O pyšném motýlovi

zobrazeno 74×

Vložil(a): vequi, 18. 1. 2016 21.27

Pod Bělským lesem, na louce za potůčkem, žil motýl Duháček. Nejmenoval se tak náhodou, jeho křídla hýřila všemi možnými barvami a tak když letěl, nechával za sebou duhovou stopu, která se vznášela nad loučkou. Jakmile se sluníčko svými paprsky dotklo duhových barev, celá louka se na chvilku rozzářila a zatřpytila. Ach, to vám byla krása. Kytky si mohly hlavičky vykroutit, jak se otáčely, aby tu nádheru viděly a zvířátka vykukovala z lesů a údivem nemohla ani dýchat. A Duháček si poletoval sem a tam, a tam a sem, a různě se nakrucoval a byl na sebe moc pyšný.

Ale pýcha není dobrá vlastnost a když ho kytičky volaly, aby si k nim na chvilku přisedl a když si s ním ostatní motýli a broučci chtěli hrát, tak Duháček jenom nadzvedl tykadla a pomyslel si „to tak, hrát si s obyčejným hmyzem a sedat si na obyčejné kytky. Ani náhodou, já jsem vyjímečný, já jsem duhový, já jsem ze všech nejkrásnější!“

Po čase už ho nikdo nezval a nikdo už údivem nevzdychal, když letěl kolem. Byl pořád krásný, ale jeho krása ho omámila tak, že se z něj stal pyšný, zlý motýl.

Jednoho dne bylo už sluníčko od toho svícení docela unavené a tak si zavolalo na pomoc mraky. Připluly jak jen nejrychleji dovedly a schovaly sluníčko, aby si mohlo trošičku odpočinout. V tu ránu všechna zvířata, všechen hmyz i všechny luční kvítka věděly, že s mraky přijde déšť. Zvířátka zalezla do svých pelíšků a nor, broučci se schovaly pod hlavičky květin, které už byly připravené, sklopené a uzavřené. Jen pyšný motýl nic nedbal, že bude pršet a pořád si poletoval a naparoval se.

„Ani jedna kapka se mě nedotkne, i déšť ví, že jsem nejkrásnější a nedovolí si mě zmáčet“ mudroval nahlas, právě, když spadla první kapka.

Ale dešti je jedno, jestli je někdo takový a nebo makový, když prší, tak prostě prší. Přece se kapky nebudou vyhýbat nějakému motýlovi? Kdo to kdy viděl?
A tak začalo pršet. Nejprve jen tak trochu, aby se neřeklo, ale pak stále víc a víc a kapky byly také stále větší, až už úplně lilo jako z konve.

Duháčkovi došlo, že je zle. „Pomóc, pomozte mi prosím, už jsem celý mokrý!“ volal a prosil.
„Zvonečku, mohu se k tobě na chvilku schovat?“ ale zvonek ho neslyšel, pobrukoval si písničku a kdepak by ho napadlo, že Duháček venku mokne a chce si k němu zalézt.
„Kopretinko, prosím, ty máš veliký klobouček, pusť mě pod něj“ žadonil u bílé kopretiny.
„Jdi se schovat jinam Duháčku, nemám tu už místo, dřív jsi nechtěl a já ti teď pomoci nemohu“ zašeptala kopretina.

Nikdo nemohl motýlovi pomoci, buď měli všude plno, nebo ho neslyšeli a nebo ho chtěli potrestat za to, jak ošklivě se choval.

Když už si sluníčko odpočinulo, protáhlo se a opatrně odstrčilo mráčky na stranu, uvidělo motýla, jak se celý mokrý choulí v trávě a pláče. A tu se teprve podivilo, Duháček měl křidélka úplně šedivá, vody mu smyla všechnu tu nádheru a stal se z něj obyčejný, možná i trochu ošklivý motýl. „Tak proto tak naříká“ pomyslelo si sluníčko. „Tak už neplač Duháčku, roztáhni křidélka, já ti je vysuším“ usmálo se na motýlka a pošimralo ho na tykadle.

„Už nejsem duhový, jsem obyčejný motýl“ pobrekával .

„Duháčku, poleť ke mně, dotkni se mě křidélky a já ti dá trošku své barvy“ volal na něj zvoneček.
„A ke mně také, i bílá je hezká barva“ usmála se kopretina.
„Přileť si i k nám“, zvaly ho další a další květiny a tak Duháček lítal od kytky ke kytce, tu se otřel o pampelišku, támhle zase o chrpu a hnedka vedle, opatrně aby jí neublížil, se zlehounka dotknul pomněnky.

A tak tam sbíral barvičky a po chvilce už zase zářil, jeho křídla hýřila všemi možnými barvami a možná byl ještě krásnější než dřív. Nad celou loukou se vznášel duhový opar, až se i vánek vrátil, aby viděl tu nádheru.

Duháček nikdy květinám nezapomněl jak ho zachránily a vždycky, když letěl kolem, tak se u nějaké co chvilku zastavil, aby si popovídal. Déšť nesmyl jenom barvu z křidélek, ale taky spláchnul pýchu, která se už potom nikdy nevrátila.

Tak už to někdy bývá, že se nám musí stát něco zlého, abychom poznali, že jsme se nechovali správně. A tak to bylo i s Duháčkem. Až někdy půjdete kolem Bělského lesa, nezapomeňte se stavit, uvidíte krásu kterou jste ještě neviděli.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight