O pyšném houpacím koníčkovi

zobrazeno 67×

Vložil(a): vequi, 18. 1. 2016 21.37

Malý Vítek je roztomilý klouček, který se již odmalička tuze rád houpával na houpacím koníčkovi. Snad právě proto mu maminka koupila k narozeninám koníčka ještě jednoho, hezčího a modernějšího, který dokonce uměl sám i zařehtat. Jenomže právě to byla ta největší chyba. Vítek si sice zamiloval oba koníky stejně a nikdy v nich nehledal žádné rozdíly, ovšem jakmile se v dětském pokojíčku oba koníci spolu setkali poprvé, nastal mezi nimi boj, neklid a rozepře.

Vítek byl s obou celý nadšený, cožpak o to, ovšem právě koníčkům se společné setkání a bydlení takto pospolu v jedné místnosti tedy rozhodně nezamlouvalo. Jeden žárlil na toho druhého, záviděli si a jen nehezky na sebe zahlíželi a už vůbec nebyli nadšeni z toho, že se o houpání Vítka musí nyní střídat a dělit se o jeho přízeň.

Se starým koníčkem to ještě nebylo tak hrozné. Byl skromný, dobrácký a rád by se s novým koníčkem spřátelil, cožpak o to, ale mnohem horší pořízení nastalo s tím novým. Byl hrdý, pyšný, vychloubačný a závistivý až hrůza! Nechtěl se skamarádit ani zanic! Stále jen hledal na starém koníčkovi samé nedostatky a chyby a v jednom kuse se mu škodolibě vysmíval.

Sotva zůstali v pokojíčku sami, hnedle se do něho pustil a pověděl vychloubačně:

„Podívej se na sebe jak vypadáš? Vždyť jsi starý, ošklivý, oškubaný a odřený, cožpak takhle vypadá kůň? Kdepak máš hřívu a ocas, no? Na mě se podívej! Tak má vypadat správný kůň a ne takový otrhanec, jako ty,“ ale starý koníček na to:
„Já vím. Nejsem už sice žádný mladík ani krasavec jako ty, ale můj páníček Vítek mě má rád. Dokáži ho krásně pohoupat a v mém koženém sedle se mu, panečku, sedí jako nějakému knížepánu! Vždyť jsem ze vzácného, starého dřeva a i když mě pamatuje už i Vítkova praprababička, jsem stále pevný a vůbec se neviklám. A že nemám žádný koňský ohon ani hřívu? To máš sice pravdu, ale kdoví, jak budeš vypadat v mém věku ty. Vždyť na houpání to přece nic neohrožuje a můj páníček si mě váží takového, jaký jsem, víš?“ řekl dotčeně starý koníček, ale ten nový se mu už zase poškleboval a začal se chvástat.

„Vždyť jsi celý zašlý, odřený a tvrdý jak kost! To já jsem pěkně měkoučký, čisťoučký a hezoučký. Jsem celý z plyše, heč, heč? Sáhni si, cítíš? To je hebkost, co? A vidíš to mé krásné sedlo? Mám i madla a stoupátka a umím hýbat tlamičkou. Dokáži sám zařehtat a vrtět ocáskem, ale co umíš ty? Vůbec nic, viď? Vždyť to jsem si mohl myslet hned. Jsi naprostá nula, nic víc, ubožáku!“

Chudák starý koníček, no co vám mám, milé děti, povídat? Byl smutný a zarmoucený z tolika zraňujících slov od pyšného koníka a to si bláhově myslel, že by mohli být jednou kamarádi.

„Pročpak nejsem i já takový pěkný a moderní? Kdybych dokázal aspoň také tak nahlas zařehtat,“ pomyslel si v duchu. O to víc byl mrzutý a nešťastný a přestal se v pokojíčku u Vítka cítit dobře. Připadal si tak obyčejný, bezvýznamný, nepotřebný a nezajímavý a co teprve, když poznal, že se Vítek nyní mnohem častěji a radši houpe na novém koníčkovi? To obzvláště zesmutněl a tím víc se trápil a soužil. V jednom kuse přežalostně plakal a naříkal.

Od toho dne se nešťastný koníček takto trápil a soužil od rána do večera. Byl natolik smutný, že už se na to dál nedokázala dívat ani plyšová opička Sandra. Dennodenně slýchávala, jak se nový koníček tomu starému pokaždé jen posmívá a pyšně se před ním vychloubá. Chtěla smutného koníčka nějak rozveselit, proto před ním začala legračně poskakovat, tajtrlíkovat a dělat nejrůznější opičky, ale koníčkovi do smíchu očividně nebylo. Měl už na krajíčku dokonce slzičky a začal natahovat moldánky.

„Neplač, koníčku,“ řekla náhle opička Sandra a už přemýšlela, jak mu pomoci, jen aby nebyl pořád tak smutný a zoufalý.

Poněvadž to byla velmi chytrá a mazaná opička, hnedka dostala skvělý nápad a uháněla z pokojíčku někam hodně daleko. Vyhledala svého kamaráda opičáka Huga z pohádkové říše, který se kdysi učil kouzelnickému umění. Dokázal oživovat věci a tak jej s prosíkem požádala o pomoc a řekla:

„Drahý příteli, potřebuji tvoji pomoc. Už mě nebaví poslouchat, jak se ten náš nový koník tomu starému v jednom kuse pošklebuje, ani se nedokáži dál dívat, jak je starý koníček smutný a utrápený. Udělej, prosím, něco, aby byl zase veselý a šťastný, sic se trápením brzy dočista rozestůně,“ prozradila opičákovi Sandra Hugovi a ten se dal hnedle do čarování.

Sotva vyřkl slova „ abraka dabraka“ a zadrmolil nějaké cizí zaříkávadlo, pravil:
„Tak a hotovo! Vše je zařízeno.“

Opička Sandra poděkovala a už uháněla, co jí jen nohy stačily zpátky.
„To jsem zvědavá, co tedy Hugo s koníčkem provedl,“ prohlásila nedočkavá opička. Sotva dorazila na místo, nemohla uvěřit svým uším. Už u dveří Vítkova pokojíčku zaslechla hlasité a radostné řehtání. Zpočátku si myslela si, že se to zase povyšuje nový koník nad tím starým a chlubí se svým zařehtáním, ale mýlila se. Jakmile scvakla kliku dveří, nestačila zírat!

Vedle nového koníčka stál namísto toho starého doopravdický, obživlý, krásný kůň, který vesele poskakoval, zvonil podkovičkami, radostně mrskal ohonem, pohazoval hřívou a přešťastně řehtal. Byl přepychově osedlán a radostně stříhal oušky. Sotva zaslechl Vítek hlasité koňské řehtání, hnedka vběhl do pokojíčku jako střela a nadšeně zvolal: „Jé, živý kůň, hurá!“

A to už se s ním šťastně objímal a poplácával ho po hřbetě a hladil přes jeho hustou hřívu. Poté uchopil koníčka za opratě a už si jej opatrně vyváděl ven z pokojíčku, kdy jen taktak, že dveřmi prošel! Tam si na něho vesele naskočil a už se projížděl v jeho sedle až téměř do tmy, jak moc byl z koníčka celý unesený a v jednom kuse bez přestání vykřikoval slovo zázrak!

Zato houpací koníček mohl v tu chvíli puknout vzteky a závistí, jak velkou měl na živého koníčka zlost. Teprve nyní začal svých chyb litovat a ptal se v duchu sám sebe:
„Proč jen jsem na něho byl tak ošklivý? Pročpak jsem se mu tolik vysmíval a neustále jej jen hanil?“

Ale na podobné otázky už bylo tentokrát pozdě. Když viděl, jak je nyní koníček hezký a Vítkem neustále obdivovaný, tuze mu potají záviděl a zatoužil být na jeho místě.

Vítek byl šťastný, přešťastný a oči mu zářily spokojeností. Nejraději by ze sedla tak krásného koně nikdy neslezl. Takováto projížďka byla mnohem lepší, než jen pouhé houpání a právě to pyšného koníka vytrestalo. Věděl, že už není tím nejhezčím jen on a sám se přesvědčil, že posmívat se druhým a povyšovat se na ně se opravdu nevyplácí!

Od té doby přestal být houpací koníček už jednou provždy pyšný. Byl rád, když se na něm Vítek alespoň občas trochu pohoupal, ale už nikdy se na nikoho takto hrdě nepovyšoval. Dokonce se brzy skamarádil i s opičkou Sandrou, kterou ve svém sedle houpá namísto Vítka možná ještě dnes, kdo ví?

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight