O princezničce Cukřence a o princátku Lízátku

zobrazeno 72×

Vložil(a): vequi, 15. 1. 2016 15.27

Bylo nebylo jednou jedno cukrové království.

Tomu království neříkali cukrové proto, že by bylo celé z cukru. Říkalo se mu tak proto, že v něm vyráběli spoustu cukru. V tom království totiž nebyla ani moc velká zima, ani moc velké teplo. Nebyly tam ani žádné velehory, ale ani žádné moře. Zato tam měli spoustu polí a na těch polích mohli pěstovat řepu a z té řepy vyráběli v cukrovarech cukr. Ten pak rozváželi široko daleko, aby si každý mohl trochu osladit život.

Jednoho dne se místní paní královně a panu králi narodila malá princeznička. Když ji rodiče poprvé spatřili, řekli si, že vypadá jako cukrová panenka, a tak jí dali jméno Cukřenka I. Netušili ale, že cukrové panenky mají ze všeho na světě nejraději cukr. Jak Cukřenka rostla, stalo se její nejoblíbenější činností vyjídání cukru z cukřenek. Rodičům se to samo sebou moc nelíbilo, a tak ji pokaždé, když ji při mlsání cukru načapali, odháněli a všelijak možně při tom lamentovali. Jenže princeznička si nedala moc říci a vždycky si našla nějakou jinou cukřenku v jiném pokoji královského paláce, kde si mohla v klidu mlsat, dokud ji tam opět někdo nepřistihl a nezačal na ni pokřikovat:

„Vždyť to není vůbec zdravé, jíst pořád jen cukr. Ať se na sebe podívá, jaké má kulaté bříško a  je celá bleďounká! Vždyť vypadá opravdu jako nějaká cukrová panenka.“

Jednoho dne už toho měla princezna dost a řekla si, že ji z toho pokřikování nějak bolí bříško, a tak půjde raději do světa. Nasypala si do batohu cukr až po okraj a šla. Šla, šla a šla, cukru pomalu ubývalo, až byl batůžek nakonec docela prázdný. Domů se ale vrátit nechtěla, a tak se v jedné vesničce zeptala, jestli tam někdo neví o nějaké sladkosti, protože nic jiného nejí. Lidé nad tím vrtěli hlavou, ale v tom si jedna babička vzpomněla:

 

„U nás na zámku žije také takový klučina, který nic jiného než sladké do pusy nevezme. A víte, jak mu říkají? Lízátko.“

Lidé se hned rozesmáli, ale princezna se divila, čemu že se smějí, vždyť je to takové honosné jméno. „To já se jmenuji Cukřenka I.“, řekla princezna hrdě a poprosila babičku, jestli by jí ukázala cestu na zámek.

Když tam Cukřenka došla, nechala se uvést jako princezna z Cukrového království. Princezna si s princátkem hned padla do očí. Vyprávěla o tom, jak se u nich doma vyrábí cukr a co všechno z něj umí udělat. Princ jí na oplátku dával ta nejlepší lízátka. Děti rodiče přemluvily, aby jim udělali velkovýrobnu lízátek. Tam se pak vyráběla lízátka všech možných tvarů a velikostí, chutí i barev. Od té doby už děti nic jiného nejedly. Princovým rodičům se to ale moc nezamlouvalo. Snažili se dětem vysvětlit, že ze samých sladkostí by mohly také onemocnět. Cukřenka a Lízátko ale dál mlsali a stěžovali si, že je z toho rodičovského domlouvání začínají bolet bříška a zoubky. A tak, když si děti nedaly říct po dobrém, aby s mlsáním přestaly, přinesl pan král rákosku se slovy: „Ta vám snad konečně domluví!“

Jen co ji ale vytáhl, děti se strašlivě vylekaly, nastrkaly honem do kapes plno lízátek a ze zámku utekly. Aby je nikdo nenašel, ukryly se v jedné jeskyni. Zatímco olizovaly lízátka, princ si vzpomněl, že na severu je veliká Zmrzlinová země, která je celá pokrytá zmrzlinou. Vládne tam královna Polárka, ta že by jim jistě rozuměla. Cukřenka byla hned pro vydat se do Zmrzlinové země, a tak ti dva šli. Šli strašně dlouho a už z toho dlouhého cestování byli celí unavení. Navíc byli moc a moc hladoví, protože lízátka jim už dávno došla. Tu došli k moři, které bylo tak studené, že si v něm nechtěli smočit ani špičku palce. Najednou k nim připlula velká sněhobílá ledová kra. „Tu k nám jistě posílá Polárka,“ řekl si Lízátko. Děti nasedly na kru a nechaly se unášet do moře. Začala jim být čím dál větší zima. Lízátko pořád říkal, že se již blíží do zmrzlinového království, a oba si představovali, jaké všelijaké druhy zmrzliny tam asi mají. Děti se k sobě schoulily a pomalu usínaly.

Najednou je ale probudil křik lidí. Když otevřely oči, stál nad nimi vysoký štíhlý hromotluk, jedno oko zavázané černou stuhou, v uchu náušnici a z pusy se na ně blýskalo pár zlatých zubů. Když pak děti uviděly loď s pirátskou vlajkou, strachy se roztřásly.

„To je prima úlovek!“ zaburácel pirát, chytil Lízátko pod pravou a Cukřenku pod levou paži a odnesl je na pirátskou loď.

„Co s námi chcete udělat?“ zeptal se princ.

„Co by, prodáme vás na trhu v ostrovním království. Chachachachacha,“ příšerně se zařechtal kapitán, když viděl vystrašené dětské tváře. „Můžete být rádi, že jsme vás zachránili. Královna Polárka by z vás jistě nadělala rampouchy!“

„A mají tam u vás lízátka?“ zeptala se princezna.

„Já vám dám lízátka!“ zařval pirát a odvedl děti do podpalubí.

Když dojeli do přístavu ostrovního království, odvedli děti rovnou na trh, že je zde prodají jako pomocníky v domácnosti. Děti plakaly a plakaly, když náhodou šla kolem paní královna Čokoláda II. Když viděla jejich pláč, slíbila jim, že je přijme jako pomocníky do své královské kuchyně, kde jim nebude špatně a navíc se i něčemu přiučí. Děti měly ohromnou radost, že budou u Čokoládové královny, a když jim po cestě na hrad královna prozradila, že pan král se jmenuje Sachr III., byly štěstím bez sebe. Těšily se, jak budou moci v kuchyni uždibovat sladkosti. Netušily ale, že služba v královské kuchyni není žádný med. A hlavně, že ani pan král ani paní královna, ačkoliv mají taková sladká jména, to s cukrovinkami moc nepřehání, právě naopak. Přesto ale děti ochotně pomáhaly s přípravou všech jídel od polévek, různých pečínek, zeleninových  a ovocných salátů po obilné a zeleninové přílohy. Od každého trochu ochutnaly a nakonec byly i samy překvapeny, jak jim neslazené jídlo chutná. Cukřenka s Lízátkem teď stále častěji mysleli na své rodiče a říkali si, že přece asi měli rodiče v něčem pravdu.

Jednoho dne se konala na hradě veliká slavnost. Byli na ni pozváni králové a královny z blízkých i z dalekých království, dokonce i z našeho cukrového a lízátkového království. Cukřenka s Lízátkem připravili krásný poschoďový dort zdobený různým ovocem. Když jej hosté viděli, nechali si předvést kuchtíky, aby je za něj pochválili. Jen co děti vstoupily do hodovní síně, uviděly své rodiče a šťastně se s nimi objaly. Král Sachr III. pak Cukřence a Lízátku prozradil, že jejich rodiče nepozval náhodou.

Když děti z domova utekly, nechaly je rodiče všude hledat, i do ostrovního království dorazili poslové. Vypravili tedy ihned pátrací loď. Aby děti, kdyby je tedy našli, obveselili, vyslali také místního šaška. Když pak děti našli, chtěl šašek udělat srandu, a tak se převlékl za piráta.

Když ale viděl, že děti na sladké pořád ještě nepřešla chuť, rozhodl se, že je třeba děti přivést k rozumu. A tak všichni dělali, jakoby nevěděli, kým děti jsou.

Na to Cukřenka i Lízátko před všemi hosty slíbili, že už to se sladkostmi nebudou přehánět. Na oplátku jim zase rodiče slíbili, že už na ně nebudou křičet.

V tom se v sále objevil ten hrozitánský hromotluk z pirátské lodi. Jenže byl oblečen do šaškovského obleku a začal předvádět všelijaké směšné kousky. Všichni se začali smát a byli rádi, že vše dobře dopadlo. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight