O Mášence z Růžového království

zobrazeno 47×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 23.00

Uprostřed hlubokých lesů a skal, které člověk ještě nikdy neprozkoumal, existuje malá země, kde nežijí lidé, nýbrž poníci a koníci všeho druhu. Není to země ani malá, ani velká, ani bohatá, ani chudá. Ale stejně, jako v lidském světě, i tam existuje spousta pravidel a zákonů, jejichž porušení musí být potrestáno.

Náš příběh se odehrává v Růžovém království, které je typické tím, že každý jeho obyvatel musí mít v hřívě zapleteno několik růží. Když je koník ve svém domečku a třeba spí, tak růže kvůli pohodlí mít nemusí, ale jakmile vyjde ven, mezi ostatní koníky a poníky, musí růže v hřívě mít. Ale bohužel, ne každému poníkovi se tato tradice líbí. Mezi takové poníky patří i mlaďoučká Mášenka, která se ráda válí v blátě, neustále někde poskakuje a dovádí, hraje si s ostatními poníky a růže v hřívě jí v její zábavě jednoduše překážejí. Proto se jednoho dne rozhodla, že už se dále podřizovat nebude a růže v hřívě nosit nebude. Jakmile ale bez růží vyšla ze svého domečku, strhl se veliký povyk, vrhlo se na ní několik poníků a Mášenka byla donucena buď růže nosit, a nebo ze svého domečku nevycházet. Mášenka proplakala několik dní a nocí, nechápala, proč musí žít zrovna v Růžovém království, ptala se sama sebe, proč jiná království poníků takové hloupé tradice nemají, jen zrovna to její království ano. Maminka vedle ní seděla, utírala jí slzy, ale ani to Mášence nepomáhalo. Po pár dnech, kdy nabrala nové síly, opět vyšla ze svého domečku bez růží v hřívě. A to se opakovalo po mnoho dní, až už to královna Růžového království nevydržela. Nechala Mášenku odchytit a zavřela ji na dobu neurčitou do vězení, které bylo vybudováno uprostřed silných a obrovských skal, ze kterých nebylo útěku. Mášenčina maminka plakala, chtěla svoji holčičku zpátky, ale královna se nenechala přemluvit. Mášenka opakovaně porušila tradici království a trest se proto nedal odpustit.

Uběhlo několik dní, které Mášenka strávila sama ve skalním vězení. Hodně nad sebou přemýšlela, ale stále byla podvědomě přesvědčená o tom, že žádné hloupé růže nosit nechce. Ale zároveň věděla, že s takovou myšlenkou se z vězení nedostane. Jednoho dne ráno ji vzbudily podivné zvuky, které se ozývaly zvenčí a neustále se přibližovaly. Mášenka poslouchala, co že se to děje, až poznala, že je to něčí veselý smích. Začala volat a ptát se, kdo je to, zprvu jí nikdo neodpovídal, ale po chvíli se dozvěděla, že to jsou poníci z vedlejšího království. Z království, kde žádná hloupá tradice nebyla. Začala poníky prosit, aby ji nějak vysvobodili, ale poníci nevěděli jak. Avšak slíbili, že přivedou pomoc. Vyprávěli jí o silném, udatném, bojovném poníkovi, který se ničeho nebojí, ničeho se nezalekne. Popsali ho jako rytíře, který má velmi statečné srdce. Mášenka jim ale jejich povídání nikterak nevěřila, i když ve skrytu duše doufala, že jí snad někdo opravdu pomůže.

Uběhlo několik dalších dní a Mášenka byla ještě více přesvědčená, že žádná pomoc nedorazí. Už už to chtěla vzdát, když tu najednou uslyšela zvenčí silný hlas, který volal její jméno. I ona začala volat, tak nahlas, jak jen to dovedla. Nemohla uvěřit vlastním uším, když zjistila, že je to onen udatný poník, o kterém jí vyprávěli ti neznámí poníci. Tento poník se jmenoval Cid a byl to syn krále a královny z vedlejšího Duhového království. Slíbil Mášence, že udělá vše pro to, aby jí pomohl. Mášenka vůbec netušila, že Cid o ní slyšel mnoho příběhů a moc se mu líbilo, jaké ona měla odvážné srdce a stála si za tím, co chtěla. Obdivoval ji a hodně mu záleželo na tom, aby Mášenka byla opět volná. Řekl Mášence, že mnoho dní teď uslyší jen tupé zvuky, ale ať se ničeho nebojí. Mášenka mu tedy věřila.

Opět uběhlo několik dní, možná i týdnů, Mášenka zoufale volala Cida, ale kromě hlasitých ran zvenčí nic neslyšela. Navíc ani nevěděla, co je to za rámus, co ho způsobuje, a byla hrozně moc zmatená a smutná.

Jednoho dne, když nastala temná noc a Mášenka uprostřed skal usnula hlubokým spánkem, povedlo se Cidovi k Mášence dostat a vysvobodit ji. A jak to dokázal? Mnoho dní a nocí kopal svými silnými kopyty do stěny skály, až dokázal, že skála povolila a on prokopal do skalního vězení otvor, kterým se akorát protáhla těla poníků. Něžně Mášenku vzbudil z jejího spánku a ještě rozespalou ji odvedl k sobě domů, do Duhového království, kde Mášenka opět usnula. Když se ráno probudila, rychle vyskočila na nohy a zmateně se rozhlížela kolem sebe, vůbec nechápala, co se to stalo, kde se ocitla,… ? Když uviděla Cida, tak nejprve nevěděla, kdo je to, ale když k ní promluvil, poznala ho po hlase. Cid se jí velmi zalíbil a věděla, že je to poník jejího srdce. Cid to cítil naprosto stejně, vyprávěl Mášence, jak o ní slýchal mnoho povídaček, o její odvaze, ale i drzosti – a to se mu na ní nejvíce líbilo.

Za několik dní byla velká svatba, díky níž se Mášenka stala obyvatelkou Duhového království a to znamenalo, že již nikdy nemusela nosit v hřívě zapletené žádné růže.

A jak to vypadalo v Růžovém království? Královna byla velmi rozzlobená, že se Mášence podařilo ze skalního vězení uprchnout, ale tento čin dodal odvahy mnoha dalším poníkům, kteří se ještě donedávna báli prosazovat svoje názory, tito poníci se hromadně vzbouřili, taktéž nechtěli v hřívě nosit nepohodlné růže a společnými silami donutili královnu tuto tradici zrušit. Místo růží v hřívě musel mít každý alespoň jednu sazeničku růží u svého domečku, což nikomu nevadilo a všichni poníci byli od té doby šťastní a spokojení.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight