O Kuliferdovi 7/14

zobrazeno 31×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 20.54

Kdo si myslí, že se v posteli dá jenom spát, ten se mýlí. Kuliferda schovaný za polštářem rozhodně nemínil spát. A maminka sedící v křesle také ne. Nazula si pantofli, prohrábla si vlasy a vzdychla. Pak vstala a šla k oknu. Vedle okna stála velká dřevěná skříň. Maminka se nejprve podívala ven, jaké je počasí a pak tu skříň otevřela.

Stála před ní a dobrou půlhodinku si vybírala a zkoušela oblečení. Navlékla si kalhoty, otáčela se před zrcadlem a pokoušela se zahlédnout i ze zadu. Vtom vešel do ložnice i tatínek.

„Podívej,“ řekla mu s úsměvem, „sluší mi?“
„No,“ zabručel tatínek, „já nevím.“

„Prosím tě, jak můžeš nevědět? Mám nové kalhoty, chtěla bych vědět, jak v nich vypadám.“
„Zdají si mi příliš… široké,“ řekl po chvíli tatínek.
„Ale nepovídej, tohle se teď nosí, je to indický styl, jsou takové volné, cítím se v nich pohodlně.“

„Tak si je nech,“ pokrčil rameny tatínek.
„Ale sluší mi, nebo ne?“ vyzvídala maminka.
„Ne.“

„Jak to, vždyť v obchodě, když jsem si je zkoušela, mi krásně slušely?“
„Myslím, že v obchodech rozprašují do vzduchu nějakou omamnou látku,“ řekl suše tatínek a odešel z ložnice, aby už nemusel v debatě pokračovat.
Maminka vzdychla a kalhoty si sundala.

A co celou tu dobu dělal náš Kuliferda? Co by dělal? Když viděl, že maminka je plně zaměstnána rozhovorem s tatínkem, odvážil se vyjít z úkrytu a chvíli poslouchal. Zdálo se mu však, že debatě vůbec nerozumí. A když mu bylo jasné, že ti dva ho vůbec nevidí, vykračoval si po bílé posteli jak na módní přehlídce, a kdyby znal sníh a zimu, mohl si připadat jako na severním pólu.

Jak to, že neznal zimu? No ano, představte si, že Kuliferda nezná zimu. On chce utéci s Ježkem ven, do lesa a nezná zimu. Možná že kdyby jí znal, tak by se mu ven už tolik nechtělo. Vždyť hráškové nemají kabát, ani čepici nebo šálu. Může jim být chladno. A co kdyby ten náš nešťastný Kuliferda umrzl tam někde venku? Měli bychom mu v jeho úmyslu odejít s Ježkem zabránit.

Ale jak to, že jiní hráškové neumrznou? Jiní hráškové se totiž zahrabou do nakypřené země a tam je jim teplo. A pak, když je tepla ještě víc, na jaře, vykouknou ven, zvědavci zvědaví, lezou, lezou a najednou je z nich hrachoviště. A na tom hrachovišti roste tisíce lusků a v nich se rodí miliony hrášků. Tak je to. Aha, tak to je. Tak to nemusíme mít o Kuliferdu strach. Ať si tedy ten svůj plán uskuteční. Hlavně, když se nezapomene zahrabat pod hliněnou peřinu.

Najednou Kuliferda zaslechl známé dupání a funění. Doběhl ke kraji postele a podíval se dolů. Na koberci u nohy postele byl Ježek a očichával čumáčkem sponku do vlasů, zdali to není něco k jídlu.

„Ježků,“ zavolal Kuliferda.
Ježek zvedl hlavu.
„Už vím, kterým směrem je les.“

Ale Ježek, jakoby nerozuměl, sklonil hlavu a popolezl dál do pokoje.
„Pozór,“ volal Kuliferda, „je tady maminka.“
Ježek se zastavil a obrátil se. „Moje maminka?“
Kuliferda ani nestačil odpovědět, když se maminka obrátila od skříně a spatřila u postele Ježka.

„Co to má znamenat?“ zvolala.
Ježek se otočil a spatřil maminku.
„Pomóc, ježek!“ křičela maminka.
„Pomoc, maminka!“ písknul Ježek a obrátil se.
Přiběhl tatínek a za ním i Anetka. Všichni tři obklopili Ježka.
„Kde se tady vzal ježek?“ řekla maminka, ani ne jako otázku, spíše s údivem.
Tatínek si však ten údiv vyložil jako otázku. „Nevím,“ řekl.
Anetka mlčela.
Ježek se vzpamatoval a dal se na útěk. Proklouzl kolem Anetky a pádil se schovat pod postel.

Ani si nedovedete představit, jak rychle ježek běží. O ježcích většinou víme jen to, že dupou a funí, ale když je ježek v nebezpečí, dokáže utíkat velmi rychle a dokonce docela tiše, jen s nepatrným ťapkáním. A tak Ježek šups, a už byl pod postelí.
Kuliferda to všechno pozoroval a úplně zapomněl na to, že může být odhalen i on.
„Je pod postelí,“ řekla maminka.
„To je,“ řekl tatínek.

„Tak ať si tam zůstane,“ řekla Anetka. Tajně doufala, že rodičové pokrčí rameny, řeknou si, ať si tam tedy zůstane, a odejdou pryč. Ona pak bude moci ježka vytáhnout a přenést do svého dětského pokoje, kde bude víc v bezpečí. Rodičové však nepokrčili rameny a neřekli, dobrá, ať si tam tedy zůstane.

Řekli naopak: „Ten ježek tady nesmí zůstat!“ To řekla maminka.
A tatínek přidal: „Musíme ho nějak dostat ven.“
„Třeba to nebyl ježek,“ nadhodila Anetka.
„Cože? Že to nebyl ježek? A co by to bylo?“
„Třeba to byl jenom kartáč na boty.“

„Hlouposti,“ řekl tatínek, „kartáče na boty neutíkají pod postel.“
„Můj kartáč na boty, s kterým si hraju, mi někdy utíká.“
„Tohle není kartáč na boty,“ řekla důrazně maminka, „je to ježek a musí okamžitě pryč. Ježkové mají blechy a já nechci mít zablešený celý byt.“

A tak šel tatínek pro koště, aby vyhnal ježka ven. Anetka si sedla na bobek a dívala se, co ježek dělá. Jenomže, on už pod postelí nebyl. Potěšilo jí to, ale zároveň nechápala, kam mohl zmizet. Byl slunný den a pod tuto postel v ložnici bylo vidět docela dobře, přesto pod ní ježek nikde nebyl.

Mezitím totiž Kuliferda pochopil, o čem je řeč, bylo mu to daleko srozumitelnější, než řeči o módě. Spustil se za cíp prostěradla na zem a mávnul na Ježka, že oba musí honem zmizet. Běželi ke dveřím zrovna v okamžiku, kdy se tatínek rozhodl dojít pro koště. Schovali se za velikou vázu se sušenými květinami, která stála vedle dveří. Kuliferda si sedl Ježkovi mezi bodliny, aby mohli rychleji utíkat, a když tatínek prošel do předsíně, proklouzli za ním ven z ložnice.

Za sebou nechali Anetku, která právě řekla: „Nikdo pod postelí není, mami, asi to opravdu nebyl ježek.“

„Podezírám tě, že s tím ježkem máš něco společného,“ reagovala maminka.
„Hlouposti,“ vypadlo z Anetky.
„Cože? Jak to se mnou mluvíš? Tohle se říká mamince?“

„Chtěla jsem jenom říct…“
Ale co chtěla Anetka říci, už Kuliferda neslyšel.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight