O Kuliferdovi 13/14

zobrazeno 51×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 21.04

Ještě nějakou dobu auto jelo a pak se zastavilo před malým domkem s červenou střechou a dřevěným plůtkem. Z domu vyšla stará paní s šátkem na hlavě a holí v ruce. Tatínek vystoupil ven a maminka taky. Anetka si přitáhla batůžek k sobě a otevřela dveře. Kuliferda věděl, že musí jednat rychle. Co by dělal sám zavřený v autě? Třeba by se to auto zase rozjelo a odvezlo ho pryč od kamaráda Ježka i od Anetky. Třeba by se vrátilo zpátky do města. To by pak mohl zachránit toho druhého hráška pod kuchyňskou linkou.

No tak, Kuliferdo, řekli jsme, že musíš jednat rychle. Anetka už vystupuje ze dveří. Kdo ví, jestli tam nějaký další hrášek vůbec je. A to auto třeba poslouchá jen tatínka, bez něj se zpátky nevrátí. Jeden kamarád ještě není zachráněný a už se strachuješ o druhého.
Hráškovi tohle všechno prolétlo hlavou a pak se rozeběhl a skočil. Dopadl do Anetčiných vlasů, chytil se jich a visel tam jako vánoční ozdoba. Anetka si ničeho nevšimla, vystoupila z auta a nesla sebou batůžek s Ježkem.

Na malé předzahrádce rostly růže, kolem nich pobíhal černý psík, který urputně poštěkával na Anetčin batůžek. Odvážný Kuliferda se nesl na Anetčině hlavě jak na hrbu velblouda a rozhlížel se. Maminka se vítala se starou paní a tatínek vyndával z kufru auta tašky.
Anetka řekla: „Ahoj, babi.“ Psa pohladila se slovy: „No tak, Karlíku, jakpak se máš? Co ty blázínku jeden! Chlupáči ušatá, skákavče nenechavá, vrčoune jeden, copak, copak ty? No tak, stačí, stačí, už neskákej prosím tě, vždyť mě povalíš.“

Dala babičce pusu na tvář a babička vzdychla: „Tys zase vyrostla, holka jedna, rosteš jako z vody. Za chvíli budeš větší než já.“
Kuliferda si chtěl babičku lépe prohlédnout a tak popošel trochu dopředu a maminka, která pohlédla na Anetku, jak zase vyrostla, si všimla, že jí něco pochoduje ve vlasech.
„Co to je?“ naklonila se blíže, „vypadá to jako hrášek s nožičkama.“

„Hrášek s nožičkama,“ zasmála se babička a spráskla ruce, „holka, holka, ty máš fantazii.“
A když maminka otočila hlavu, skočil Kuliferda do vlasů a zahrabal se tak, aby ho bylo co nejméně vidět, což naštěstí šlo, protože Anetka měla vlasy husté a tmavé.

„Kde?“ zajímalo Anetku a otáčela hlavou, ale toť se ví, na temeno hlavy si vidět nemohla. Vtom si vzpoměla a začala babičce nadšeně vyprávět: „Maminka si včera vymyslela pohádku o hráškovi. A víš jak? Napadlo jí to, když vařila hrachovou polívku a jeden hrášek jí spadnul na zem. Představ si, že když ho hledala, tak tam nikde nebyl.“
„Vážně?“ divila se naooko babička, „tak pojď ty povídálku, pojďte dovnitř, upekla jsem vám něco dobrého.“

Tatínek mezitím vyndal z auta všechna zavazadla a tak prošli vrátky a zamířili si to po cestě přímo ke dveřím domku. No a co teď? Babo raď! Tahle situace pro Kuliferdu rozhodně nebyla jednoduchá. Vždyť Anetka za chvíli vejde do domu, batoh pohodí někam pod postel a všechno začne nanovo. A les přitom je nadosah.

Z vrcholu hlavy viděl Kuliferda stromy kousek za domem. Krásné vysoké buky a smrky, které se kývaly a volaly: „Haló, Kuliferdo, vítáme tě. Tady je dobře. Žádné oranžové pantofle. A těch kapek vody, kterými se můžeš občerstvit, na každém listu deset. A těch kamarádů. Celá Ježkova rodina a celé pole hrášků. Znám to pole, znám. Je nedaleko odtud.
Kuliferdu až překvapilo, jak stromům rozumí, jako kdyby je znal odjakživa a ony znaly jeho.

„Pomozte nám!“ volal.
„To my nemůžeme,“ mávaly stromy větvemi, „máme kořeny a jsme pevně vrostlé v zemi. Ale vidíš ten malý stříbrný smrček, kolem kterého teď půjdete? Seskoč dolů a on tě zachytí. Neboj se!“

„Ale co Ježek? Nemůžu ho opustit.“
Stromy se však odmlčely. Co mohly poradit Ježkovi, který se bezmocně drápal po kluzkých stěnách batůžku? Ještě že z něj Anetka už sundala alespoň ty zbytky ze svetru a punčocháčů. Už minuli malý stříbrný smrček a byli kousek od dveří do domu, když holčička najednou zabočila vlevo a vydala se kolem zdi. Vzadu prošla zahradou s jabloněmi a na konci té zahrady u plotu si sedla na bobek, otevřela batoh a vykulila Ježka ven. Jak byla předkloněná, Kuliferda hned nepozorovaně seskočil do trávy.

„Ahoj ježečku,“ šeptla Anetka, „tady ti bude líp. Měj se dobře a nezlob se, že jsem tě vzala k nám na návštěvu.“

Zdálo se jí, jako kdyby se na ni ježek chápavě podíval a pak pohnul tlapkou na rozloučenou. Holčička chvíli seděla a čekala, jestli ještě něco udělá, nebo jestli odběhne pryč.

Když se ale nehýbal, řekla smutně: „Tak já už jdu.“ Vstala a odešla zpět k domu své babičky. Ježek s Kuliferdou osaměli. Dlouho mlčeli a dívali se, jak odchází. Bylo jim trochu smutno. Přeci jenom si Anetku oblíbili a ani trochu se na ni nezlobili.
„To bylo,“ řekl po chvíli Kuliferda, „už jsem si myslel, že zase skončíme pod postelí.“
„To bylo,“ vzdychl Ježek, „už jsem si myslel, že jsem tě nadobro ztratil.“
Obrátili se a pohlédli k lesu. Nebylo to daleko. Museli ale projít úvozem a pak ještě kousek přes louku. Najednou jim něco za zády temně zavrčelo. Úlekem se otočili. Stál tam černý chundelatý pes Karlík a upřeně na ně zíral.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight