O panně Mahuleně

zobrazeno 34×

Vložil(a): dáša, 7. 2. 2016 17.53

 Byl jednou jeden král a ten měl syna, který si namluvil dceru jednoho mocného krále, říkali jí Mahulena. Ale její otec jí vyhlédl jiného ženicha, a když trvala na svém princi, že ho z celého srdce miluje a jiného si nikdy nevezme, tu se král rozhněval a nechal postavit temnou věž, do které neposlušnou dceru ve společnosti její komorné uvrhnul. Měla tam sedět sedm let a pak snad její vzdor pomine. Nechal jí do věže nanosit jídlo a pití na sedm let a pak nechal věž zazdít, aby se ani sluneční či měsíční světlo nedostalo dovnitř. Tak dívky seděly ve tmě a nevěděly, zda je den či noc. Princ často k věži chodil a volal jméno své milované, ale skrze tlusté stěny věže nepronikl ani hlásek. Co jiném jim všem zbývalo než plakat a naříkat?

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 odle toho, jak ubývaly zásoby, dívky poznaly, že se blíži konec těch sedmi let. A tak s nadějí myslily na okamžik vysvobození, který byl na dosah, ale žádné rány kladivem se neozvaly, žádný kámen nepovolil, vypadalo to, že na ně otec úplně zapomněl. Když už jim zbývala jen trocha jídla a pití a pak už je čekala jen bídná smrt, tu se Mahulena přece jen vzchopila k činu a rozhodla, že se z věže musí dostat vlastními silami. Vzala nůž na chleba a tím začala maltu mezi kameny dloubat a vrtat, a když se unavila, vystřídala ji v práci komorná. Po dlouhé a namáhavé dřině se jim konečně podařilo jeden z kamenů uvolnit. Pak druhý a třetí a po třech dnech pronikl do věže první sluneční paprsek, konečně byl otvor tak velký, že jím bylo možné vyhlédnout ven. Nebe bylo modré a dovnitř proudil čerstvý vzduch, ale to, co viděly, když se rozhlédly, je rozesmutnilo. Královský palác stal v troskách, města a vesnice byly vypáleny, rozlehlá pole zpustošená, nezahlédly ani živáčka.

 dyž byl otvor tak velký, že mohly prolézt skrz, skočila nejprve komorná a za ní Mahulena. Ale kam se měly podít? Nepřítel celou zemi zničil, krále vyhnal a obyvatele pozabíjel. Vandrovaly tedy pryč, aby hledaly jiný domov, ale nemohly nikde najít přístřeší, ani člověka, který by jim podal kousek chleba, a tak tišily hlad kopřivami. Konečně po dlouhém putování dorazily do jiného království, kde nabízely své služby, ale byly odmítány, nikdo se nad nimi nechtěl slitovat. Konečně přišly na královský dvůr. Ale i tady jim kázali jít pryč, až nakonec kuchař řekl, že mohou zůstat v kuchyni a sloužit jako popelky.

 yn toho krále, byl právě onen milý panny Mahuleny. Král mu vybral jinou nevěstu; byla ošklivá a zlá a v určený den přijela na zámek, ale aby tu její strašlivou ošklivost nikdo neviděl, ukryla se ve svých komnatách a Mahulena jí nosila jídlo z kuchyně. Když nastal svatební den a ženich měl vést nevěstu do kostela, tu se princezna zastyděla za svoji ošklivost a bála se, že se jí lidé budou vysmívat, až ji uvidí. Tak si zavolala Mahulenu a pravila, že jí prokáže velkou čest, že si místo ní obleče svatební šaty a zastoupí ji na svatbě. Ale Mahulena čest, která jí nepřísluší stejně jako peníze, které jí princezna nabízela, odmítla. Tu princezna přistoupila k pohrůžkám, že když rozkaz nesplní, přijde o hlavu. Tak se Mahulena oblékla a spěchala za princem. Lidé byli stejně jako princ z její krásy u vytržení a ten si pomyslil, že dívka je tak podobná jeho ubohé Mahuleně, ale ta jistě ve věži již dávno bídně zahynula.

 rinc vzal nevěstu za ruku a vedl ke kostelu. U cesty rostly kopřivy a Mahulena řekla: „Kopřivo, travičko zelená, u plotu se krčíš v samotě, Mahuleny potravo jediná, díky tobě kráčím ve zlatě.“ A princ se podivil, co to říkala, a ona mu odvětila, že jen vzpomínala na pannu Mahulenu. Prince překvapilo, že Mahulenu zná, ale mlčel a šli dál. Když stáli na pěšině před kostelem, Mahulena řekla: „Nenes mě, pěšinko zelená dál, nepravou nevěstu vede si král.“ Co to zase pravila, zeptal se princ, ale ona mu opět odvětila, že jen vzpomínala na pannu Mahulenu, a on se zeptal, jestli jí zná, a ona řekla, že jen z vyprávění, a tak šli dál. Když vcházeli dveřmi do kostela, Mahulena řekla: „Nezvěte mne, dveře posvěcené dál, nepravou nevěstu vede si král!“ A králi na jeho otázku odvětila, že jen vzpomínala na pannu Mahulenu. Tu král vytáhnul drahý skvostný šperk a pověsil ho Mahuleně kolem krku. Pak vešli do kostela, kde jim kněz vložil ruce jednu do druhé a oddal je. Pak šli zpět, ale Mahulena už nepromluvila.

 dyž byla zpátky na zámku, šla do princezniny komnaty, svlékla tam královské šaty a šperky, oblékla si svoji šedivou suknici; jen ten šperk, co jí král dal, si ponechala. Večer, když princeznu vedli do princovy ložnice, vzala si hustý závoj, aby zakryla obličej a nikdo její podvod neprohlédl. Sotva zůstali sami, princ se jí ptal, co ráno říkala kopřivám. Ale princezna odvětila, že s nimi nemluvila. Tu řekl: „Jestli jsi nic neříkala, pak nejsi moje pravá nevěsta.“ Tu princezna odvětila, že to jistě slyšela její děvečka, běžela do své komnaty a tam na Mahulenu zhurta spustila a ta řekla: „Kopřivo, travičko zelená, u plotu se krčíš v samotě, Mahuleny potravo jediná, díky tobě kráčím ve zlatě.“ Princezna běžela za princem, že už si vzpomněla a ta slova mu opakovala. Ale princ se jí zeptal, co říkala na pěšince před kostelem, a když mu odvětila, že nic neříkala, tu řekl: „Jestli jsi nic neříkala, pak nejsi moje pravá nevěsta.“ Tu princezna odvětila, že to jistě slyšela její děvečka, běžela do své komnaty a tam na Mahulenu opět zhurta spustila a ta řekla: „Nenes mě, pěšinko zelená dál, nepravou nevěstu vede si král.“

 u se princezna velmi rozhněvala, že ta slova budou stát Mahulenu hlavu, ale nemeškala, běžela za princem a že už si vzpomněla a ta slova mu opakovala. Ale princ se jí zeptal, co říkala v kostelních dveřích, a když mu potřetí odvětila, že nic neříkala, tu řekl: „Jestli jsi nic neříkala, pak nejsi moje pravá nevěsta.“ Tu princezna odvětila, že to jistě slyšela její děvečka, běžela do své komnaty a tam na Mahulenu do třetice zhurta spustila a ta řekla: „Nezvěte mne, dveře posvěcené dál, nepravou nevěstu vede si král!“ Tu se princezna rozhněvala ještě strašlivěji, ta slova budou stát Mahulenu krk, ale nemeškala, běžela za princem, že už si vzpomněla a ta slova mu opakovala. A tu se jí zeptal, kde má ten šperk, co jí dal. Ale ona odvětila, že jí žádný nedaroval. A on jí řekl, že jí ho sám na krk zavěsil, a že ona není jeho pravá nevěsta. Strhnul ji závoj z tváře, a když tu šeredu spatřil, zděšeně ustoupil zpět a zeptal se, kdo je a co tu dělá. A princezna mu pravila, že ona je jeho milovaná žena, že se jen bála, že se budou její ošklivosti vysmívat, tak oblékla svoje šaty služce a poslala ji místo sebe do kostela. A princ jí řekl, že chce tu dívku vidět, ať ji přivede.

 rincezna šla ven a řekla sluhům, že ta služka je podvodnice, že ji mají vyvést na dvůr a zkrátit ji o hlavu. Sluhové Mahulenu popadli a snažili se ji odtáhnout pryč, ale ona tak hlasitě volala o pomoc, že ji princ uslyšel, vyšel ze své komnaty a vydal rozkaz, aby ji okamžitě pustili. Přinesli světlo a on viděl na jejím krku šperk, který daroval své ženě v kostelních dveřích. „Ty jsi moje pravá nevěsta, která se mnou byla v kostele, pojď se mnou do mé komnaty.“ A když byli sami, tu jí pravil, že se velmi podobá jeho milované Mahuleně, že se mu zdá, jako by to byla ona sama. A tu odvětila, že je Mahulena, kterou miloval a před sedmi lety ztratil, strádala hladem a žízní ve věži, slunce ani měsíc neviděla, s ní byl oddán v kostele a ona je jeho ženou. Pak se políbili a začala první noc jejich společného života.

Autor: bratři Grimmové

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight