O prolhané princezně

Pohádka o prolhané princezně

Ilka Pacovská

Byla jednou jedna veselá a upovídaná princezna Hezulinka a tuze ráda si vymýšlela.

„Na zahradě se nám poprali tři motýli a při tom se jim pomíchaly barvy a teď jsou z nich babočky,“ tvrdila strážnému u brány.

„Dnes v noci ke mně přišel zablácený sen a umazal mi polštář,“ stěžovala si komorné.

„Hrášek jíst nebudu, protože ptáci snědli ten dobrej a pro nás nechali špatnej,“ odstrčila talíř s večeří.

Dokud byla malá, všichni se rozplývali a říkali králi: „To je roztomilé, jak nádherně žvatlá.“ Později prohlašovali: „Úžasné, jakou má fantazii.“ Ale nikdo se nahlas neodvážil vyslovit, co si dvořané v skrytu duše opravdu mysleli – totiž, že princezna lže, jako když tiskne.

Marně se chůva snažila princezně vysvětlovat, že lhát se nemá.

„A proč ne?“ bránila se Hezulinka. „Všichni přece lžou. Taky jsi včera neřekla mamince a tatínkovi, že jsem místo vyučování utekla do zahrady…“

„Máš pravdu, asi jsem jim to říct měla, ale nerada vidím, když se na tebe rodiče zlobí.“

„A protože nic nevěděli, vůbec se nezlobili,“ dál odmlouvala princezna.

„Jenomže lež může někomu i velice ošklivě ublížit.“

„Plácáš hlouposti, chůvo. Nebudu tě poslouchat.“ Princezna se otočila a rozběhla se po cestičce mezi záhony k fontáně, ačkoliv se měla učit hrát na harfu.

„Lež může ublížit i tobě,“ dodala chůva, ale Hezulinka už byla daleko a neslyšela ji.

Jednou když princezna opět utekla na zahradu místo výuky dějepisu, chůva se rozzlobila a běžela za ní. Princeznu honička po zahradě rozdováděla a posmívala se staré chůvě: „Že mě nechytíš, že mě nechytíš!“ Jenže jak se ohlížela, znenadání zakopla a ve svých krásných šatech se rozplácla do čerstvě zrytého záhonu. Chůva jí pomohla vstát a spráskla nad princeznou ruce: „Ty ale vypadáš! Máš oblečení samé bláto. Dneska už na mou duši tvým rodičům řeknu pravdu. Jsi nezodpovědná mladá dáma. Pomalu máš věk na vdávání a přitom vyvádíš jako malé děcko!“

Hezulinka se rozplakala.

„Nebreč, máš to marné,“ přísně ji okřikla chůva, „tentokrát mě neobměkčíš, i kdybys vyplakala celé vědro slz.“

„Poškrábala jsem si ruku o trny,“ vzlykala zoufale princezna.

„Opravdu?“ polekala se chůva. „Ukaž!“ popadla Hezulinku za ruce, aby je prohlédla. „Vždyť tam nemáš ani škrábaneček! Už zase mi lžeš!“

Princeznin pláč přivolal na zahradu krále a královnu.

„Copak se ti stalo, moje holčičko?“ vyděsila se princeznina maminka.

„Ona na mě byla ošklivá,“ namířila Hezulinka ukazováčkem na svou chůvu, „a pak do mě strčila, až jsem upadla a poškrábala se o trní.“

„No to snad ne!“ rozzlobil se pan král.

„Vaše dcera si vymýšlí,“ protestovala rozhořčeně chůva.

„Snad mi nechceš tvrdit, že lže?!“ zamračil se král ještě víc.

„Ano. Ona lže,“ sebrala chůva odvahu, aby konečně vyslovila pravdu nahlas.

„A dost! Tohle nebudu poslouchat!“ rozhněval se král na nejvyšší míru. „Od téhle chvíle už nejsi chůvou naší princezny. Seber si své saky paky, jsi vypovězena z našeho království!“

„Pá, pá,“ udělala zlomyslně princezna na svou chůvu za zády pana krále.

Jenomže za několik dní se začalo Hezulince po chůvě stýskat. Překvapeně si uvědomila, že ji měla ráda. Napravit svou chybu a přiznat se rodičům však nedokázala.

A ještě někomu se stýskalo. Chůva měla vnuka Janka, který byl stejně starý jako princezna. Jeho děda a táta zahynuli v poslední válce s nájezdníky. Od té doby žil s maminku a babičkou na královském hradě. Maminka byla švadlena a svého syna Janka dala do učení ke starému kováři.

Nyní oba smutně vyprovodili babičku k povozu, který ji odvezl do sousedního Kukuřičného království.

Jankova maminka teď měla plné ruce práce, protože pan král s královnou uspořádali ples, kde si princezna měla najít svého ženicha. Málokdo ale věděl, že princezna trucuje a žádného ženicha si vybírat nechce.

Den před plesem povolali Jankovu maminku do princezniných komnat. Hezulinka měla na sobě plesové šaty a švadlena při pohledu na ně málem omdlela. Sukně byla napůl odtržená, rukáv roztřepaný a živůtek politý nějakou hnědou tekutinou.

„Tak co nám k tomu povíš? Chtěla jsi, aby se princezně všichni smáli?“ velice se mračila paní královna. „Jak jsi jí mohla ušít tak odporné šaty?!“

„Byly v pořádku, když jsem je posílala,“ měla švadlena slzy na krajíčku.

„A podívej na ty druhé!“ ukázala královna na růžovou plesovou róbu, která visela na ramínku. Jankova maminka si s hrůzou všimla, že spodek šatů někdo poničil tupými nůžkami. Šaty vypadaly jako by je ožvýkala koza.

„Za takovou práci bych tě měl dát zavřít do vězení,“ zhurta na švadlenu spustil i pan král.

„Ale tohle jsem já neudělala,“ bránila se Jankova maminka téměř plačky.

„Hezulinka tvrdí,“ pokračovala paní královna, „že přesně takhle její šaty vypadaly už když je doručili.“

„To nemůže být pravda, byly přece v pořádku,“ vrtěla hlavou švadlena.

„Snad nechceš naznačit, že Hezulinka lže?!“ rozzlobil se pan král a pohlédl tázavě na princeznu.

„Opravdu jsem ty šaty takhle dostala,“ pokrčila rameny jeho dcera a sklopila oči.

„Neříká pravdu,“ nesměle namítla švadlena.

Nyní se rozčílila i paní královna. „Dost řečí! Budu k tobě laskavá a nezavřu tě do vězení! Ale už nikdy tě nechceme v našem království vidět. Do zítřka ať jsi pryč!“

Jankova maminka se s pláčem rozběhla domů a začala si balit věci.

„Nedá se nic dělat, pojedu do sousedního království za babičkou,“ oznámila smutně synovi.

„Chci tam jet s tebou,“ prohlásil Janek.

„Teď ne,“ zavrtěla hlavou maminka. „Nejdřív se musíš vyučit u kováře a dostat výuční list. Pak se za námi přijeď podívat.“

Od té chvíle se Jankovi stýskalo dvojnásob a měl velikou zlost na prolhanou princeznu.

Jednoho dne opravoval altánek v královské zahradě, když zahlédl, jak kolem běží Hezulinka a pláče. V tu ránu zapomněl na všechny výčitky, kterými ji chtěl zahrnout, a místo toho se mu jí zželelo.

„Pročpak taková krásná princezna jako ty pláče?“ zeptal se jí a utřel v altánu lavičku, aby se měla kam posadit.

„Vybrali mi prince Petra jako ženicha, ale já ho nechci!“ postěžovala si a utřela slzy ze svých pobledlých tváří.

„Pročpak? Nelíbí se ti?“ vyzvídal Janek.

„Pořád nosí brnění a meč a neumí si povídat o ničem jiném než o válce,“ vzdychla nešťastně princezna.

„Tak ho pošli domů,“ poradil jí Janek a srdce se mu v blízkosti princezny rozbušilo jako kovářské kladivo.

„Už jsem domů poslala tři nápadníky. Tatínek vyhrožuje, že mě zavře do věže, jestli si Petra nevezmu.“

Janek přemýšlel, jak ji rozveselit a zachránit před nemilovaným ženichem.

„A co kdybys princi Petrovi provedla něco nehezkého, aby tě nechtěl,“ pohladil její jemnou ručku.

„Jsi moc milý, Janku,“ pohlédla na něj Hezulinka a smetla mu smítko z vlasů. Jeho srdce se rozběhlo jako závodní kůň a ještě dlouho poté, co princezna odešla, se usmíval. Janek se do Hezulinky bezhlavě zamiloval.

Odmítnutý princ

O dva dny později byl královský hrad vyzdoben červeným sametem a všude visely pozvánky na slavnost u příležitosti princeznina zasnoubení. Janek se polekal. Přece jen si princezna bude muset Petra vzít.

Na hradním nádvoří zbudovali květinami vyzdobenou terasu, aby všichni přihlížející dobře viděli. Za zvuků slavnostní fanfáry na ni vystoupila celá královská rodina. K Hezulince kráčel její nápadník ve slavnostní zbroji. „Milá princezno Hezulinko, dovol abych tě požádal o tvoji ruku,“ uklonil se princ Petr a podal dívce bílou růži.

Princezna růži vzala a odmrštila ji pryč z terasy. „Ne, nevezmu si tě! Včera jsi prohlásil, že máme nejhloupějšího krále na světě, užvaněnou královnu a o mně ses vyjádřil jako o rozmazlené fifleně, co by měla kydat hnůj prasatům,“ zlostně a nahlas pronesla princezna. „Zasloužíš si, aby tě vyhnali z našeho království!“

Kolem se rozhostilo napjaté ticho a nikdo se neodvážil ani kýchnout. Král odstrčil princeznu a postavil se před udiveného nápadníka. „Princi Petře, tvoje slova nás urazila,“ pravil král se smrtelně vážnou tváří, „a tato urážka se dá smýt pouze krví. Ode dneška za tři dny budeš popraven.“ Potom pokynul strážím, aby byl princ odveden do žaláře. Petr byl tak zaskočen vývojem událostí, že se ani nezmohl na obranu.

Poté se král obrátil k princezně. „A nyní se ty, princezno Hezulinko, uchýlíš do věže, kde setrváš, dokud se neobjeví nějaký nový urozený nápadník.“

Jankovi se sevřelo srdce, když viděl, jak je princezna vyděšená. Nepochyboval o tom, že lhala, aby se prince Petra zbavila. Nejspíš ji ani nenapadlo, že by král mohl jejího nápadníka odsoudit na smrt.

„To je malér, to je malér,“ naříkal starý kovář. „Musíme se hned pustit do výroby zbraní, protože tohle nám Petrův královský otec zaručeně nedaruje.“

„Vyhlásí nám Kukuřičné království válku?“ zeptal se opatrně Janek a kovář jen mlčky přikývl.

Práce v kovárně se protáhla dlouho do večera. Na hradě svítilo už jen jedno poslední světlo a jednalo se o světlo ve věži. Janka napadlo, že v kovárně najde náhradní klíče ke všem zámkům na hradě. Sbalil je do kožené kovářské zástěry a vyrazil pod věž. Naštěstí tu žádná stráž nebyla. Zkoušel klíče tak dlouho, až našel ten pravý a odemkl. Vystoupal po schodech do nejvyšší komnaty a našel zde princeznu s její komornou. Hezulinka měla oči celé červené od pláče.

„Tys to ale vymňoukla,“ prohlásil, když mu celá nešťastná padla do náruče.

„Pomoz mi, Janku, tohle jsem vážně nechtěla,“ třásla se jako osikový list. „Vysvoboď prince Petra z vězení, vždyť on za nic nemůže. Všechno jsem si vymyslela.“

Janek posadil princeznu do křesla. „Víš co? Pověz otci pravdu a máš po starostech.“

„Už jsem to zkoušela, ale táta mi nevěří.“ Princezna se znovu rozplakala.

Janek smutně potřásl hlavou. „Tohle se při lhaní stává. Lháři nikdo neuvěří, ani když začne mluvit pravdu.“ Podrbal se ve vlasech a přemýšlel, jak z téhle podivné šlamastyky ven.

„Já už nikdy lhát nebudu. Slibuju,“ vzlykla princezna.

„Dobře, pomůžu ti,“ přikývl nakonec Janek, „ale musíš si vyměnit šaty se svou komornou, jít se mnou do vězení a omluvit se princi Petrovi. Souhlasíš?“

Hezulinka přikývla a v prostých šatech následovala Janka do temné noci. Vězení mělo pevné mříže a troje bytelné zamčené dveře. Jankovi chvíli trvalo, než našel správné klíče.

Princ Petr vypadal naštvaně.

„Přišla jsem se ti omluvit za to, jak jsem o tobě lhala,“ vyhrkla princezna dřív, než se zmohl na slovo.

Janek mezitím odemkl poslední mříže a vysvětlil uvězněnému princi, že král odmítl naslouchat své dceři, a jestli teď s nimi neuteče, opravdu mu hrozí poprava.

„Doprovodíme tě v přestrojení až na hranici našeho království,“ ujistila ho Hezulinka.

„Doufám, že chápeš, princezno, že teď už si tě vzít nechci,“ zaškaredil se na ni princ.

„Ani já jsem si tě nechtěla vzít. Promiň, že jsem tě odmítla tak nešikovně.“

Janek zavedl prince a princeznu do kovárny, kam vrátil vypůjčené klíče. Pro prince vybral nejlepší meč, jaký tu našel a sám si také jeden vzal. Do koženého vaku sbalil jídlo, své našetřené peníze a všichni tři se opatrně vykradli postranní brankou z hradu. Šli po cestě celou noc, až dorazili do menší osady. Tady Janek koupil tři koně a pokračovali v útěku další dva dny. Večer se utábořili v lese u potoka, který tekl podél hranice s Kukuřičným královstvím a usnuli jako zabití.

Probudilo je vzpínání a ržání koní. Kolem nich stálo pět loupežníků.

„Je-li vám život milý, odevzdejte nám vše, co máte u sebe,“ zle se na ně obořil vousatý loupežník s největším klackem. „A tuhle roztomilou slečinku si s sebou vezmeme jako kuchařku.“

„Jsem princezna a vůbec vařit neumím,“ couvala Hezulinka až ke koním. Všichni loupežníci se zachechtali. Janek s Petrem využili jejich nepozornosti a vytáhli své meče. Princezna pohladila koně, aby je uklidnila, protože se na břehu rozpoutala velká bitka. Za několik minut kolem naříkali zranění loupežníci. Jejich vůdce byl nejdivočejší, ale i on se nakonec vzdal. Někteří zranění se pokoušeli utéct, ale Janek je pochytal, svůj vak rozřezal na řemínky a všechny loupežníky důkladně svázal.

Odvedli své zajatce do blízkého městečka za hranicemi, kde byli nadšeně uvítáni.

„Podařilo se vám zadržet nebezpečné loupežníky,“ radoval se starosta. „Hned vám za ně vyplatím vypsanou odměnu.“

„Není třeba,“ zarazil ho Janek. „Potřebujeme jen trochu jídla na cestu. Peníze rozdělte lidem, kteří byli oloupeni.“

Lhaní, bradavice a slavnost

v Kukuřičném království

Jakmile převzali balíček s jídlem, znovu nasedli na koně a pokračovali v jízdě. Zakrátko dorazili do velkého města, kde Janek našel svou babičku a maminku.

„Pane jo, ty jsi vyrostla do krásy,“ spráskla ruce babička, když spatřila Hezulinku. Princezna objala svou bývalou chůvu a hned se začala omlouvat.

„Měla jsi pravdu, lhát se nemá,“ připustila se slzami v očích a dodala, „já už nikdy lhát nebudu.“

„Kéž bych ti mohla věřit,“ vzdychla babička.

„Přísahám.“

Chůva však pokrčila rameny. „Mám tě ráda, princezno, ale ztracená důvěra se nedá tak snadno obnovit. Pravda pro tebe nikdy moc neznamenala.“

Hezulinka posmutněla. „Opravdu už mi nikdo nikdy nebude věřit? Copak neexistuje znamení nebo kouzlo, které by ukázalo, že mluvím pravdu?“

Chůva jí osušila kapesníčkem slzy a váhavě přikývla. „Ano, jedno kouzlo proti lhaní existuje. Kdyby sis přičichla k bradavičníku a pronesla zaklínadlo, hned bychom věděli, kdy nemluvíš pravdu. Ale tenhle způsob by se ti asi nelíbil.“

„Proč by se mi nelíbil?“ zpozorněla princezna.

„Za každou lež by ti na tváři vyrostla bradavice. Za malou lež malá, za velkou veliká.“

„Kde najdu tu květinu? A jak zní zaklínadlo?“ nenechala se princezna odradit.

„Bradavičník jsem viděl, přinesu ho,“ nabídl se Janek.

„A zaklínadlo zní: Za dne i za noci pravda je cenná, za lež ať vůně mě poznamená,“ prozradila Hezulince chůva.

Janek donesl žlutou nenápadnou květinu, princezna zopakovala zaklínadlo a zhluboka si přičichla k bradavičníku.

„Už ti věřím, holčičko,“ pohladila princeznu bývalá chůva.

Princ Petr sice vypadal, že má pochybnosti o účinku kouzla, ale nahlas nic nenamítal. Byl rád, že je na území svého království a nemusí se strachovat, že bude odvlečen na popraviště. Pozval princeznu i Janka s jeho rodinou, aby ho doprovodili do rodného královského zámku.

Dorazili v nejvyšší čas. Králi se doneslo, jak bylo s jeho synem zacházeno v sousedním království, a začínal shromažďovat vojsko. Moc nechybělo a vypukla válka. Princi Petrovi dalo hodně práce, aby otce uklidnil.

„Nemohla už bych jet domů?“ zeptala se princezna, když za nimi princ Petr přišel.

„Jestli máme zachovat mír mezi našimi královstvími, musíte zítra oba přijít na slavnost, kterou můj táta pořádá. A musíte souhlasit s tím, co vám navrhne.“

„A co nám chce navrhnout?“ zeptala se princezna s obavou.

„Neboj se, princezno, tak zlé jako u vás to určitě nebude. Nech se překvapit.“

„Budu se muset veřejně omluvit?“ polekala se Hezulinka.

„Ale kdepak. Jedná se o nápad, ze kterého možná tvůj otec nebude nadšený, ale vsadím se, že tobě se líbit bude. A Jankovi doufám taky.“

Princ Petr odešel a oni marně celý den přemýšleli, jaké překvapení na ně asi chystá. „Mně je to jedno, vlastně na to vůbec nejsem zvědavá,“ prohlásila nakonec princezna a pod levým obočím jí vyrašila malá hnědá bradavička.

Sloužící jim donesli nádherné šaty, a když oba mladí lidé kráčeli slavnostně vyzdobenou síní, nikdo by v Jankovi nepoznal ušmudlaného kovářského učně.

Zdvořile se poklonili před zdejším králem, který jim vzápětí pokynul, aby přistoupili blíž. Princ Petr po boku svého otce na ně spiklenecky zamrkal.

„Jane, učni kovářův, poklekni prosím,“ vyzval král Janka. Pak pokračoval: „Zachránil jsi život mého syna, za což ti patří můj dík a odměna. Tímto tě pasuji na královského rytíře a jako léno ti věnuji Hrádek, který jsi pomáhal očistit od lapků.“ Králův meč se symbolicky dotkl Jankova ramena.

„A nyní povstaň, rytíři Jane,“ pokynul mu král, „a vyslechni mého syna Petra, který si tě oblíbil.“

Janek byl celý nesvůj a nejraději by utekl, ale kolem trůnu se shromáždilo tolik dvořanů, že nebylo kudy proklouznout.

Princ Petr přikročil blíž a gestem si zjednal ticho. „Rytíři Jane, rád bych byl svědkem při vašich zásnubách. Pověz mi, jaké city chováš ke zde přítomné princezně.“

„Dal bych za ni svůj život,“ přiznal zmatený Janek.

„A co ty princezno Hezulinko, koho by sis vyvolila za svého manžela?“

„Nikoho nemám raději než Jana,“ rozjasnila se princezně tvář.

„Chcete se vzájemně zasnoubit?“ zeptal se jich Petr a podal Janovi dva prstýnky.

Janova maminka setřela slzy dojetí a babička s úsměvem podotkla: „Až se tohle dozví náš pan král, asi ho budou muset křísit.“

Ale mýlila se. Princeznin otec byl rád, že je jeho dcera naživu a nehrozí válka. Okamžitě uspořádal velikou svatbu a dokonce na ni pozval i vznešené hosty z Kukuřičného království. A jeho dvořané byli příjemně překvapeni, že princezna dostala rozum a odnaučila se lhát.

A i když nezvoní zvonec,

pohádky je konec

Autor: Ilka Pacovská

Zdroj: http://www.ctenizdarma.cz/kniha/o-prolhane-princezne/