O ovčáku, který se smál naposled

Byl jednou jeden ovčák a ten svoje ovce pásl každý den na louce u začarovaného lesa, do kterého se nikdo neodvážil vejít. Jednoho dne mu vyhasla dýmka, a když si chtěl opět zapálit, tu zjistil, že svoje křesadlo někde ztratil. V tom samém okamžiku uviděl, že před ním pojednou stojí celý les v plamenech. Utíkat domů, aby si zapálil, to nemohl, ale oheň potřeboval, a tak se vzmužil a vydal se k požáru, aby si u něj dýmku zapálil. Ale sotva byl blíž, tu uslyšel, jak někdo docela blízko volá jeho jméno. Zůstal stát a rozhlédl se kolem, když tu to zavolalo ještě jednou, ale nikoho neviděl. Konečně, když to zavolalo potřetí, uviděl na zemi před sebou velkého hada, který se vyplazil z ohně a řekl, že by ho rád udělal šťastným na celý život, jen když s ním půjde do lesa. Ovčák byl chudý chasník, a tak řekl ano; a had se plazil před ním zpět do lesa. Oheň mezitím zmizel, neboť to bylo jen takové mámení, které mělo ovčáka přilákat.

Ti dva šli stále hloub a hloub do lesa, když tu had najednou zastavil u lískového keře, kde ovčákovi poručil, aby si ulomil prut. Hoch to udělal a pak pokračovali dál a les kolem byl stále hustší a temnější. Šli ještě kolem dvou lískových keřů, u každého had zastavil a poručil ovčáku ulomit jeden prut. Na každém z těch prutů si musel hoch udělat zvláštní znamení, aby ho s těmi ostatními nepopletl. Konečně, když byl les tak hustý, že by jeden skrze stromy skoro nic neviděl, a ovčák byl tak unavený, že ho nohy nechtěly dál nést, stáli před vysokým zámkem s mohutnou bránou. Tady had hochovi poručil, aby do brány švihl tím prvním lískovým prutem, a ona se ihned rozskočila. Dlouhou tmavou chodbou došli na nádvoří, na kterém stál jiný zámek s ještě pevnější a mohutnější bránou. Do té musel udeřit druhým lískovým prutem a opět se šlo dlouhou temnou chodbou na krásné nádvoří, na kterém stál zámek s tou nejmohutnější bránou, kterou otevřeli tím třetím lískovým prutem. Had zavedl ovčáka po schodech nahoru do zámku do jedné překrásné komnaty. „Tvoje štěstí je už na půl cesty hotovo.“ řekl: „Ale aby bylo dokonáno, musíš tady v této komnatě zůstat sedm let a nesmíš vyjít ven. Na stole najdeš vždy vše, co si budeš přát a potřebovat. Nádobí od jídla a vše, co si tu nebudeš chtít ponechat, musíš vyhodit oknem, ale nikdy se nesmíš podívat, kam spadlo.“ Když to řekl, vyplazil se dveřmi pryč a ovčák si přál hned plný stůl jídla a pití. Dosyta se najedl a napil a nádobí potom vyhodil ven z okna a o to, kam dopadlo, se pramálo staral.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Takto si ovčák na zámku žil tři roky, když tu mu byla dlouhá chvíle a byla tak předlouhá, že už nevěděl, jak by se zabavil. Hlavou se mu začaly honit myšlenky, jak je asi už velká ta hromada rozbitého nádobí, co leží pod jeho oknem. Inu, nakonec to nevydržel, a když měl dolů hodit opět náruč nádobí, prostě se z okna vyklonil a podíval se dolů. Hromadu nádobí arci neviděl žádnou, ale celé nádvoří bylo zaplněno zvířaty; jedno na pohled podivnější a hrůzostrašnější než druhé, a ta ty talíře a mísy popadla do tlam a vlekla pryč. Hoch okno rychle zabouchl, ale to už se ozvalo zaklepání na dveře, a než stačil říci, vstupte, vplazil se dovnitř rozzuřený had a řekl, že nyní má volbu, zda chce hned na místě zemřít nebo začít těch sedm let znova od začátku. Roztřesený ovčák slíbil těch sedm let; však byl rád, že si uchoval život.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Protože ale už věděl, kam nádobí mizí, nepřišlo na něj nikdy více pokušení, aby se podíval z okna, a tak těch sedm let opravdu vydržel. Když stanovený čas uplynul, opět se ozvalo zaklepání na dveře a on tentokrát srdečně zvolal: „Dále!“. Dveře se otevřely a dovnitř vešel král se zlatou korunou a za ním celé dvořanstvo. To byla všechna ta hrůzostrašná a ošklivá zvířata, která odnášela jeho nádobí, a nyní byla vysvobozená. Všichni ovčákovi velmi děkovali a král řekl: „Nyní si můžeš vybrat mezi třemi věcmi tu, kterou chceš. Přeješ si zlatou košili, železný meč nebo zlatou korunu?“ „Železný meč.“ zvolal hoch a král řekl: „Zvolil sis k tvému i mému prospěchu, kdyby sis přál košili, tak by to nebylo mě ani tobě k užitku, kdyby sis přál korunu, tak by ses stal králem místo mne. Teď jsi ale díky tomu meči nepřemožitelný a já tě jmenuji mým nejvyšším generálem.“

Však se králi dobrý generál zrovna hodil, neboť sousední král, sotva se dozvěděl, že byl vysvobozen, s ním začal ihned vést válku. Ale bylo to jen k jeho vlastní škodě, mohl do země vysílat tolik vojáků, kolik jen chtěl, ovčák je se svým kouzelným mečem všechny pobil. Ale sousední král měl chytrou dceru, které si jednou postěžoval, a dívka mu řekla, ať ji nechá volnost a ona to všechno zařídí. Když se setmělo, vydala se dolů do nepřátelského tábora a nechala se chytit. Když ji pak předvedli před nejvyššího generála, ten se do ní ihned zamiloval, však byla krásná jako obrázek, a nepustil ji od sebe na krok a večer ji vzal do svého stanu. Ale v noci, když spal, záludná princezna vstala, sundala ze stěny kouzelný meč a běžela s ním za otcem.

Druhého dne bylo celé ovčákovo vojsko pobito a on sám byl zajat a předvedli ho před nepřátelského krále. Ten ho nechal sekerou rozsekat na kusy, ty pak posbírali do truhly a tu poslali hadímu králi. Soused ho prý nechává pěkně pozdravovat, tady má svého generála. Celou zemí se nesl velký nářek, ale král se nevzdal, svolal všechny čaroděje, kterým poručil, aby jeho generála složili dohromady. Tak čarodějové na stole ty kousky z truhly složili, přiložili jeden ke druhému a potřeli je kouzelnou mastí tak, že opět srostly. Nyní byl generál opět celý, ale bez života, ten mu ten nejvyšší mág mezi všemi a k tomu mu věnoval dar, že se může proměnit ve vše, co si jen bude přát.

Tohle nadání se ovčákovi hodilo. Proměnil se v překrásného koně, kterého handlíř zavedl do nepřátelské země. Brzy o tom krásném vraníkovi každý mluvil a král řekl, že takové zvíře nesmí mít nikdo jiný než on a od handlíře ho za velký peníz koupil. Ale když stálo zvíře ve stáji, lstivá králova dcera si ho prohlédla a otci řekla: „Ten kůň se mi protiví, ať mu řezník usekne hlavu!“ To uslyšela králova kuchařka, která si to krásné zvíře při prvním pohledu zamilovala, běžela do stáje, tam ho hladila a takto k němu smutně mluvila: „Je mi to tak líto, že musíš umřít, přijde řezník a usekne ti hlavu.“ Tu kůň zvedl hlavu a řekl: „Až mi řezník usekne hlavu, ukápnou na tvoji zástěru tři kapky mojí krve. Pro lásku ke mně tě prosím, zahrabej zástěru pod loubí, nebude ti to zapomenuto.“ Jak kůň řekl, tak se stalo, kuchařka zahrabala zástěru se třemi kapkami jeho krve pod loubí a druhého dne na tom místě rostl překrásný třešňový strom plných těch nejlepších třešní.

Když sešla princezna dolů do zahrady a strom uviděla, šla k otci a řekla: „Tu třešeň na zahradě nesnesu, ať přijde tesař a sekerou ji poseká!“ Ale ta kuchařka to opět slyšela a šla dolů a řekla: „Ubohý stromku, má přijít tesař a posekat tě sekerou.“ Tu strom řekl: „Až ten tesař přijde a podetne mne sekerou, musíš z lásky ke mně vzít tři třísky a hodit je do princeznina rybníku.“ Jak strom řekl, tak se stalo. Kuchařka pak hodila tři třísky do princeznina rybníku a druhého dne na něm plavaly tři zlaté kachny.

Když přišla královská dcera do zahrady a ty kachny uviděla, tak řekla: „Ty kachny tu nechci.“ Vzala luk a dvě z nich zastřelila, ale ta třetí se jí tolik zalíbila, že si sedla do loďky a plavala za ní tak dlouho, dokud ji nechytila. Večer vzala kachnu do své ložnice, kde na stěně visel ukradený meč. Když byla půlnoc, kachna popadla meč a letěla s ním do sousední země, kde se opět proměnila v generála. Ten šel za hadím králem a ukázal mu opět nalezený meč. Na zámku zavládla velká radost a druhého dne táhl ovčák opět proti nepříteli.

Když byli nepřátelští vojáci mrtví, ovčák ovládl hlavní město a krále i s celým dvorem pobil. Jen tu dobrou kuchařku ušetřil a vzal si ji za ženu a pak se z nich stali král a královna a žili v dobrých sousedských vztazích s hadím králem. Inu, pokud neumřeli, žijí dodnes.