýma ručkama je připravovalo na slavnostní chvíli, kdy z nich rozkvetou vznešené květiny.

Ale jak čas plynul, lidem se zdálo, že tehdy v noci to byl jen nádherný sen a jejich každodenní starosti a trápení způsobily, že poupátka začala vadnout.
"Tak je to tedy, lidé nevědí, že láska je tím největším pokladem a stále hledají něco jiného, " uvědomilo si Růžové děvčátko." Vždyť když Ježíšek vyroste, řekne všem, že bez lásky by svět udusily pichlavé výhonky. Ukáže lidem, jaké krásné mohou být růže a všichni po nich začnou toužit a pracovat, dokud se celá Země nepromění na růžovou zahradu..."

Ale víte, děti, že to bylo jinak...? Od té doby uplynulo již dva tisíce let a ten zázrak se ještě stále nestal. Jen těch několik rozkvetlých růží brání naší Zemi, aby ji nezadusilo trní. A stejně jako tehdy jsou i dnes růžová poupátka vzácností... Když se rodiče sklánějí nad kolébkou, když se najdou dvě čistá srdce, když se chůva s úsměvem stará o nemocného člověka, Růžové děvčátko je vždy nablízku.

I nyní, v předvánočním čase, kdy lidé myslí na své blízké, může se Růžové děvčátko a s ním i celý svět těšit z nových poupátek. Neuschnou však spolu s vánočními stromky? Kolik růží z nich vyroste a rozkvete? To záleží na každém z nás.
Kolik lidí bude smět letos přijmout vánoční požehnání, ty hvězdičky čisté Lásky, snášející se z Výšin jako sněhové vločky... kéž bychom k nim mohli patřit ..."

Babička dovyprávěla a v kuchyni se rozhostilo ticho. Dětem se však zdálo, že slyší zpívat sbory andělů a cítí jemnou vůni růží...
 

Z knihy Hany Nevřalové  "Malé příběhy o velkých Zákonech"

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/o-ruzovem-devcatku/