O princezně zakleté v Moři Nepokojů

zobrazeno 48×

Vložil(a): nikihiphop, 4. 6. 2016 16.34


V jedné vsi žil kdysi jeden moudrý sedlák, který šel jednoho dne na své pole, aby je obstaral, když tu potkal krále, který se tvářil jak samo neštěstí. Sedlák se krále zeptal: „Pročpak jsi tak smutný? Máš přece všechno, co si jeden může přát, nemusíš si s ničím dělat starost.“ Král na to odpověděl: „Máš pravdu, vlastním mnohá bohatství a poklady, ale přesto jsem nešťastný, protože nemám žádné děti.“ „Když to není nic jiného,“ odvětil sedlák: „tak se upokoj, do roka tvoje žena slehne a porodí syna.“ „Jestli to se to vyplní, odměním se ti.“ řekl král a vrátil se na zámek.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Uplynul celý rok a tu se král znova objevil na poli, ale tentokrát na sedláka radostně volal: „Tvoje slova se vyplnila, dnes mi královna porodila syna, přej si, co chceš, bude ti to splněno.“ Sedlák nechtěl zpočátku o odměně ani slyšet, ale protože král nedal a stále na něj dotíral, nakonec řekl: „No dobře, moje žena slehla ve stejný den jako královna, vezmi si tedy mého novorozeného syna za vlastního a vychovej ho jako bratra tvého prince.“ S tím král rád souhlasil, vzal selského synka k sobě na koně a přinesl ho královně na zámek, kde ho položili k princi do kolébky, a od té chvíle ti dva hoši platili pro celý svět za dvojčata. Králův syn se jmenoval Karel, zatímco ten sedlákův Jindřich.

A opět běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Když princové povyrostli, zamilovali si lov. Jednoho dne na lovu uviděli překrásného ptáka, který poletoval těsně kolem nich a třepetal se nízko nad zemí. Jindřich se na jeho pestrobarevné peří nemohl vynadívat a pospíchal za ním, aby ho chytil. Ale zvíře bylo rychlejší než lovec a dlouho mu unikalo z rukou. To Karla nakonec rozhněvalo, vzal luk a vystřelil po ptáku šíp, takže tento padl mrtvý k zemi. To zase roztrpčilo Jindřicha, krvácejícího ptáčka zvedl a vztekle hodil do nedalekého pramene. Sotva se ovšem ptačí tělo dotklo hladiny, vstoupil do něj nový život, ptáček zatřepal opět křídly, zvedl se do vzduchu a letěl pryč; brzy lovcům zmizel z dohledu. Karel tomu nevěnoval žádnou pozornost, ale Jindřich pochopil, že ten pramen musí být kouzelný pramen života, a tak si to místo dobře zapamatoval.

Jen co se princové toho dne vrátili z lovu na královský hrad, prosili otce, aby jim v lese nechal vystavět lovecký zámek. Král svolil, a protože si to tak přál princ Jindřich, byl zámeček postaven nedaleko kouzelného pramene života. Dříve než se do něj nastěhovali, museli ti nejlepší umělci a malíři všechny jeho komnaty a sály vyzdobit co nejkrásněji. Princové tam den za dnem chodili, aby pozorovali pokroky práce a zúčastňovali se každé porady. Byla tam však komnata, do které je nechtěli umělci pustit, měli do ní vstoupit, až bude zcela hotová. A když se konečně dočkali, byl to Karel, který první překročil práh. Sotva ale stál uvnitř, padl jak bez života na zem, neboť na stěnu komnaty malíři namalovali překrásnou princeznu, zakletou do skalního útesu v dalekém Moři Nepokojů, a princ byl její krásou zasažen jak bleskem. Po chvíli ze z mdloby probudil a řekl Jindřichovi: „Bratře, tu zakletou princeznu musíme vysvobodit. Pokud ji nedostanu za ženu, žalem zemřu.“ A protože princ Karel stál pevně na svém, Jindřich nakonec souhlasil a oba prosili krále, aby jim dovolil vydat se na cestu za dobrodružstvím. To přání jim vyplnili, dostali nádherné šaty a dva krásné koně a potom se z královského zámku vydali pryč do širého světa.

Netrvalo to dlouho a dorazili do lesa, kterému nebylo konce. Tři dny a tři noci jeli a byli už velmi unavení, když zastavili před nějakou lesní chaloupkou, aby tam přenocovali. Karel zůstal u koní, zatímco Jindřich vešel dovnitř, aby to s jejími obyvateli vyjednal. Ač se však rozhlížel, jak chtěl, nikde neviděl živou duši. Mezitím byl Karel už netrpělivý a vešel za ním, když tu se pojednou objevila černě oděná panna, která se ptala, co si žádají. „Prosíme o nocleh.“ odvětili princové. „Máte ho mít.“ odvětila Černá panna a zmizela. Potom, co se princové probrali z překvapení, šli ven, aby se podívali na koně, ale nenašli je. Hledali a hledali, až přišli do stáje, kde stáli jejich koně u plných jeslí a žrali. Tu se upokojili a vrátili se zpět do světnice. Nyní pocítili, jak jsou po dlouhé jízdě k smrti unavení. „Kdyby tu tak bylo pár židlí!“ povzdechl si Karel. V tom samém okamžiku stály židle na místě. „Tak to si ještě přejeme stůl a na něm něco pro zahnání hladu!“ Vida! Stůl i vybrané pokrmy stály před nimi. Tak si sedli na židle a dali se srdnatě do jídla a jedli a pili do sytosti, pak vstali a zvolali: „Teď bychom rádi dvě měkké postele.“ A když tu byly, svlékli se a lehli si a netrvalo to dlouho a Karel tvrdě usnul. Ale Jindřich spát nemohl a to bylo velké štěstí!

Jakmile udeřila jedenáctá hodina, otevřely se dveře a dovnitř vešla Černá panna, na stůl postavila světlo a prostřela. Když s tím byla hotova, přidal se k ní Černý muž, oba si sedli a jedli a pili. Za malou chvíli počala panna mluvit: „Tatínku, mám jednu novinku.“ Muž odvětil: „Milá dcero, a co je to za novinku?“ „Tatínku, jsou tu dva cizozemci, dva princové, kteří chtějí vysvobodit překrásnou princeznu, zakletou do skalního útesu v Moři Nepokojů. Mohli by to vykonat, kdyby ovšem věděli to, co vím já.“ Černý muž pokračoval: „A copak víš, dcerko?“ Ona řekla: „Pod severním rohovým kamenem našeho domu leží zlatá koule, tu by musel Jindřich vyhrabat a ona by mu pak ukázala cestu ke skalnímu útesu v Moři Nepokojů.“ Sotva to panna dořekla, ona i Černý muž zmizeli.

Princ Jindřich ta slova uchoval v paměti a pomyslel si: „Když tady zůstaneme ještě noc možná, že se dozvím více.“ Přemluvil k tomu ráno Karla a opravdu zůstali ještě jeden den. O půlnoci, když byl Karel ponořen do hlubokého spánku, zatímco Jindřich se jako včera beze spánku v lůžku jen převracel, otevřely se dveře a opět se objevili Černý muž a Černá panna a sedli si ke stolu. „Tatínku,“ jala se panna hovořit jako předešlou noc: „Vím novinku.“ „A copak víš?“ ptal se otec. „Jsou tu dva cizí princové, kteří chtějí vysvobodit překrásnou princeznu zakletou do skalního útesu v Moři Nepokojů, a mohli by to dílo dokázat, kdyby věděli, co vím já.“ „Nu, copak víš, dcerko?“ „Pod východním rohovým kamenem našeho domu leží zlatá dýka. Tu by musel Jindřich vzít, a když by přišel k Moři Nepokojů, musel by s ní sekat do vln, pak by se vody rozestoupily a stály na obou stranách jako stěny, takže by mohl Jindřich přes moře dojet až k útesu na koni.“ Po těch slovech opět zmizeli, ale Jindřich si pomyslel: „Ví-li ta Černá panna, jak se dostat ke skalnímu útesu, tak bude také vědět, jak člověk získá i samu princeznu.“

Proto druhého dne nešetřil krásnými slovy, aby Karla přemluvil, že v tom lesním domku zůstanou ještě jednu noc, a trápil ho a prosil tak dlouho, dokud bratr nesvolil a jeho přání nevyplnil. Třetí noci ležel Karel opět ponořen do hlubokého spánku, když Černá panna s Černým mužem vešli do světnice „Tatínku, vím další novinku.“ A copak víš, dcerko?“ „Jsou tu dva cizí princové, kteří chtějí vysvobodit překrásnou princeznu zakletou do skalního útesu v Moři Nepokojů, a mohli by to dílo dokázat, kdyby věděli, co vím já.“ „Nu, copak víš, dcerko?“ „Pod západním rohovým kamenem našeho domu leží zlatý prut. Ten by musel Jindřich vzít, a když by s Karlem přijeli až ke skalnímu útesu, musel by se s ním dotknout brány a ona by se ihned otevřela a mohli by vstoupit. Tímto způsobem by Jindřich musel otevřít jedenáct dveří, jedny po druhé, ale těch dvanáctých, těch by se prutem nesměl dotknout, tady by musel zaklepat. Sotva by se dveře rozskočily, vyběhla by princezna a skočila kolem krku Karlovi. Jindřich by se kvůli tomu roztrpčil, neboť by všechnu práci vykonal sám, ale nic by mu to nepomohlo, neboť překrásná princezna zakletá do skalního útesu v Moři Nepokojů je předurčena pro Karla.“ Potom zmizeli muž i panna a Jindřich tvrdě usnul.

Druhého dne Jindřich kopal ve třech rozích domu a našel opravdu zlatou kouli, dýku i zlatý prut; potom vyvedli princové koně ze stáje, vyšvihli se na ně a jeli dál. Tu zlatá koule vyskočila Jindřichovi z kapsy a kutálela se před nimi v písku, dokud nedorazili k Moři Nepokojů. Tady sestoupil Jindřich z koně a třikrát švihl zlatou dýkou do mořských vln, ty se ihned na obou stranách rozestoupily, takže ke skalnímu útesu dojeli po široké silnici. Také zlatý prut udělal svoji službu a netrvalo to dlouho, tu se, jak ta předpověděla Černá panna, na zaklepání prince Jindřicha rozletěly ty dvanácté dveře a překrásná princezna visela Karlovi kolem krku. Protože Jindřich věděl, že to musí tak být, dlouho se tím netrápil, nýbrž vzal za ruku krásnou princezninu komornou a zaslíbil se s ní. Potom, co se jeden druhého dost naobjímali a nalíbali, zvedli Karel princeznu a Jindřich komornou před sebe na koně a vydali se na cestu domů. Kolem večera dorazili k tomu domku v lese, a tak se rozhodli se, že tam opět přenocují. Tentokrát si přáli čtyři židle a čtyři postele a vida! Dostali, co si přáli.

Když nastala noc a těm druhým už dávno spánek zavřel oči, nemohl Jindřich opět usnout. S úderem jedenácté hodiny se otevřely dveře a dovnitř vešel Černý muž s dcerou. „Tatínku,“ začala dívka: „zase vím něco nového.“ „A copak?“ „Jsou tady dva cizí princové, kteří věří, že vysvobodili překrásnou princeznu zakletou do skalního útesu v Moři Nepokojů, ale moc se mýlí. Ale dokončili by to vysvobození, kdyby věděli, co vím já.“ „Nu, dcerko, a co víš?“ „Jakmile se princové vydají domů, musí přejet dřevěný most, na který musí Jindřich vjet první, i když shůry zazní hlas: Jen se podívejme, copak si ten prostý selský synek o sobě myslí.“ Nepojede-li po mostě první Jindřich a dá-li přednost Karlovi, tak jsou všichni čtyři ztracení, zmizí spolu s mostem v propasti.“ Jen panna domluvila, oba zmizeli. Jindřich si pomyslel: „Tady je to opravdu zvláštní, ale byly to předtím dobré rady, takže budou i tyto jistě k užitku. Tenkrát přišla panna po tři noci, určitě to udělá i tentokrát.“ A druhého přemluvil Karla, aby v domku zůstali tři dny, a protože ten měl svého bratra od srdce rád, souhlasil.

Druhé noci se ti dva opět objevili a dcera řekla: „Tatínku, vím něco nového.“ „A copak?“ „Jsou tady dva cizí princové, kteří věří, že vysvobodili překrásnou princeznu zakletou do skalního útesu v Moři Nepokojů, ale moc se mýlí. Ale dokončili by to vysvobození, kdyby věděli, co vím já.“ „Nu, dcerko, a co víš?“ „Starý starý král se v nepřítomnosti princů oženil se starou čarodějnicí. Když princové s nevěstami šťastně dorazí domů, přijde jim macecha naproti a na zlatém talíři jim podá čtyři sklenice vína. Tu musí Jindřich pospíšit a ty sklenice rozbít. Když to neudělá a Karel se toho vína napije, pak všichni zemřou.“ Sotva domluvila, zmizeli.

Také třetí noci Černá panna promluvila: „Tatínku, vím něco nového.“ „A copak?“ „Jsou tady dva cizí princové, kteří věří, že vysvobodili překrásnou princeznu zakletou do skalního útesu v Moři Nepokojů, ale moc se mýlí. Ale dokončili by to vysvobození, kdyby věděli, co vím já.“ „Nu, dcerko, a co víš?“ „Když princové dorazí s nevěstami šťastně domů a pojedou k svatebnímu obřadu, tu jim na cestě ke kostelu přijde v ústrety nádherný šiml, který skloní hlavu před princeznou a bude ji lákat, aby na něj nasedla. Udělá-li to princezna, tu se kůň vznese do vzduchu a odnese ji pryč; bude zakletá tisíckrát víc než dříve. Jindřich musí tomu neštěstí zabránit a mečem tomu koni useknout hlavu, pak bude princezna zachráněná.“ Nyní věděl Jindřich dost a usnul.

Druhého rána osedlali princové koně a jeli domů. A opravdu, stalo se opět vše, co Černá panna předpověděla. Nejdříve přijeli k nádhernému dřevěnému mostu, na který skočil Jindřich se svým koněm před bratrem, aby přes něj přejel první, ačkoliv jakýsi hlas volal výsměšně z oblaků: „Jen se podívejme, co si ten selský synek o sobě myslí.“ Karel se sice nad tím podivným konáním pozastavil, ale rozzlobil se teprve tehdy, když mu šla v ústrety macecha, aby ho přátelsky pozdravila jako syna a nabídla mu víno. Přece jen se mu zdálo nemístné, že Jindřich mečem sklenice s vínem rozbil a ten výtečný nápoj vytekl na zem. Ale Jindřich na bratrův hněv nic nedal, nýbrž přilákal psa, aby se toho rozlitého vína napil; zvíře natáhlo všechny čtyři a zcepenělo. Tu Karel poznal, že mu bratr zachránil život a vděčně mu stiskl ruce. Neřekl také nic, když Jindřich, jakmile vešli do královského zámku a vydali se na cestu ke kostelu, usekl hlavu tomu nádhernému šimlovi, ačkoliv princezna nad smrtí toho nádherného zvířata velmi naříkala. Jejich přátelství zůstalo pevné, nastěhovali se společně do zámku, který si nechali vystavit, a žili se svými ženami šťastně a měli radost z krásných dětí, které se jim narodily. Staré královně však nedalo klidu, že Jindřich všechny její plány zhatil, a tak přemýšlela dnem i nocí, jak by se pomstila.

Jednoho večera si vyšel Jindřich na mořský břeh, aby se z písečných dun podíval na moře, zda se jejich lodě nevracejí domů. Tu se čarodějnice připlížila za ním, štěkla kouzelné zaříkávadlo a než se kdo nadál, ležel tu v písku místo prince velký kamenný blok; zlá žena si spokojeně mnula ruce a pospíchala zpět na zámek.

Když se Jindřich nevrátil domů, neměl Karel u své ženy na zámku klidu, vyskočil na koně a vyjel do světa, aby zmizelého bratra hledal. Když nějaký čas bloudil sem a tam, zavedlo ho hledání opět do malého domku v lese. Potěšen, že si smí opět odpočinout, vešel dovnitř, zavedl koně do stáje a sám si přál židli, stůl, jídlo a pití a měkkou postel na spaní. Ale ačkoliv se mu na poduškách leželo měkce, nechtěl mu spánek zavřít víčka. O půlnoci se otevřely dveře, vešla Černá panna s Černým mužem a posadili se ke stolu. „Tatínku,“ řekla dcera: „vím, něco nového.“ „Nu, a copak?“ „Je tu jeden cizí princ, který hledá svého bratra. A taky by ho našel, kdyby věděl, co vím já.“ „A copak víš, dcerko?“ „Jeho bratra proměnila stará čarodějnice, jejich macecha v kámen a leží na duně na mořském břehu.“ Jakmile ty dvě postavy zmizely, spadly princi slupky z očí a rozhodl se, že v domku zůstane ještě jednu noc.

Následující noci Černá panna opět promluvila: „Tatínku, vím něco nového.“ „Nu a copak?“ „Je tu ten cizí princ, který hledá svého bratra. A taky by svého zakletého bratra osvobodil, kdyby věděl, co vím já.“ „A copak víš, dcerko?“ „V pokoji prince Jindřicha visí nad dveřmi zlatý meč. Ten by musel Karel vzít, svoji nejstarší dceru zavést k tomu kameni, tam ji na něj položit a tím mečem useknout její půvabnou hlavu tak, aby její krev celý kámen pokryla, pak se Jindřichovi opět vrátí život i zdraví.“ Potom oba zmizeli. Karel svoji nejstarší dceru sice velmi miloval, ale blaho jeho bratra mu leželo na srdci ještě více, a proto si dal ihned předsevzetí, že kvůli bratrovi nebude své dítě šetřit. Ale protože meč ještě nikdy v Jindřichově komnatě neviděl, tak se rozhodl, že ještě jednu noc v domku přenocuje, zda se třeba o té věci něco nedozví.

A opravdu, když hodiny odbíjely jedenáct hodin, vešli Černý muž a jeho dcera do světnice. „Tatínku, já vím něco nového.“ řekla ta Černá panna. „Nu, copak víš, dcerko?“ odvětil otec. „Je tu ten cizí princ, který by mohl svého bratra osvobodit, ale s tím zlatým mečem to není tak jednoduché, jak si myslí. Ale dokázal by to, kdyby věděl, co vím já.“ „A co víš, dcerko?“ „Těsně vedle meče na římse stojí láhev. Pokud se z ní Karel napije, tak do něj vstoupí nadlidská síla a bude mít sílu, aby mečem vládnul.“ A když oba zmizeli, namohl se Karel dočkat, až skončí noc a vyjde slunce.

Ráno rychle vyvedl svého koně ze stáje a jel, jak nejrychleji jen mohl, zpět na zámek. V Jindřichově komnatě se netrpělivě rozhlédl po meči, a vida, visel zrovna na tom místě, kde Černá panna říkala. Zkusil ho sundat dolů, ale to se mu nepodařilo, a tak popadl láhev na římse a jediným douškem ji vypil. Ihned mu vjel do žil oheň a zbraň, kterou před tím nemohl ani pohnout, byla pojednou lehká jako pírko. Potom, co se mečem opásal, zavolal k sobě svoji dvanáctiletou dceru a poručil jí, aby ho doprovodila na pobřeží. Dítě poskakovalo vesele před otcem po písečných dunách. Nahoře na velkém kameni si musela ale lehnout, otec ji vzal za hrdlo a úderem meče jí usekl půvabnou hlavu, pak sekal po celém těle, až její krev pokryla celý kámen, a ona nadobro vypustila duši. Sotva byl balvan pokrytý teplou krví, začal se třást a otřásat, narovnával se a roztahoval, až se vrátil ke své původní podobě. „Proč jsi mne vyrušil z mého spánku, bratře?“ řekl Jindřich: „Tak krásně jsem odpočíval.“ Tu padl Karel bratrovi radosti kolem krku a vyprávěl mu vše, co se stalo. Pak se jeho pohled svezl na mrtvolu dítěte a hořce plakal. „Té starosti tě ušetřím.“ řekl Jindřich, popadl mrtvolku, aby ji na zámku omyl živou vodou. Rány se ihned zacelily a dívenka otevřela oči.

Nyní přišel čas, potrestat starou čarodějnici. Bratři zlou ženu popadli a ptali se jí, co by jí bylo milejší, vláčet za sebou po celý život sedm mil dlouhý ocas nebo devětkrát zemřít. To první se zdálo čarodějnici příliš velké trápení, proto zvolila druhý trest. Pomyslela si: „Co to říkají, umřít mohu přece jen jednou!“ Ale zle se přepočítala. Princové nechali falešnou ženu poprvé umučit k smrti, a když konečně zemřela, umyly ji v živé vodě a ihned se jí vrátila životní síla. Když čarodějnice umění prince Jindřicha pochopila, jala se naříkat a úpěnlivě prosit, aby se spokojili s jedinou smrtí. Ale všechny prosby zlé ženě nebyly nic platné, musela zemřít devětkrát, teprve pak si mohla vychutnávat pokoj v hrobě.

Jindřich a Karel žili ještě mnoho let se svými ženami ve štěstí a radosti, a pokud neumřeli, žijí dodnes.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight