O jednom, co prochodil železné boty

zobrazeno 51×

Vložil(a): nikihiphop, 1. 6. 2016 17.45

Byli jednou jeden král a královna a ti měli přenádherný zámek, kde žili pohodlně a spokojeně v přepychu a bohatství, staraly se o ně zástupy sloužících, kolem zámku se rozkládaly krásné parky a zahrady, louky a pole, stáje byly plné ušlechtilých koní a chlévy tučného dobytka, a přece ti dva nebyli docela spokojení, nebyli docela šťastní, protože to nejlepší a nejkrásnější na světě jim chybělo, neměli žádné děti. A život bez dětí se jim zdál trpký, tak trpký, že jim bývalo často těžko u srdce, až z toho plakali. Ale osud si pro ně připravil ještě smutnější písničku. Jednoho dne na jejich panství vypukl velký požár a veškerá ta nádhera lehla popelem a oni sotva vyvázli životem. Ze všech svých pokladů a majetku zachránili jen jednu železnou truhlici, která byla plná zlata, takže si mohli zakrátko postavit nový zámek. Ale tahle radost z nového bydlení netrvala dlouho. Za pár měsíců opět přiletěl ohnivý kohout a oni kromě svých holých životů zachránili jen tu železnou truhlici, která teď byla ovšem prázdná. Tak byl najednou bohatý král tím nejchudším mužem v zemi, ale byl na tom hůř než ten poslední žebrák, protože každý chudák umí pracovat a sám si vydělat si na chleba, ale král? Copak umí králové? Královští sluhové a dvořané se po zaječím způsobu rozprchli, neboť jako v každém královském domě nebylo ani tu nikdy mnoho věrnosti a král brzy pochopil, co ví každý chudák od narození, že v nouzi má člověk přátel jenom tolik, kolik se jich vejde do náprstku. Tak vzal královnu za ruku a smutně se vydali do lesa, kde našli opuštěnou ovčáckou chýši, tak ji obsadili a hospodařili v ní, jako ti poslední z nejmenších lidí. Král sám sbíral dříví na podpal, královna rozdělávala oheň a vařila polévku či brambory, co zrovna bylo. Inu, byly to kruté začátky, protože to pro ně byla velmi nezvyklá práce, ale den za dnem se jim vedlo lépe, den ode dne se měli raději, milovali se daleko víc než v dobách, kdy seděli na trůně a měli všeho hojnost a nadbytek.

Jednoho dne, když šel král do lesa pro dřevo, potkal neznámého muže, který se ho ptal, jak se mu vede. „Nic moc,“ řekl král: „na všechnu tu práci jsem ještě neuvyknul.“ Cizinec řekl: „Nu, nemuseli byste s královnou pracovat, abyste se měli lépe, je to jen na vás.“ „Jak to myslíte?“ „Když mi tady písemně slíbíte, že mi dáte to, o čem nevíte, tak vám naplním vaši železnou truhlici zlatem.“ Král si pomyslel: „O čem nevím, to mě nepálí.“ A upsal se. Cizinci to bylo k zlověstnému úšklebku a řekl: „Nechte ležet to dřevo i sekeru a jděte domů!“ Když přišel král domů, běžela mu královna vstříc a volala: „Můj milý, říká se, že štěstí nechodí nikdy samo. Jen si pomysli, naše železná truhlice je plná zlata a k tomu nám Bůh konečně dopřeje i to nekrásnější na světě!“ Teď byl král šťastný! Nechal ihned pozvat rozličné řemeslníky, zedníky a tesaře, zámečníky a truhláře a netrvalo to dlouho a na místě chaloupky stál ten nejkrásnější zámek na světě. A bydleli v tom zámku sotva tři týdny a naplnilo se i to největší štěstí, neboť královna porodila krásného synáčka. Teď už nebylo nic, co by si mohl král na tomto světě přát.

Druhého dne se na královském zámku objevil ten cizinec. Když vešel, král ho radostně pozdravil a vyprávěl mu o štěstí, které ho potkalo, když tu ho cizinec přerušil a řekl: „Já to přece vím! Tvůj syn je to, cos mi slíbil, aniž bys to věděl. Až mu bude patnáct let, pošli ho do lesa na místo, kde jsem tě našel, odvedu si ho s sebou.“ S těmi slovy zmizel. Do krále jako by udeřil blesk. Radost i naděje ležely v troskách, raději by byl zpět v lese, než tady v tom velkém a vznešeném paláci, který si koupil za svého syna. Nejdříve o tom královně nic neřekl, ale jednoho dne s tím musel ven a od toho okamžiku nebyla k utišení, plakala a naříkala dnem i nocí. Král se ji snažil uklidnit a řekl: „Kdoví, třeba nebude tak zle, jak si myslíme. Možná najdeme prostředek, jak svoje dítě zachránit. Proč bychom se kvůli tomu měli trápit už dnes, proč bychom si měli nechat zhořknout všechnu radost z našeho syna, poručíme se Pánu a ten nám pomůže.“ Královna nejprve tyhle řeči odmítala, ale později byla čím dál klidnější a nakonec uvěřila a poručila osud svého syna do rukou Božích.

Když dítě povyrostlo k rozumu, vzali mu rodiče jako učitele jednoho kněze. Sice mu zamlčeli, v jak nebezpečném postavení chlapec je, neboť král se za to, že se dal do spolku s ďáblem a nechal se jím oklamat, velmi styděl, ale kněz na dítěti brzy poznal, že je upsáno a prodáno ďáblu. Proto chlapce vychovával v bázni Boží, přitom však nezapomínal na ostatní učenost a umění. Když chlapci táhlo na čtrnáct let, řekl mu: „Jdi k rodičům a zeptej se jich, kterého dne musíš odejít do lesa, a nedej se odbýt!“ Chlapec šel a ptal se nejprve královny, potom krále, ale žádný mu to nechtěl říct. Tak naléhal a prosil tak dlouho, dokud hradbu mlčení neprolomil a král mu neřekl vše, jak to bylo; na lesní mýtině musí být v den svých patnáctých narozenin. Princ se vrátil ke knězi, u kterého se další rok pilně učil, a během toho roku nikdy nepřišla řeč na to, jaké ho čeká dobrodružství.

V den patnáctých narozenin předstoupil princ před svého učitele a řekl: „Jdu se s vámi rozloučit a poděkovat vám za vše, co jste mne naučil. Díky vám a s Boží pomocí toho ďábla přemohu.“ „Nu, nebude to nijak lehké,“ řekl kněz: „ale když mě poslechneš, možná to dokážeš.“ A dal princi hůl a poučil ho, co má udělat. Potom ho doprovodil na kraj lesa a tam se s ním rozžehnal. Princ šel statečně dál a brzy přišel na místo, kde měl čekat na ďábla. Rozhlížel se na všechny strany, ale nic neslyšel ani neviděl. V lese bylo ticho jako v hrobě, nepípnul tu ani ptáček, jen občas tiše zašustila ve větvích veverka nebo v křoví klopýtnul srnec. Z toho ticha se mu splašilo srdce, ale za chvíli se vzmužil a začal si broukat jednu zbožnou píseň. Tu se pojednou lesem rozezněla hudba, z výšky k němu přilétly jasné tóny bubnů, píšťal, lesních rohů a houslí. Podíval se vzhůru a tam po nebi plula loď, ve které sedělo množství čertů, a ti hráli a zpívali a vřískali: „Naplnil se tvůj čas, teď patříš mezi nás!“ A protože se neměl k tomu, aby do lodi nastoupil, natahovala po něm čertiska své pařáty a snažila se ho popadnout a přitáhnout. Ale na to princ čekal a sotva byli dostatečně blízko, začal je tou holí, kterou mu dal jeho učitel, mlátit hlava nehlava, až se vyjící ďáblové stáhli zpět a ujížděli, jako by měli za patami bouři.

Princ měl chvilku akorát tak k nadechnutí a už nebesa brázdila druhá loď, ve které bylo jednou tolik zuřivých a statných čertisek, která bušila do bubnů, foukala do trumpet a lesních rohů, fidlala na housle a k tomu pronikavě vřískala: „Naplnil se tvůj čas, teď patříš mezi nás!“ A protože se neměl k tomu, aby se k nim přidal, sápala se na něj svými pařáty a chtěla ho přesvědčit k cestě mocí. Ale princ nešetřil pořádnými ránami, takže se chlupatci s vytím zase stáhli a loď odplula pryč. „Nu, nevedu si věru špatně.“ pomyslel si: „Už jsem zahnal dvě plné lodi pekelníků. To bych mohl obstát i před tou třetí.“

Do třetice nepřiplula žádná loď, ale i tak to bylo zlé. Přijel zlatý kočár, tažený spřežením ohnivých koní, a hudba, která se z něj linula, omamovala mysl a mámila smysly, jen stěží jí dokázal princ odolat, tak byla sladká a lákavá. V kočáru seděla pekelná společnost, které vévodil sám pekelný kníže. Ten se vyklonil a pronikavým hlasem zavolal: „Naplnil se tvůj čas, teď patříš mezi nás!“ a v pařátech držel úpis, který kdysi král podepsal. Tu princ sebral všechny svoje síly a uhodil ďábla do ruky s úpisem tak silně, že ten zařval a úpis upustil na zem, kde shořel. A bylo to! Teď už nemělo peklo nad princem žádnou moc a kočár s pekelným rachotem odjel pryč.

Šťastný princ zůstal v lese sám. Jeho srdce pookřálo radostí, stejně jako celý les. Najednou tu bylo všude kolem ptáčků zpěváčků, skákajících srnců a jelenů, zvědavých kun a veverek, radost pohledět. Princ spěchal ke svému učiteli, který ho napjatě očekával a velmi se zaradoval, když ho uviděl. „Ty jsi povolán k velkým a krásným věcem, chlapče!“ řekl: „U mě se už nemáš čemu učit, jdi do světa!.“ Princ odpověděl: „Nyní, když jsem se vypořádal s ďáblem, chtěl bych se podívat do nebeské říše. Prosím, pomozte mi a poraďte, jak se tam dostanu.“ „O tom vím jen málo.“ řekl kněz: „Ale projdi tím lesem až na druhou stranu, přijdeš k velké vodě, kde žije jeden poustevník, ten ti poví víc než já.“ Tak se princ rozloučil a vydal se na cestu do nebeské říše.

Šel a šel tím hlubokým černým lesem dál a dál a nebylo mu konce. Konečně se mu jednoho dne zdálo, že je les trochu světlejší, druhý den zase o kousek, a tak to šlo ještě několik dní, až se před ním jednoho rána les otevřel a on přišel k velké vodě, na jejíž druhý břeh člověk nedohlédnul. Stála tu chýška, kdosi ji postavil ze dřeva a mechu a udělal na ní malý křížek, tak zaklepal na dveře. Ty se otevřely a ven vyšel poustevník s dlouhým hnědým vousem a v hnědé kutně. Princ ho skromně pozdravil a zeptal se: „Můžete mi říct, jak najdu cestu do nebeské říše?“ Poustevník odvětil: „To ti neřeknu, bydlím tu už tři sta let a za tu dobu jsem nikoho, kdo by cestu znal, nepotkal. Ale mám bratra, ten žije tři sta mil odtud za mořem, když se ho zeptáš, třeba ti poradí.“ „Ale jak se dostanu přes tu vodu?“ zeptal se princ. Tak s ním šel poustevník na břeh, kde ležela loďka, a řekl: „Sedni si dovnitř a za chvíli tam budeš.“ Princ zbožnému muži poděkoval, nasedl do loďky a začalo další putování.

Loďka letěla po mořské hladině lehce a rychle, jako by u kormidla sedělo šest veslařů a vítr se všemi silami opíral do plachet. Dříve než by jeden odříkal sedm otčenášů, byl princ na druhém břehu a vyskočil na břeh. Šel a šel, až přišel k dalšímu moři, na jehož břehu opět stála dřevěná chýše s mechovou střechou a křížkem. Uvnitř seděl poustevník s bílou bradou a hnědou kutnou a četl si ve velké knize, na stole před ním ležela lebka a džbán vody. Princ pozdravil a zeptal se: „Můžete mi říct, jak najdu cestu do nebe?“ Poustevník odvětil: „To ti neřeknu, bydlím tu už tři sta let a za tu dobu jsem nikoho, kdo by cestu znal, nepotkal. Ale mám bratra, ten žije tři sta mil odtud za mořem, když se ho zeptáš, třeba ti poradí.“ „Ale jak se dostanu přes vodu?“ zeptal se princ. „S tím ti pomohu.“ řekl poustevník a šel s ním na břeh, kde ležela loďka. „Sedni si do téhle loďky a brzy tam budeš.“ Princ mu poděkoval, nastoupil do loďky a ta s ním letěla po vlnách jako šíp.

Za pár chvil zakotvila u břehu a princ vyskočil na pevnou zem. V dálce uviděl dům třetího poustevníka, tentokrát to nebyla žádná chýše, ale pěkný a vysoký dům. Vydal se k němu a zaklepal na dveře. Vyšel poustevník, princ ho pozdravil a ptal se: „Nemohl byste mi říci, jak najdu cestu do nebeské říše?“ Poustevník řekl: „Už tu bydlím tři sta let, ale ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by tam chtěl. Já sám to nevím, ale nahoře v mém domě bydlí rozliční ptáci, ti by ti mohli každopádně poradit.“ Princ poustevníkovi poděkoval za radu, vystoupil na horní patro, kde byli ptáci a zeptal se jich: „Nevíte, jak najdu cestu do nebe?“ Tu tito křičeli jeden přes druhého: „My to nevíme! My to nevíme! Ale nejsme všichni! Pták Noh je venku, až se vrátí, tak ti to řekne, je zrovna totiž v nebeské říši.“ Bylo to princi dost dlouhé čekání, než se pták Noh vrátil, protože kolem se to mělo k neustálému ptačímu křiku a povyku, že si musel ucpat uši. Nakonec ptáci křičeli: „Už letí! Už letí!“ Princ šel k oknu a viděl, jak se z dálky blíží velký černý mrak, který se stále zvětšuje a burácí, jako by přicházela bouře. To byl pták Noh, který přiletěl k domu a snesl se dolů. Princ šel k němu a ptal se: „Můžeš mi říct, jak se dostanu do nebeské říše?“ „Nu, říci ti to mohu,“ řekl pták Noh: „ale to ti moc nepomůže, neboť se tam nedá dostat ani po zemi ani po vodě. Ale já ti pomohu a odnesu tě tam.“ A než mu stačil princ jen slůvkem poděkovat, popadnul ho pták Noh do spáru a letěl s ním stále výš a výš až do nebes.

To vám byla nádhera! Princ se radostně rozhlížel, neboť se ocitnul se v půvabné zahradě, plné nádherných květin a stromů, a uprostřed stál zámek, který na slunci zářil jako zlato. Ale před tím zámkem byl velký, převeliký rybník, ve kterém se svíjel strašlivý had. Takový netvor by každému jinému nahnal strach, každého druhého by k smrti vyděsil, ale princ měl za sebou dlouhé učení, jak si se strachem poradit. Vydal se tedy statečně k rybníku, aby si hada prohlédnul. Ten zvedl hlavu z vody, podíval se na něj chytrýma očima a řekl: „Princi, už dlouho na tebe čekám, neboť jen ty mne dokážeš vysvobodit a nikdo jiný!“ Princ se zeptal: „A co bych měl udělat?“ Had odvětil: „Musíš po tři noci spát v zámku, ať by ti činili všelijaké příkoří, musíš to všech vydržet, ať se děje, co se děje. Pokud v té zkoušce obstojíš, tak budu vysvobozena a oba budeme šťastní.“ Princ to rád slíbil, neboť si myslel, že když toho už tolik vydržel, tak vydrží i tyto tři noci. Had mu dal ještě všelijaké rady, jak se má chovat, potom ponořil hlavu pod vodou a zmizel. Princ se procházel po zahradě, aby si prohlédnul ty překrásné stromy a květiny, a nakonec vešel do zámku. Tam stál v nejkrásnějším sále bohatě prostřený stůl, tak si k němu sednul a nechal si chutnat, a čím více jedl a pil, tím více nových a vzácných jídel neviditelné ruce přinášely. Večer si lehl do postele, ale nemohl usnout, neboť byl celý zvědavý, co se vlastně bude v noci dít.

Ve dvanáct hodin se otevřely dveře a dovnitř vešla velká společnost nádherně oděných pánů a dam. Za nimi šlo množství sluhů se svícemi a zástup muzikantů, kteří vyhrávali k divokému tanci. Princ se na ně překvapeně díval, jak tancují a poskakují, výskají a točí se v kole, ale střežil se, aby se sám pohnul. Tu po řadě přicházeli k jeho posteli a zvali ho, aby s nimi tancoval a veselil se, ale on dělal, že je nevidí a neslyší, a zůstal ležet bez pohnutí jako kláda. To trvalo, dokud neodbil zvon jednu hodinu, pak ta strašidla zmizela. Za chvíli se připlazil had a řekl: „Můj vysvoboditeli, jednu noc jsi obstál, ale ještě dvě jsou před tebou. Neměj žádné obavy, nic se ti nestane a nikdo ti neublíží.“

Druhé noci, sotva odbila dvanáctá hodina, vešla do komnaty ta samá společnost se sloužícími a muzikanty a měli se k divokému tanci. Přicházeli k jeho posteli a volali na něj, měl vstát a jít tancovat s nimi, ale on zůstal ležet a neposlechnul je. Tu se měli k výhružkám, a když i pak zůstal ležet, tu se na něj vrhnuli, bili ho, šlapali po něm, ale on si to vše nechal v klidu líbit; nu, nebylo mu to zatěžko, protože z toho nic necítil. Tak to šlo, dokud neodbila jedna hodina a celé to strašidelné srocení zmizelo. Přišel had a řekl: „Můj vysvoboditeli, dvě noci jsi šťastně vydržel a už je před tebou jen jedna, ta nejhorší ze všech. Ale ničeho se neboj, nic se ti nestane a nikdo ti neublíží.“

Když potřetí odbilo na půlnoc, objevil se opět ten strašidelný lid a začal se svými alotrii. Vábili ho a přemlouvali k tanci, ale když si jich nevšímal a ani se nepohnul, strhli ho z postele a bili, a když ani to nepomáhalo, tak ho rozsekali na kusy a pak na jeho těle tancovali, dokud neodbila jedna hodina a oni se rozplynuli jako dým. Otevřely se dveře a dovnitř nevešel had, nýbrž krásná princezna, která chodila po komnatě a sbírala kousky princova těla a skládala je k sobě, sotva přiložila ten poslední, tu vyskočil a byl živý a zdravý jako dřív. Pravila: „Můj vysvoboditeli, splnil jsi svůj úkol, jsem navěky tvoje, zůstaneme spolu a ty budeš mít vše, co si budeš přát.“ Pak se měli k objetí a líbání a byli šťastní a blažení. Zámek tím vysvobozením také ožil, najednou se to tu mělo k hemžení služebnictva a dvořanstva, smíchu a výskotu, radosti a jásotu. Princezna vodila prince celým zámkem, ukázala mu také podivuhodné zahrady a parky, jen kolem jednoho altánku prošla bez povšimnutí. Tu se princ zeptal, co tam je, ale ona řekla: „To se neptej a nikdy ho neotvírej, jestli mě máš rád, neboť když to uděláš, stane se neštěstí.“ Tak na ni více nenaléhal a slíbil jí, že se tam nikdy nepodívá.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Žili spolu ve štěstí a radosti, ale občas, když se princ procházel zahradami a narazil na ten zapovězený altánek, posedla ho zvědavost a ta byla den ode dne větší. Princezny se už nikdy nevyptával, co je uvnitř, neboť se styděl o tom zase začínat po tom, co jí slíbil, že se tam nikdy nepodívá. Když byl v zahradě sám, chodil kolem altánku a hledal nějakou skulinu, kterou by se mohl podívat dovnitř, ale okna i dveře byly zcela neprodyšné. Jednoho dne už nedokázal nutkání zvědavosti odolat, šel a zkrátka a dobře dveře altánku otevřel. A co uviděl? Inu, svět hluboko dole pod sebou. Měl celičký svět jako na dlani a uviděl i zámek svého otce. Tu na něj padl tak velký stesk po domově, že se mu zachvělo srdce: „Kdybych byl zase jednou doma a mohl obejmout svoje rodiče.“ Povzdychnul si a dveře zase zavřel. Od toho okamžiku byl ale smutný, přesmutný. Nejprve ten smutek ukrýval ve svém nitru, neboť se styděl, že porušil svůj slib, ale jak byl den ode dne smutnější a tišší, princezna poznala, že mu něco chybí a naléhala na něj: „Řekni mi, můj milý, copak ti chybí, já ti to obstarám!“ Princ odvětil: „Chtěl bych vidět mé staré rodiče, už tak dlouho jsem je neviděl.“ Tu si princezna hluboce povzdechla a řekla: „Takže jsi svůj slib nedodržel. Ale nedá se nic dělat, jeď a navštiv je. Kdybys upadnul do nouze či do neštěstí, stačí mě zavolat jménem a já budu hned u tebe. Ale vyvaruj se toho, abys mě volal jen tak, bez vážné příčiny, to by byl konec našeho štěstí!“ Princ rád slíbil vše, co chtěla, jen když se mohl vydat na cestu, a slíbil, že se brzy opět vrátí. Potom se rozloučil, nasedl do nádherného kočáru taženého šesti bělouši a jel dolů na zemi do otcovského zámku.

Ale doma se toho hodně změnilo. Jeho milovaná matka zemřela a otec si vzal jinou ženu. Nová královna byla ještě velmi mladá a k tomu nade vše krásná, a tak byl starý král nadmíru šťastný a velmi pyšný, protože si myslil, že jeho královna je ta nejkrásnější žena na světě. Byl radostí bez sebe, když opět spatřil svého milovaného syna, a tak jedna slavnost střídala druhou, veselí na královském dvoře nebralo konce. Když při jednom takovém hodování zase seděli u tabule a mladá královna zářila mezi všemi ženami jako hvězda, posedla starého krále jeho marnivá pýcha a řekl: „Synu, ty jsi prošel velký kus světa, jistě si viděl mnoho krásných žen, ale teď mi prokaž tu čest a řekni mi, zda jsi někde viděl tak krásnou ženu jako je královna.“ Princ řekl: „Královně by se mohla rovnat málokterá, ale vím o jedné, která je ještě tisíckrát krásnější.“ „To není možné!“ zvolal král: „To ti žádný člověk neuvěří, dokud ji neuvidí. Řekni, kde je taková k vidění!“ „Je to moje žena, jí žádná podobná na světě není.“ řekl princ. Ale pohněvaný král mu nevěřil, protože kdyby byla opravdu tak krásná, vzal by ji syn s sebou. A tak se přeli a vadili a hádka nabývala na síle, až princ vstal a k nebesům zavolal jméno své ženy.

Než by jeden okem mrknul, byla tu. Do hodovní síně vstoupila žena tak překrásná, že všichni umlkli v hovoru, ztichla hudba a hosté užasle zírali, jak smutná a pobledlá kráčí ke stolu, na který, aniž by promluvila slovo, svým bílým prstem psala zlatá písmena: „Znovu najít cestu do nebeské říše je pro tebe tak nemožné, jako prochodit pár železných bot.“ Když to napsala, zhluboka si povzdechla a zmizela. Princ se polekal už v okamžiku, kdy se objevila; byla tak strašlivé bledá a smutná, opět porušil svůj slib. Ale když teď viděl, jak lehkomyslně zničil svoje štěstí a ztratil milovanou ženu, byl k neutišení. Brzy se však zase vzpamatoval a řekl si: „Co jsem učinil, to si také odpykám,“ a vyšel ze síně, aniž by se rozloučil. Hosté byli tím, co se stalo, tak rozrušení a zasaženi, že je chuť k jídlu, pití i tanci přešla a jeden po druhém se tiše vytratili. Princ šel ke kováři, aby mu vykoval pár železných bot, které si pak obul a vydal na cestu.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Rok šel za rokem a princ chodil světem od města k městu, od vesnice k vesnici, od dvora ke dvoru, od statku ke statku a jen stěží si někde dopřával odpočinek. Žádné léto mu nebylo příliš horké a žádná zima příliš chladná, žádná hora příliš strmá a žádná cesta příliš špatná, stále a stále šel a nebyl k zadržení. Když si po jedné opravdu kruté a studené zimě, ve které přestál mnohé utrpení, jednoho rána prohlížel po svém obyčeji boty, tu uviděl, že podrážky jsou tak tenké, že nemohou vydržet déle než osm dní. To byla jeho první šťastná chvilka, kterou po mnoha letech zažil a on se vrhnul na kolena a děkoval Pánu. Pospíchal k lesu, na jehož konci bydlil u moře poustevník. Prosil ho, aby mu ještě jednou půjčil svoji loďku, která by ho převezla na druhou stranu, a ten dobrý poustevník mu vyhověl. Pak spěchal ke druhému poustevníkovi, který mu také pomohl, aby se dostal k tomu třetímu, kde počkal na ptáka Noha, kterého pak úpěnlivě prosil, aby ho ještě jednou zanesl do nebe. Pták Noh ubohého prince bez váhání popadnul a letěl s ním stále výš a výš, až doletěli do překrásné nebeské zahrady. Cestou se princ ptal, jak se krásné princezně vede. Tu pták Noh řekl: „Dlouho dobu, co jsi byl pryč, truchlila, ale dnes má svatbu s jiným mužem.“ Nad touhle novinkou prince zabolelo srdce a prosil ptáka Noha, aby letěl co nejrychleji, aby byli na zámku dříve, než princezna s novým manželem vejde do ložnice.

Když přišel princ na zámek, zazněla mu v ústrety překrásná hudba a všude vládla radost a veselí. Potichu se proplížil branou a spěchal po schodech až ke dveřím ložnice své milované ženy. Tam si nejdříve sundal svoje prošlapané železné boty, postavil je před dveře a napsal na ně: „Je možné prochodit pár železných bot, je také možné opět najít cestu do nebeské říše.“ Pak se ukryl. Večer, když chtěla princezna vejít s novým manželem do ložnice, narazila na železné boty. To ji mělo k radostnému úleku, a když zvedla oči a četla ten nápis, pochopila, že její milovaný princ se vrátil, tu svému novému manželovi řekla, aby počkal na další večer a do ložnice vešla sama. Princ byl celý šťastný, když to viděl. Ani se ve svém úkrytu nepohnul, dokud nevešla do komnaty, potom se dal poznat sloužícím a poručil jim, aby o jeho návratu neřekli nikomu ani slovo. Zavedli ho do jeho nádherné komnaty, kde přečkal noc; samou radostí ani nemohl spát.

Následujícího dne vystrojila princezna velkou hostinu a pozvala na ni všechny svatebčany. Když nosili na stůl, princezna se zvedla a řekla: „Mám jednu železnou truhlici, ve které jsou uloženy moje perly a drahokamy, ale ztratila jsem od ní klíč. Dlouho jsem ho marně hledala, a když jsem ho nemohla najít, zavolala jsem zámečníka a objednala jsem si nový. Ale nyní jsem šťastnou náhodou ten starý klíč našla a teď bych chtěla slyšet vaši radu. Který z těch dvou klíčů si mám ponechat, ten starý nebo ten nový?“ „Samozřejmě, že ten starý!“ volali všichni jednohlasně. Tu se otevřely dveře a do sálu vešel princ a všichni hosté mu spěchali vstříc, aby ho přivítali. Jen ten nový manžel prince nevítal, tiše se odplížil pryč a nikdo o něm více neslyšel.

Od toho dne nebylo šťastnějšího páru na světě ani na nebi, než byl princ, který prochodil železné boty, a princezna, která neztratila ani naději, ani lásku.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight