O klucích z Domažlic
Vložil(a): vendy.z, 30. 6. 2016 22.36
O KLUCÍCH Z DOMAŽLIC
Pejsek s kočičkou seděli na pohovce a vymýšleli si, co by měli dělat, aby se pobavili a dobře se měli. Někdo zaklepal, oni řekli dále’ a veel pan Čapek.
“I heleďme,” řekl pejsek, “vás už jsme dávno neviděli. To vy asi ani nevíte, e mě tuhle bolela noha. šlápl jsem totiž na střep a poranil jsem si tlapičku.”
“I vím,” řekl pan Čapek, “vždyť jsem to přece všecko napsal.”
“A to povídám o noční košilce taky?” ptal se pejsek. “A jaké to máte v ruce psaní?”
“Vak právě proto jsem přišel,” povídá pan Čapek. “To psaní je z města Domalic od kluků z II. třídy. Podívejte se, co mně tady napsali!”
V tom psaní bylo napsáno tohle:
“Milý pane Čapku!
Nám se tuze líbila v dětském koutku pohádka o psíčkovi a kočičce. Prosíme Vás, pane spisovateli, napište nám zase brzy něco o kočičce a psíčkovi nebo něco o klucích, jako jsme my.
Pozdravují Vás kluci z II.a z Domažlic.”
“No, to nás těší, e se dětem líbíme,” řekl pejsek; “my pejskové a kočičky jsme rádi, kdy se nám děti smějí a když nás přitom netrápějí a nedrádějí. Víte co, pane Čapek, napište něco o těch klucích z Domažlic!”
“Také si myslím, e byste měl o těch domažlických klucích něco napsat, kdy to tak chtějí,” řekla kočička.
“Ale jemine!” zvolal pan Čapek, “jakpak mohu o těch domalických klucích něco napsat, kdy je neznám a kdy jsem je jakiv neviděl?”
“I co,” řekl pejsek, “kluci jako kluci, oni jsou všude stejní.”
“To jistěe jsou,” řekla kočička. “To máte zrovna tak jako s koaty nebo se těňaty: jedno je bělejí, druhé mourovatějí, třetí černé, čtvrté třeba rezavé nebo strakaté, ale rozpustilé jsou vechny stejně.”
“To je pravda,” zaradoval se pan Čapek. “Tak já tedy napíu, e domaličtí kluci jsou jeden bělejí, druhý mourovatějí, některý e je černý a jiný třeba zrzavý, e mají na packách drápky a e jsou vichni stejně rozpustilí.”
“To zase ne,” řekla kočička. “Drápky na packách, to mají domalická koata a těňata, ale domaličtí kluci jistě ádné takové drápky na packách nemají.”
“A víte co, chaso?” povídal pejsek a seskočil z pohovky, “já vám něco povím: pojďte se do těch Domalic podívat, jací jsou tam kluci! Noha mě u nebolí, tak co bych neel!”
“To se ví,” řekla kočička, “já půjdu také.”
“Ale já nemohu,” povídal pan Čapek, “já nemám čas.”
“A proč nemáte čas?” ptali se pejsek s kočičkou.
“No, já přece musím psát tuhle povídku o domalických klucích,” řekl pan Čapek; “tak jakpak mohu jít?”
“Aha, to je pravda,” řekli pejsek a kočička. “Tak tedy půjdeme do Domalic sami a vechno vám pak o těch domalických klucích povíme, abyste to o nich mohl napsat.”
Tak se pejsek s kočičkou sebrali, a e tedy půjdou do těch Domalic. Bylo hezky, sluníčko krásně svítilo, a tak si vude venku hrály děti, kluci a holčičky, a pejsek s kočičkou se dívali, jak si děti pěkně hrají. “Počkej chvilinku,” řekl pejsek kočičce, “tady se kluci právě odpočítávají na honěnou, to si musím poslechnout.”
Kluci tam stáli dokolečka a jeden, co byl uprostřed nich, ten odpočítával a říkal přitom tuto říkanku:
Entle pentle uparýna
obrtejna rozmarýna
viky liky pumprliky
alec palec kotrmelec ven.
Ta říkanka se pejskovi tak líbila, e nechal kočičkou a sám odběhl za kluky, aby si s nimi zahrál na honěnou. Hrát si na honěnou, to on uměl náramně dobře, v tom ho, panečku, ádný tak hned nepředčil! Kdepak by kluci na něj stačili. To pejsek jen mrskl noičkama, zametl sebou jako vítr a u byl bůhvíkde, e ho ádný kluk nedohonil! Moc pěkně se jim to hrálo na honěnou, vak taky při tom samou zábavou vichni ti kluci i s pejskem dohromady dělali takový rámus, tak křičeli, halekali, pitěli a kničeli a chechtali se, a z toho celému světu v uích zaléhalo.
Kočička se chvíli dívala, jak si pejsek s kluky hraje na honěnou, a dostala také chu si zahrát. Vak tam také byla kupa holčiček a ty se zrovna postavily dokolečka, e se budou odpočítávat na schovávanou. Jedna z nich odpočítávala a říkala přitom tuto říkanku:
Anděle panděle pikům her
osmetarče osmeher
echa plechá olevajner
činky linky ven.
Tahle říkanka se kočičce jetě více líbila ne ta první, kterou říkali kluci, kdy se odpočítávali na honěnou. A na schovávanou, to si kočička ze veho nejraději hrála; nikdo to tak dobře neuměl, jako ona to dovedla, schovat se tak ikovně, aby ji nikdo nenael.
“A co bych si nehrála,” řekla si kočička, “kdy si pejsek taky hraje! Holky, nechte mne také hrát si na schovávanou!” zavolala na holčičky a holčičky ji vzaly mezi sebe a kočička si s nimi hrála na schovávanou. Ó jej, holky, ta vám to uměla! Jak ona se vám dovedla schovat! Skrčila se někde, e z ní ani ocásek nebylo vidět, vude vlezla, vude se provlekla, a jetě se vám, darebnice, po těch holčičkách elmovsky koukala, jak ji nadarmo hledají. Kdepak s kočkou by se mohl někdo v schovávání měřit!
Tak si s těmi holčičkami hrála a měly z toho takovou zábavu a legraci, e nadělaly při tom tolik pokřiku, smíchu, výskání, kvikotu a velijakého rámusu, e a v nebi museli okna zavírat, aby ti nejmení andělíčkové mohli spát.
Tak si hrál pejsek s kluky a holčička s děvčaty, e je ani nenapadlo, jak čas utíká a e je pozdě. Sluníčko ji zapadlo a maminky u na děti volaly, hajdy domů k večeři a do postele.
Teď teprve si pejsek s kočičkou vzpomněli, e měli jít do Domalic a e u je pozdě.
“To jsme se nějak zdreli s tím hraním,” řekla kočička; “ach jemine, to jsme se ti při té schovávané nasmály! A mne břicho od smíchu bolí a od křiku jsem celá ochraptělá.”
“To já také,” řekl pejsek; “to si ani nemůe představit, jakou jsme měli při té honěné legraci! Ale teď u je pozdě, to u do Domalic nemůeme.”
“Jakpak bychom mohli!” řekla kočička, “vdy u bude hnedle tma a do Domalic je daleko. Pojď domů, vak jsme beztak nikam nedoli; jen jsme udělali pár kroků a u jsme se zastavili u těch dětí a začali jsme si s nimi hrát. Já ti, kdy vidím někde hrát si na schovávanou, tak kdyby bylo co bylo, musím si hrát taky.”
“To já zas na honěnou,” řekl pejsek. “Ale co řekneme panu Čapkovi?”
“Ví co?” řekla kočička, “uděláme si z něho legraci a řekneme mu, e jsme byli v Domalicích.”
“Tak dobře,” řekl pejsek. Obrátili se a za chvilinku byli doma.
“Tak co,” uvítal je pan Čapek. “Jakpak bylo v Domalicích?”
“I krásně,” povídala kočička. “Ale bylo to daleko. Jetě jsme z toho celí udýchaní.”
“Koukám, e jste nějak udýchaní, to jste někam museli běet! No, a jací jsou domaličtí kluci?” řekl pan Čapek.
“Domaličtí kluci?” řekl pejsek, “domaličtí kluci, to jsou vám kluci, to se ani vypovědět nedá.”
“Copak?” podivil se pan Čapek; “to oni ti domaličtí kluci jsou jinačí ne jiní kluci?”
“No jejej, a jak!” řekla kočička. “To jsou takoví kluci, já vám, jak jsem je viděla, tak jsem se tak podivila, e jsem zůstala stát jako zkoprnělá!”
“Já jsem, pane Čapek, také celý zkoprněl,” řekl pejsek.
“Ale, ale, i podívejme,” podivil se pan Čapek; “a co je na nich tak divného?”
“My vám to budeme povídat a vy to hned musíte psát,” řekla kočička.
“Dobře,” řekl pan Čapek a počal psát; “tak povídejte.”
“Jen pite,” řekla kočička, “tak oni ti domaličtí kluci vám mají hlavičku kulatou -“
“- no, a nahoře vlasy porostlou,” řekl pejsek.
“A na hlavě mají nos mezi očima,” povídala kočička.
“A pod tím nosem mají pusu a povate - ta je díravá!” vykládal zas pejsek.
“A tělíčko mají podlouhlé a na jednom konci mají hlavu a na druhém nohy,” řekla kočička.
“A co byste tomu řekl: ty nohy jim jdou a po zem!” povídal zas pejsek.
“A oni vám, kdy ti kluci jdou, tak pořád při tom nechávají jednu nohu pozadu,” řekla zas kočička.
“I vy darebáci,” rozkřikl se pan Čapek. “Tak jsem to tady napsal, jak jste mně to říkali, a teď se na to podívejte: vdy to jsou zrovna takoví kluci jako vichni jiní! No, vy jste pěkní lumpáci: tak jste mne podvedli!”
“I nepodvedli,” smála se kočička; “vdy je to jistě pravda, e to jsou docela takoví kluci jako jiní.”
“A kdy ti domaličtí jsou docela takoví jako vichni ostatní kluci, to si jistě také hrají s domalickými pejsky na honěnou a s kočičkami na schovávanou,” řekl pejsek.
“To jistě,” řekla kočička. “A mají také míče, koloběky, vlaky, stavebnice, auta, panáčky, barvičky, draky a vechno moné a hrají si a povykují, halekají a pitějí při tom jako vichni kluci i holčičky po celém irém světě.”
Autor: Josef Čapek
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.