O PEJSKOVI A KOČIČCE, JAK PSALI PSANÍ DĚVČATŮM DO NYMBURKA
Vložil(a): vendy.z, 30. 6. 2016 22.25
O PEJSKOVI A KOČIČCE, JAK PSALI PSANÍ DĚVČATŮM DO NYMBURKA
Bylo to zrovna tak někdy v lednu, leželi pejsek s kočičkou každý ve své postýlce a povídali si o zimě. “Nějak se mně ani nechce z té teplé postele ven,” povídá pejsek, “já mám rád zimu, zvlá kdy je takhle dost sněhu, ale nesmí být ta zima tuze moc veliká. Já nevím, jestli se ti to také někdy stane, ale kdy mně vleze sníh mezi prsty a já ho mám potom plné tlapičky, to je tuze nepříjemné. To ti tak tuze zebe -“
“To já znám,” řekla kočička, “to je tuze nepříjemné. Ale teďka mám noičky tak pěkně zahřáté, horké, dive se mně z nich nekouří. Ono je v posteli tak pěkně, kdy je zima, e se mně ani vstávat nechce.”
“Ví co,” řekl pejsek, “zůstaneme celý den v posteli a budeme si hrát v posteli.”
“To nejde,” povídala kočka. “Nejsme přece nemocní, abychom byli celý den v posteli! A krom toho jsme dostali psaníčko od nymburských děvčat a u jsme jim dávno měli odepsat. Jetě o nás řeknou, e jsme patně vychovaní a e nevíme, co se sluí a patří. Alou! pěkně vstávat a napíeme jim to psaní; beztak nemáme dnes co jiného na práci.”
“Tak dobře,” řekl pejsek. “A to děti vidí, e jsme dobře vychovaní. Napíeme jim krásné psaní. Ale psát to bude ty, to ví, já mám na to trochu těkou ruku. Ale zato já ti budu zas říkat, co tam má napsat.”
“To se rozumí, e to budu psát já,” chlubila se kočka. “Kdy děti něco píou a nejde jim to psaní pěkně, tak se jim vdycky říká: Lépe by to kočka nakrábala. Z toho je vidět, e kočky umějí lépe psát ne mnohé děti.”
“A jejej, to jsem si ani nemyslil, e jsi tak ikovná!” divil se pejsek. “Ale ta nymburská děvčata to pěkně napsala, já myslím, e to bylo napsáno skoro tak pěkně jako od koček, samá jednička, zvlá ta jedna, teď u ani nevím, jak se jmenuje, ta to napsala tak krásně, jako kdy tiskne.”
“Já to taky tak napíu, jako kdy tiskne,” řekla skromně kočka. “Já toti umím psát jen veliké písmo tiskací, to psané já nedovedu, to ví, do koly jsem nechodila, tak kdepak jsem se to měla naučit? - Ale copak o napsání - napsáno to bude pěkně, to já to nakrábu tak krásně jako ta nejlepí kočka, jaká kdy na světě krábala. Ale jen jestli v tom psaní nenapíeme nějaké chyby.”
“To u nám děti musejí odpustit,” povídal pejsek. “Vak ony zase, kdy chtějí mňoukat nebo hafat, tak to také docela dobře nedovedou a nadělají v tom plno chyb.”
“To je pravda,” řekla kočička. “Kdy děti zkouejí mňoukat, tak to nikdy nedělají docela dobře. Mňoukat se musí, panečku, krásně, jemně, tak tuze tence, a to se musí, milý brachu, tuze dobře vědět, kam se má v tom mňoukání dát měkké i a kam tvrdé y;. Jinak se to vechno poplete a nikdo by tomu mňoukám pořádně nerozumněl, co se tím vlastně chce říct.”
“To má zrovna tak jako s hafáním,” povídá na to pejsek. “Kdy děti chtějí udělat haf!, to ti přitom nadělají nějakých chyb! Správně hafnout, to není, holenku, jen tak. To ti to musí nejdřív v prsou zarachotit a pak to musí z tebe vytěknout rychle a statečně, jako kdy vystřelí, musí přitom krásně hodit hlavou a kubnout hřbetem a zadníma nohama.”
“To při mňoukání se zas musejí krásně vykulit oči, hlavička dát drobet na stranu, troičku při tom povstat a jemně se protáhnout. To by se děti tomu tuze dlouho musely ve kole učit, ne by se to správně naučily, a vidí, my kočky to umíme hned samy od sebe, u od narození. A to s nimi ve kole paní učitelka zkusí a budou vidět, jak je to těké. Zkus to, oč, e to nedovede!”
“Co bych nedovedl?” kasal se pejsek. “Koukej: Rrrrrr! Hňauf! Hňaf! Hňaf! Hňaf!”
“I kdepak! to není žádné mňoukání,” smála se kočka.
“Tak ty zkus hafnout!” řekl pes.
“Mňááááuf, mňáaauf, ňauňauňáuf!” udělala kočka.
“Ó je, copak myslí, vdy ty mňouká, to vůbec není ádné pořádné hafání!” smál se kočce pes.
“Inu, kadý, co umí,” řekla kočka. “Tak teď se raději dáme do toho psaní, a kdy tam budou chyby, tak je to jen od toho, e jsme se správnému psaní ve kole neučili. Vak si to ty děti mohou opravit; mohou si to nae psaní na tabuli napsat správně a bude to.”
“Tak pi,” řekl pejsek, “já ti budu předříkávat, co.”
Kočička sedla a psala, co jí pejsek předříkával, a napsala děvčatům z Nymburka toto psaní:
Čtěné lsečni
v Nimburce
Děkujeme vám za vawe psaní a o známujeme vám esepří do bremz dravý vína trefujeme. Toté jdou fámeiu vas
fuctě
k očička a pejsek
“Já nevím,” povídala kočička, kdy se pejsek podepsal, “myslím, e ses podepsal patně. Psát se přece musí jemnou řečí, a tak se mně zdá, jako se nemá psát černej nebo zelenej, těkavej, e se asi v jemné řeči nemá také psát pejsek.”
“To je moné,” uznal pejsek, “tak já to krtnu a napíu to správněji. Jenome teď nevím, mám-li to napsat s měkkým i, nebo s tvrdým y.”
“Já píu vechno ponejvíce s měkkým i,” řekla kočka, “ono se mně měkké i zdá jemnějí.”
“Kdy myslí, napíu tedy měkké i,” řekl pejsek a podepsal se písek, “a teď to psaní doneseme na potu.”
“Musíme se ale pořádně ustrojit,” povídala kočička, “venku je náramná zima.”
Co se strojili, brali si na sebe svetry, zimní kabáty, vlňáky, kamae a sněhovky, začal pejsek počichávat a povídá kočičce: “Tak tu krásně voní syreček, jak ho máme tamhle na polici schovaný, já bych ti měl na něj takovou ukrutnou chu!”
“Jen ho nech!” řekla kočička; “vrátíme se z poty jistě hladoví, a kdy bys ho slupnul teď, neměli bychom pak nic.”
“Ale kdy on tak voní a já mám na něj takovou ukrutánskou chu!”
“Nic!” rozkázala kočka, “a se vrátíme z poty.”
Pejsek se jetě jednou zamilovaně ohlédl po syrečku, zavřeli za sebou dveře a li na potu.
Tehdy se zrovna náramně chumelilo, jak u to tak letos v té velké zimě bylo. Sněhu habaděj pro lyaře i pro sáňkaře, i těch klouzaček bylo letos dost. Tak se sypal, jako kdy se pytel s moukou roztrhne. Pejskovi a kočičce se to docela líbilo a spokojeně apali s tím psaním na potu. Donesli psaní na potu, kočička dala pejskovi olíznout známku, přilepili ji a připlácli pacičkami a dali do schránky. “Je prý teď tolik sněhu, takové závěje vude, e ani vlaky nemohou pořádně jezdit,” řekla kočička, “ale doufám, e do velikonoc budou nymburská děvčata to psaníčko mít.”
Tak se zas vydali na cestu domů. Chumelilo se, jako kdyby peří z tisíce peřin sypal. “To se krásně chumelí,” liboval si pejsek, “ani cestu u není vidět pod sněhem.”
li, li, pořád se chumelilo, a jim to zachumelilo celý jejich domeček. Ani komín vidět nebylo.
Doli a hledali domeček. Domeček nikde. Vude jen sníh, tlusto sněhu, sníh a samý sníh.
“Jemine, kdepak je ná domeček!” lekla se kočička. “Vdy my ho teď nenajdem!”
Opravdu, domeček nebyl nikde k nalezení. Vude jen sníh a sníh, tak vysoký, e pod ním ádný domeček vidět nebylo. “Domeček je pryč,” naříkala kočička, “kam my teď půjdem, co si počneme, kdy nemáme ná domeček?”
Pejsek kouká, kouká na vechny strany, nikde nic, vude jen samý sníh. “U je to tak,” bědoval, “domeček máme zachumelený a nikdo teď nepozná, kde je! Kam my se teď uchýlíme, kam my půjdeme spát, vdy my venku zmrznem.”
“Abychom li do Nymburka, e by se nás nymburská děvčata ujala, e by se o nás nymburské kolačky postaraly a daly nám nějaký nocleh? Co si počneme, domeček pryč a do Nymburka je tak daleko! Ach, ach, kdy já ten ná domeček nikde nevidím!”
“Počkej,” řekl pejsek, “já ho také nikde v tom sněhu nevidím, ale tak se mně zdá, e něco cítím. Jako kdybych troičku cítil vonět ten syreček, co jsem měl na něj takovou velikou chu.”
“To bude ono!” radovala se kočička, “jen čichej, čichej, kde bude syreček, tam bude domeček!” Pejsek čichal a čichal, el pořád za tou vůní a tam, kde ucítil tu vůni nejsilněji, začal ve vysokém sněhu hrabat, a se dohrabal střechy. “Sláva!” zvolal, “u jsme doma! Kde je domeček, tam je také syreček,” a u se hnal do dveří, dovnitř a po syrečku. “Vidí, měla jsem pravdu, kdy jsem říkala, abys nechal ten syreček, e se nám hodí, a se vrátíme z poty domů. Vidí, teď nám ten syreček zachránil ivot.”
Pěkně se spolu rozdělili, pejsek měl větí kousek, kočička mení. Psaní bylo napsáno a na potě odevzdáno, z města vedla patná cesta, sníh s nimi neměl cit, zasypal jim celý byt, nali vak svůj domeček, v tom domečku syreček, syreček snědli, vesele si při tom vedli, hráli si na honěnou a na schovávanou, a na vojáky taky a volali: “Ratata, ratata, a ijou nymburská děvčata!”
Autor: Josef Čapek
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.