O Kuliferdovi 2/14

zobrazeno 35×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 20.42

Když se ráno Kuliferda probudil, šel se podívat za Ježkem. Ten už ale pod gaučem nebyl. Teď ráno pod gaučem nebyla taková tma jako včera, když spolu mluvili. Někde naproti v dálce se rýsovalo okno a jím proudily paprsky slunce, takže Kuliferda dobře viděl i do nejzazších koutů. Snad se mi to všechno jenom nezdálo, pomyslel si, a snažil se vybavit si, co všechno se mu zdálo.

Vzpomněl si na hrůzný sen o obrovské hrachové polévce a tak toho vzpomínání chtěl zase nechat, jenomže počkat! On přeci opravdu utekl před takovou hrůzou. Nebo se mu to jenom zdálo? Ovšem, možné je, a tak to také bude nejpravděpodobnější, že se mu to nejprve stalo a pak se mu o tom zdálo. A u tohoto přesvědčení Kuliferda už zůstal.
Místo Ježka pod gaučem ležela slupka od jablka a tak si Kuliferda řekl, že posnídá. Hodoval na sladké šťávě ze slupky jablka a vtom uslyšel za sebou známý hlas.

„Kdo mi to baští moji snídani?“ Byl to Ježek.
„Promiňte, pane Ježku,“ řekl Kuliferda, „nevěděl jsem, že je to vaše snídaně.“
„A koho myslíš, že by byla?“ otázal se hrubě Ježek.

„Ale odkdy bydlí ježkové pod gaučem?“ vyzvídal Kuliferda a snažil se odvést hovor na jiné téma.
„Od té doby, co si je zlobivé děti tahají domů,“ řekl smutně Ježek a nad něčím se zamyslel. Pak si povzdychl a začal vyprávět: „Žil jsem si pěkně v lese pod listím, jako celá moje rodina, vyhrabával jsem bukvice a chroustal žížaly. A najednou slyším dětský křik – Jé, ježek! – a už mě kdosi nesl pryč.“
„To je smutné,“ řekl Kuliferda.

„Byla to Anetka. Chtěla mít nějaké zvířátko a rodiče jí psa ani kočku nechtěli dovolit. Tak si tajně donesla domů ježka. A proto se tady musím skrývat pod gaučem a ona mi nosí slupky od jablek.“
„Já jsem utekl z hrachové polívky,“ řekl Kuliferda, „teď se také musím ukrývat, protože mě pronásledují. Vědí, že jim jeden hrášek chybí a tak mě hledají.“

Ježek zvedl hlavu, se zájmem se podíval na Kuliferdu a pak se poprvé za tu dobu co ho Kuliferda znal, usmál. „Ale kdepak, nikdo tě nepronásleduje. Polívka je už dávno snědená. Kdopak by poznal, že jim chybí jeden malý hrášek.“
„Ale ano,“ stál si na svém Kuliferda, „pronásledují mě dvě velké oranžové pantofle.“

„To jsou pantofle Anetčiny maminky. Asi včera chodila sem tam do kuchyně, jak vařila tu hrachovou polívku.“
„Dobře, ale stejně to bylo nebezpečné,“ řekl Kuliferda, „jsem malý, ale odvážný.“
„To určitě jsi,“ kývl s úsměvem Ježek.
„A proto vám pomohu utéct zpátky do lesa.“

Ježek překvapením zamrkal. Pootevřel tlamičku, chvíli nad něčím přemýšlel a pak zavrtěl hlavou. „Kdepak to nejde. Odsud se nikdo nedostane. Dveře jsou stále zavřené a za nimi… bůhví, co za nimi je. Ani nevím, kterým směrem je les.“
Kuliferda vyskočil: „Ohó, od toho jsem tady já. Všechno zjistím, všechno zařídím. Já jsem malý Kuliferda, statečný a chytrý až běda.“
„Ano, až běda,“ kývnul Ježek, „a teď už prosím jdi, chci se v klidu nasnídat. Nemám rád, když mi někdo kouká do jídla.“
„Dobře, já jdu, ale ještě se uvidíme, pane Ježku.“ Kuliferda mu zamával na rozloučenou a vydal se pryč na obhlídku obývacího pokoje, aby věděl, co tam všechno je.

Byl veselý a zpíval si, neboť právě objevil smysl svého útěku z hrachové polívky. Je tady na světě proto, aby pomohl Ježkovi dostat se zpátky do lesa, do svého domova. A kdo ví, třeba se mu bude v lese líbit a zůstane tam s ním. Už nikdy se nebude muset strachovat, že ho někdo bude chtít uvařit v hrachové polívce. To je hrozné. Brr, ani pomyslet.

V takovémto zamyšlení došel až k hromadě knih. Tedy, nebyla to hromada, že by se knihy hromadily na sobě. Hromadily se vedle sebe. Byla to řada knih. A nad nimi, na poličce, v další řadě, se hromadily a řadily další. A další. A další řady. Až kam oko dohlédlo. Kuliferda stál před knihovnou. Nestál samozřejmě před budovou knihovny, nikde nebyl nápis Městská knihovna, nebo Okresní knihovna, byla to domácí knihovna. A než jsem vám tohle všechno stačil převyprávět, už vyšplhal na jednu knihu. Takový rychlý a odvážný byl ten náš Kuliferda.
Stál nahoře na knížce a rozhlížel se po obývacím pokoji. Musím vyšplhat ještě víc nahoru, napadlo ho a tak lezl stále výš a výš a tam nahoře byly knihy více a více zaprášené. Když Kuliferda vylezl až na poslední šestou polici, kýchl a taktak, že nespadl z té ohromné výšky zase dolů.

Jak Kuliferda kýchl, rozvířil se prach usazený na knihách a z toho rozvířeného prachu vylezl tvor podobný mouše. Ale nebyla to moucha, křídla to nemělo průhledné ale šedé a hlavu malou s malýma černýma očima. Na hlavě to mělo dvě tykadélka a těmi jakoby čichalo ve vzduchu.
„Kdopak jsi?“ zeptal se Kuliferda.
„Mol,“ odpověděl suše tvor.
„Jsem Kuliferda a vylezl jsem nahoru, abych se trochu porozhlédl po obývacím pokoji.“
„Aha,“ řekl Mol.

„Utekl jsem z hrachové polívky a zatím jsem se seznámil s Ježkem.“
„Ach tak,“ pokývl Mol tykadly.
„Ještě jsem potkal dvě oranžové pantofle s bambulemi,“ dodal Kuliferda a přemýšlel, co by ještě řekl.
„Modrými,“ řekl Mol.
„Cože?“ nerozuměl Kuliferda.

„Modrými bambulemi.“
„Vy je znáte?“ podivil se Kuliferda, neboť mu připadalo, že Mol musel v tom prachu na horní polici žít už nejméně sto let, aniž by odtamtud vylezl.

„Já mám přehled,“ pokýval Mol tykadly, „všechno znám a všechny znám. Mně nebude nikdo nic povídat.“
„Promiňte,“ řekl Kuliferda a přemýšlel, jak hodně povídal, ale pak ho napadlo něco jiného. „Promiňte, pane Mole, zajímalo by mě, jak to, že toho tolik znáte o knihách?“

„Já jsem totiž mol knižní, Knihomol. Knihy jsou mojí velkou a jedinou zálibou. Já si přímo moluji ve knihách. Ano, existují také molové, kteří se zajímají hlavně o jídlo, nebo o oblečení, ale k těm já nepatřím.“
„To je všechno tak zajímavé, co povídáte, ale když všechno znáte a všechno víte, tak to byste mohl vědět, jak pomoci Ježkovi dostat se zpátky do lesa.“

Mol sklonil hlavu a dlouho přemýšlel.
„Nebo alespoň,“ řekl Kuliferda, „kterým směrem les je, abychom ho našli.“
„To je jednoduché,“ řekl Mol, „stačí se podívat do mapy.“
„Do mapy?“ vykulil oči Kuliferda, „ale já žádnou mapu nemám.“

„Nevadí, vím, kde mapy jsou. Čtvrtá police vlevo. Sektor bé dvanáct.“ Mol se důležitě napřímil, až se mu rozkymácela tykadélka a pak pronesl: „Račte mě, prosím, následovat.“
A tak ho Kuliferda následoval.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight