O kouzelné fazoli

zobrazeno 41×

Vložil(a): vequi, 11. 1. 2016 19.53

Ani ten, kdo kdysi tuhle pohádku vyprávěl poprvé, si už nepamatoval, proč vlastně tenkrát královna vložila svoje novorozeně do zlaté kolébky a hodila do moře. Nebožátko ale nezahynulo, plulo si po vodě jako na peřince, až doplavalo k jednomu ostrovu, kde na břehu stála nějaká žena, která kolébku vylovila. Nebyla to ovšem obyčejná žena, protože na tom ostrově nežili obyčejní lidé, přebývala tam lidožravá obřiska. Když ta lidožravá viděla, že v kolébce je překrásná dívenka, rozhodla se, že ji nesnědí, ale že ji vychová pro svého syna, aby měl jednou krásnou nevěstu. Ale nebylo to jen tak. Musela dítě starostlivě střežit před svým věčně hladovým mužem, kdyby dívenku jen jedním okem zahlédnul, byla by s ní veta.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Když dívka vyrostla, přišel čas vdávání, do kterého se jí pranic nechtělo, protože mladého lidožravce nemohla ani vystát, a tak si celé dny stýskala a plakala. Jednoho dne zase seděla na mořském pobřeží, když tu, kde se vzal, tu se vzal, připlaval tam mladý krásný princ. A byla z toho láska na první kouknutí, ihned se sobě zaslíbili a už si malovali společné žití, když tu se přihnala stará lidožroutka a byla z toho milování rázem celá bez sebe, prince popadla svýma obrovitýma rukama a postrkem hnala do lidožroutské jeskyně: „Jen počkej, upeču tě na svatbu mého syna!“ A bylo to!

 Ke spánku se všichni uložili do jedné komory, a když nastala noc, dostalo staré lidožravé obřisko laskominu na lidské maso, a tak houklo na ženu: „Ženo, nebudu čekat až do svatby, dej mi to princátko hned!“ Tohle napomínání slyšela i dívka, čiperně vstala z postele a vzala jednomu z lidožravých dětí z hlavy zlatou korunu, aby ji nasadila princi. Však bylo na čase! Tmou se opatrně přišourala stará lidožroutka a hmatala po hlavách, dokud nenašla tu, na které nebyla koruna, tu hbitě usekla a tělo přinesla muži, aby si pochutnal. Jenomže dívce bylo jasné, že tahle lež má nohy dlouhé jen do svítání, a tak vstala, sebrala z kouta sedmimílové boty, z kredence kouzelnou hůlku a ze šuplete kouzelnou fazoli, probudila prince a dali se na útěk.

Když uběhli pěkný kousek cesty, však měli sedmimílové boty, zeptali se kouzelné fazole, která znala odpověď na každou otázku: „Fazole jsi tu?“ „Ano,“ odpověděla fazole: „jsem tu! Ale vy si pospěšte! Lidožroutka si nazula sedmimílové boty a za chvíli vás má!“ Dívka máchla kouzelnou hůlkou a proměnila se v labuť a prince v rybník, na kterém labuť plavala. Přišla lidožroutka a sladkými slovy lákala labuť na břeh, ale to se jí nepodařilo, a tak šla s nepořízenou domů a milenci pospíchali pryč. Za nějakou chvíli se opět zeptali: „Fazole jsi tu?“ „Ano,“ řekla fazole: „jsem tu! Ale stařena za chvíli také, neboť lidožrout jí vyčinil, že se nechala oklamat.“ Tak vzala dívka kouzelnou hůlku a proměnila sebe i prince v oblak prachu, ve kterém lidožroutka bloudila, až se nakonec obrátila s nepořízenou domů a ti dva pospíchali dál. Za nějakou chvíli tu byli opět s otázkou: „Fazole jsi tu?“ „Ano,“ řekla fazole: „jsem tu! Ale lidožroutka také a co krok, to sedm mil!“ Dívka vzala kouzelnou hůlku do třetice a proměnila se v růži a prince ve včelu. Když přišla stařena, proměnu nepoznala a odtáhla zpět domů. A tak byli zachráněni!

Ale ouva! Při téhle proměně dívka odhodila kouzelnou hůlku příliš daleko, takže se nemohli vrátit do své lidské podoby. Na útěku se ocitli v nějaké zahradě a pánbů tomu chtěl, aby ta zahrada patřila matce té dívky. Tak seděla včela celé dny na růži, a když chtěl květinu někdo utrhnout, tak ho bodla.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne se stalo, že sama královna šla do zahrady, a když tu překrásnou květinu viděla, chtěla si ji utrhnout. Ale přiletěla včelka a bodla ji do ruky tak silně, že ji hned pustila, ale přece jen ji trochu nalomila. Tu viděla, že z rány teče krev, a tak ihned zavolala jednu vílu, aby tu růži odčarovala. A tak královna nakonec poznala svou dceru a byla ze srdce ráda. Vystrojili těm dvěma velkou svatbu, na kterou sezvali mnoho hostů; ti přišli odění v nádherných šatech, ve svatebním sále svítilo tisíce světel a tancovali až do bílého rána.

Tys na té svatbě také byl? Inu, bodejť. Čepici z másla, šaty namíru, však byly z papíru, fešák jako Kdojávím, cesta vedla trnovím, botky ze skla, cink a břink, zakopl jsem o kámen a byl se vším amen!

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight