O Kuliferdovi 14/14

zobrazeno 44×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 21.06

Když spatřili psa s vyceněnými zuby a vyvalenýma očima, schoulil se Ježek okamžitě do klubíčka a naježil ostny. Kuliferda mu skočil na záda.
„Haf! Kdo jste zač?“ štěkl pes a zatřásl hlavou.

Ježek zůstával přikrčený, protože psy znal a nemínil se s nimi pouštět do debaty.
Kuliferda ale opatrně vykoukl a pak sebejistě prohlásil: „Jsme kamarádi Anetky a psům neubližujeme.“

Černý psík byl odpovědí tak překvapený, že zarafal: „Ach tak, jste asi Anetčiny hračky.“
To už i Ježek koukl jedním okem a zabručel: „Ale jsem velmi pichlavá hračka. Se mnou si smí hrát jenom Anetka.“
Pes se k nim rychle sehnul, mrkl na ně a utrousil: „A ona vás tu pohodila, co?“
„Myslím, že se brzy vrátí,“ zvolal Kuliferda.
Karlík vyplázl jazyk. „Nevrátí. Pohodila vás tu, protože vás už nechce. Viděl jsem to.“

„Je to hodná holčička,“ odvětil Ježek neutrálně.
„Kdepak,“ štěkl pes, „nechce si s vámi už hrát. Ale mohl bych si s vámi hrát já, kdybyste chtěli.“ A pak poskočil ze strany na stranu, přikrčil se připraven každým okamžikem běžet s větrem o závod. Jazyk měl přitom vyplazený až k zemi v širokém úsměvu. Když se oba naši přátelé nehýbali, znovu poskočil ze strany na stranu a pohodil hlavou, až mu uši plandaly kolem hlavy.

Tu napadl Kuliferdu spásný nápad. „Víš co, Karlíku? Zahrajeme si na schovávanou. Zakryj si oči a štěkej do desítik, my se schováme a ty nás pak půjdeš hledat.“
„Haf, to nepůjde. Já umím štěkat jen do sedmi.“

„Do sedmi úplně stačí,“ zavolal Ježek s Kuliferdou současně, „jen počítej a nedívej se. Jinak by to nebyla hra.“

„Tak jo.“ Karlík si lehl do trávy a dal si tlapky na oči. Než stihl Ježek s Kuliferdou cokoli udělat, zase je odkryl a řekl: „Kamarádi, můžu štěkat jenom v duchu? Mě by se špatně štěkalo nahlas, když mám tlapky na očích.“
„Jistěže můžeš, hlavně už počítej.“

A tak Karlík zase šklopil hlavu, zakryl si oči a počítal. Kuliferda skočil Ježkovi mezi bodliny a pak upaloval co nejkratší cestou k plotu. Za sebou slyšeli tlumené Karlíkovo bručení, jak se snažil počítat v duchu, ale nešlo mu to. Ježek s Kuliferdou na zádech se protáhli plaňkami u plotu a pádili z kopečku do úvozu.
Pes vyskočil a přihnal se několika skoky k plotu.

„To neplatí,“ štěkal za nimi, „tohle není žádná hra. Vraťte se!“
Ale naše přátele ani nenapadlo se vrátit. Šupali po travnatém svahu dolů a Kuliferda vmáčknutí mezi bodlinami se ještě jednou otočil směrem k plotu, aby se ujistil, že ho Karlík nijak nepodhrabal nebo nepřeskočil.

Najednou je málem přejel dřevěný vozík, který prosvištěl kolem nich úvozem dolů. Seděli na něm dva kluci a jeden volal na druhého: „Podívej, Anetka přijela.“
„Jak to víš?“ volal druhý.
„Stojí tam auto.“ A už byli oba i s vozíkem v trapu.

Ježek zůstal zaraženě stát a točila se mu z toho hlava, jak těsně kolem něj prolétlo to vrzající monstrum. Pak se opatrně rozhlédl a pokračoval na druhou stranu úvozu.
Když potom šli lesem, byli už skoro doma. Byl to ten samý les, v kterém se Ježek narodil a kde ho Anetka našla. Netrvalo dlouho a došli k velkému pařezu, mezi jehož kořeny bydlela Ježkova rodina. Ježek se přivítal se svojí ženou a dětmi Jižíkem, Jažem, Ježulinkou, Jožíkem a Jožanou. Pak pozval Kuliferdu na sladkou šťávu z čerstvě spadaných jablek, protože právě začínal podzim.

Všichni hodovali, smáli se a měli radost, že jsou zase pohromadě. Stále se objímali, ale opatrně, aby se jeden o druhého nepopíchali. Kuliferdu chválili za jeho nápad stůj co stůj zjistit, jak by se z bytu dalo utéci zpátky domů do lesa.

Hrášek Kuliferda u nich zůstal na návštěvě několik dní. V lese se měl dobře. Ráno snídal rosu z trávy, po obědě odpočíval a vyhříval se na listu maliníku a večer, než se šli ježčata umýt, vyčůrat a spát, hrál s nimi kuličky.

Když začalo padat listí a ochladilo se, ukázali mu směr k hrachovému poli. Tam už všichni hráškové ležely zalezlí v zemi. Kuliferda si našel pěkné místečko, vyhloubil svůj důlek, přikryl se hlínou, aby mu nebyla zima a po celém tom náramném dobrodružství usnul dlouhým zimním spánkem.

Na jaře vyklíčil a vyrostl ze země jako dlouhý hrachový šlahoun, na kterém se urodily desítky lusků a v nich, namáčkáni jeden vedle druhého, stovky malých hrášků.
„Hele, nemačkej se, jó, tady to je moje místo!“
„Já sem větší, heč, než ty!“

„Podívejte, jakou mám pěknou barvu, tak sytou jste ještě neviděli.“
„Jé, co to je, najednou se nám v pokojíku rozjasnilo?“
„Hele, kluci, myslíte, že je ještě něco tam venku? Já myslim, že jo.“
„A já myslim, že ne.“
„Prosimvás, nechte toho, mě se chce spát.“
„Ty bys taky pořád spal, Kuliťuňťo.“

„A já jsem dostal skvělý nápad, pojďme hrát na přetlačovanou…“
To bylo povyku, to bylo života. Kuliferda byl šťastný a pyšně ukazoval své děti slunci, aby zelenaly a hřály se. A jednou za čas sem zašel Ježek, aby si u hrachového pole zavzpomínal na Anetku a na dobrodružství daleko ve městě.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight