O psím ráji

zobrazeno 41×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 23.47

Byli jednou psí maminka a psí tatínek a těm se narodila tři roztomilá štěňátka. Nejstarší pojmenovali Lesan, mladší byla Adélka a nejmladší Broník. Štěňátka rostla jako z vody a jednoho rána jim máma pověděla: „Moji milí, už pěkně ťapete, i to štěkání by bylo docela v pořádku, ale to nám pejskům nestačí. Pořádný pes musí být rychlý jako vítr, přes překážky skákat jako klokan, plazit se jako had a ještě spoustu dalších věcí. Ode dneška budete mít navíc podvečerní cvičení.“
Štěňátka začala reptat: „Cože? Podvečerní cvičení? To nás teda ale vůbec nebude bavit. To my raději čmucháme, hrajeme si a honíme kočky.“ Ale maminka je hned zpražila: „Tak to se milá štěňátka pletete. Ještě vám toho moc schází do pořádného psího vzdělání. Nejen to běhání, skákání a plazení, taky zahrabávání kostiček, jemináčku, vy toho ještě neumíte! A co, nakonec i lidské děti chodí do školy a učí se číst, psát a počítat a trvá jim to pěkně dlouho!“

Hodná a poslušná Adélka maminku podpořila. Chtěla být pejskem jak se patří a pořádně bráškům vyčinila, že jsou lenoši. Lesan s Broníkem se jen ušklíbli a oběma jim proběhlo hlavou, že si holka dolejzá. „No jo, ty jsi vždycky chtěla být maminčin mazánek,“ štěkl Broník. Lesan dodal: „Co může pes chtít od praštěné holky.“ Máma měla chuť jim za ty řeči naplácat na zadeček, ale nakonec si to rozmyslela. „Už nechci slyšet žádné kňourání a odmlouvání,“ štěkla přísně. „Jak jsem řekla, tak to platí. A začínáme od zítřka.“ Tak začala milým štěňátkům psí škola.

Nakonec i oba reptalové zjistili, že učit se pejskovinám je docela legrace. Máma je chválila, občas jim podstrčila nějakou lahůdku, na vysvědčení jim napsala samé jedničky a jako zvláštní odměnu slíbila, že jim někdy poví o psím ráji. Slib splnila a jednoho dne se pustila do vyprávění: „Psí ráj, to je takové místo, kde má každý pes na co si vzpomene. Na veliké louce rostou stromy, které nesou namísto ovoce jitrnice. Místo obyčejných keřů tam jsou keře plné kostiček od šunky a uprostřed louky stojí krásný hrad, celý postavený ze psích dobrot. Každý druh masíčka, každá uzenka, buřtík, klobáska, to všechno je ve psím ráji. A když si někdo kousek dobroty ukousne, v mžiku se zase obnoví.“ No tohle! Štěňata poslouchala se zatajeným dechem.Už cítila všechny ty vůně a jen se jim sliny sbíhaly.

„A kdepak vlastně ten psí ráj je?“ nedala Adélce zvědavost. „To je právě ta patálie,“ odpověděla jí maminka. „Cesta k ráji je nebezpečná a vchod do něho hlídá obluda Sežrajda.“ Lesan s Broníkem se trochu zalekli, ale když si představili ty dobrůtky a vůně… Adélka se bála o dost víc než bráškové.
„Představte si ale taky, že by nás spolkla nějaká nestvůra!“ Maminka Adélce přitakala: „Tady jste v bezpečí a nic vám nehrozí. Máme se rádi a hlady neumřeme. A vůbec, je fůra hodin, honem do pelíšku, ať jste zítra čilí. Že jsem vám tohle povídala! Ach jo, je to s dětmi trápení!“ Psí rodinka šla sice spát, ale dlouho nemohl nikdo usnout. Máma měla najednou plnou hlavu starostí, Lesan s Broníkem se pořád převalovali a oblizovali, táta bručel, že jim máma o ráji vyprávěla a Adélka přemýšlela, jak se do ráje bezpečně dostat, a hlavně ho zas bezpečně opustit.

Ráno to začalo nanovo. Lesan se snažil maminku umluvit: „Mami, ty vážně nevíš, kudy se jde do psího ráje?“ Maminka se vylekala: „Jste ještě moc malí a nezkušení a cesta by pro vás byla těžká a nebezpečná.“ Adélku zas zajímalo, jestli se už nějakému pejskovi podařilo do psího ráje dostat. Na to maminka smutně odpověděla, že se o to už pokusila spousta pejsků, ale žádný se nevrátil. Lesan si pomyslel, že je slupla obluda Sežrajda. Dlouho se bavili o tom, jestli je cesta tak hrozně nebezpečná a jestli, když jsou tři, by na Sežrajdu vyzráli. Celé jim to připadalo sice strašidelné, ale také lákavé a voňavé.

„Je mi líto pejsků, co tam zůstali,“ řekla maminka. „A jejich rodičů. Co ti se asi natrápili!“ Adélka se snažila maminku uklidnit: „Třeba jsou ještě naživu. Snad jsou jen začarovaní a my bychom je mohli vysvobodit. Vždyť máme od tebe, maminko, dobrou školu. My se ve světě neztratíme. Dobře jsi nás vychovala ke všem pejskovinám.“ „Tak tohle se mi vůbec nelíbí,“ řekla maminka. „Ještě nejste dost opatrní a ostražití. S tátou bychom tu strachy umřeli, kdyby se vám zachtělo na cestu do ráje.“ „Ale maminko,“ řekla Adélka, „do té doby, než se do psího ráje dostaneme, ještě se toho stihneme spoustu naučit. Musí přece být nějaký způsob, jak na Sežrajdu vyzrát.“
„Jasně,“ řekl Lesan, „někdo by se měl o to pokusit. Měli bychom pak první psí království!“

Broník nahlas uvažoval: „Bylo by to království pro všechny opuštěné a nešťastné pejsky. Nemuseli by se pak hrabat u popelnic a jíst všelijaké zkažené vuřty.“ Adélce se to líbilo: „Ano, to je pravda. Na světě je spousta hladových pejsků bez rodičů nebo bez hodných lidí. Takhle by všichni měli dobré jídlo, hedvábnou srst a dobrou náladu.“ Mamince bylo jasné, že je od jejich odvážného plánu neodradí, ale musela ještě všechno probrat se psím tátou. Ten byl ovšem na své odhodlané potomky pyšný. Ocenil hlavně to, že myslí i na jiné, méně šťastné pejsky a chtějí jim pomoci. Dlouho do noci spolu o tom s mámou mluvili, všechno podrobně promýšleli a druhý den ráno dětem oznámili: „Dohodli jsme se, že vám dovolíme vydat se na cestu do psího ráje. Ale nejdřív se na ni dobře připravíte. Budete denně cvičit a učit se pejskovinám ne hodinu, ale nejmíň tři. Bude to dřina, ale jestli chcete přemoci Sežrajdu, musíte být silní, hbití a stateční. Kdo se bude ulejvat, toho na výpravu nepustím.“ Z Adélky, Lesana a Broníka se stali pilní a učenliví žáci. Někdy už sice měli učení plné zoubky, ale když si představili to úžasné dobrodružství, lenost šla stranou.

Jednoho dne jim máma pověděla: „Teď už znáte to, co já s tátou, možná i víc. Jsou z vás dobří, šikovní a odvážní psi. Můžete se vydat na cestu, i když se nám bude s tátou po vás stýskat a strach taky mít budeme.“ Všichni tři začali maminku utěšovat a ujišťovat ji, že jsou opravdu dobře připravení a odhodlaní každé nebezpečí zvládnout. „Vždyť jsme tři a Sežrajda jen jedna,“ řekla Adélka. „Jen co ji přemůžeme, hned se vrátíme.“

Odvážní sourozenci se vydali na cestu. Za jednou křižovatkou je minulo podivné auto, plné naříkajících a plačících pejsků. Chlapisko za volantem bylo jak hora a rozhodně nevypadalo na to, že by mělo rádo zvířátka. „Co se s těmi pejsky asi stane,“ uvažoval Lesan. „Jistě nic dobrého,“ mudroval Broník. „Vypadali na tuláčky, špinaví, vychrtlí…“ Adélka si nepřála nic jiného, než už už být v psím ráji, aby mohli právě takovým nešťastným pejskům pomoci. Jenže nastala potíž: kterým směrem se vydat? Lesan rázně rozhodl: „Musíme všichni pečlivě a soustředěně čmuchat. Třeba jsme už docela blízko, skoro bych řekl, že cítím dobrou pečeni.“ Broník tak nadšený nebyl. „Hm, hm, trochu možná jo, ale poblíž psího ráje by nás taková vůně musela přímo uhodit do čumáčků.“

Adélka už ale byla přesvědčená, že se blíží k cíli. A měla pravdu! Vůně stále sílila. Brzy jí měli naši cestovatelé plné čeníšky. Ale ne nadarmo je maminka učila také opatrnosti. Lesan totiž náhle zpozorněl: „Pozor, pozor, teď se do té libé vůně připletlo něco jako…jako…“ „Ano, strašlivý zápach,“ přisvědčila Adélka. „Že by nějaká zkažená klobása?“ „Ale ve psím ráji se přece nemůže nic zkazit,“ přemítal Broník. „Mám to!“ vykřikl Lesan. „Takhle ošklivě může v psím ráji páchnout jen obluda Sežrajda!“ Najednou si všichni tři uvědomili, do jakého nebezpečného dobrodružství se to pustili. Už jen ten strašlivý zápach! Jak strašlivá asi musí být obluda, která ho vydává! Bude to s ní pěkná fuška! Lesan jako nejsilnější rozhodl: „Nejdřív se všichni opatrně porozhlédneme.“

„Poslechněte, bráškové,“ řekla Adélka, „ne abyste se vrhli na první uzenku, kterou uvidíte! Na to bude dost času, až obludu přemůžeme!“ Oba jí dali za pravdu. Uvědomili si totiž, že mnoho pejsků zmizelo právě proto, že nebyli dost opatrní a ze všeho nejdřív se vrhli na buřtíky. Rozhodli se vyjít na blízký kopeček a tam se zamaskovat v křoví. Možná odtamtud uvidí, kde má obluda doupě. Ani travička se nepohnula, když se plížili, tak byli šikovní. Na vrcholku kopce všichni tři ohromeně ustrnuli. Před jejich očima se rozprostírala taková nádhera, jakou si ani v nejbujnějším snu nepředstavovali. Obrovská louka byla plná podivuhodných keřů a na nich rostly ty nejjemnější salámy a klobásky. Louka byla lemována stromy ještě podivuhodnějšími. Namísto ovoce na nich rostla sekaná, tlačenka, kotletky a bifteky. Stromy se sbíhaly k obrovské šunkové kosti, na které stál vonící hrad. Broník měl co dělat, aby se na louku nerozběhl. Adélka s Lesanem ho pro jistotu přidrželi za ocásek a přísně se na něho zatvářili.

Lesan mu vyčinil, jak je hloupý a nechá se tak lehko nachytat: „Vždyť tě to může stát život, bambulo!“ Adélka najednou zpozorněla.U brány se cosi pohnulo. Sežrajda, usoudili. Rozhodli se neslyšně přiblížit, aby viděli, s kým se to pustí do boje. Sežrajda byla skutečně obluda nad obludy. Velká, tlustá, se zlýma očima, obrovskými drápy a celá pokrytá odpornou, bahnitě vyhlížející srstí, veliká jak sedmihlavý drak. Na takovou hrůzu bylo možné jít jedině lstí. „Je sice veliká a strašná, ale může být také hloupá a neobratná,“ soudila Adélka. „Vidíte tamhletu skálu?“ Lesan se podivil, k čemu může být skála dobrá, ale Broník pochopil, co má Adélka za lubem. „Vím, na co myslíš. Chceš ji tam nalákat.“ „To je ono,“ přitakala Adélka. „Nalákáme ji na skálu a pak ji necháme spadnout dolů.“

Lesan sice o úspěchu zapochyboval, ale představa, kolika pejskům pomohou, mu zas dodala odvahy.A tak vymysleli bojový plán. Rozdělí si úkoly. Nejprve na sebe upozorní Lesan, který nejsilněji štěká. Sežrajda se ho bude snažit chytit, ale do toho spustí vytí Broník a Sežrajdu zmate. A pak na skále spustí velký rámus Adélka. Sežrajda měla dobrý čich: „Který opovážlivec se to odvážil k mému obydlí? Jen počkej, drzoune, brzy poznáš, kdo je tu vládcem! Jen já, velká Sežrajda! A toho, který se mi připlete do cesty, zničím! Huhuhu!“ Lesan se nedal: „Vrrr, hafhafhafhaf! Nebojíme se tě, ty obludo! Jen zkus mě chytit!“ Sežrajda se zasmála: „Chachá, ubohý mrňousku! Zmáčknu tě jak mýdlovou bublinu. Jeden, dva, tři skoky a mám tě ve svých drápech!“

„Nejvyšší čas pustit se do boje,“ usoudila Adélka a do všech tří jako by vstoupila převeliká odvaha. Zato Sežrajda zazmatkovala: „Kam se poděl ten drzý mrňous?“ Ale Lesan byl dobře ukrytý ve vysoké trávě a teď sebou pohnul Broník. Sežrajda se po něm vrhla, ale šikovný pejsek zmizel v jakési noře, možná liščí a nezbylo po něm ani stopy. Sežrajda už byla pěkně zmatená: „To jsem teda jelen. To by tak hrálo, aby se mě někdo pokusil doběhnout. Pořádně se rozhlédnu…a mám tě, vetřelče!“ Rozzuřená nestvůra se vrhla za Adélkou, štěkající na samém vrcholku skály. Ale hbitá Adélka zmizela v průrvě, Sežrajda se na špičce skály zakymácela a už se s řevem řítila dolů po kamenech.

„Vítězství je naše!“ nadšeně jásali pejsci a v duchu děkovali rodičům, že jim dali tak dobrou školu. A najednou nastal veliký rozruch, rachot a zároveň se šířila převeliká vůně pejskoviny. Kameny na úpatí skály oživovaly a proměňovaly se v pejsky všech barev a velikostí. Všichni se radostně vrhali k našim třem statečným sourozencům, radostí se točili, skákali a protahovali se, šťastní ze svého vysvobození. „Tak dost, dost,“ volal Lesan, „vždyť nás umačkáte!“ Mlsoun Broník se radoval, že se konečně může pustit do psích lahůdek a brzy se po celém ráji ozývalo mocné chroupání, chroustání, hryzání a mlaskání. Když se po té hostině všichni pěkně vyspali, sešli se u rajské brány. „Tak,“ řekla Adélka, „teď vám prozradíme, jaké máme s rájem úmysly. Po cestě jsme viděli moc nešťastných pejsků. Právě pro takové ať je určený psí ráj! Pojďte, společně je budeme vyhledávat a vodit do jejich království!“ A tak se stalo. Jestli budete chtít najít psí ráj, raději nehledejte. Pejskům je v něm dobře i bez lidí.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight