O dvanácti měsíčkách

zobrazeno 11572×

Vložil(a): L.janicka.l, 30. 1. 2017 19.04

Byla jedna matka a ta měla dvě dcery. Jedna byla vlastní – Holena -, druhá nevlastní – Maruška. Matka měla radši vlastní dceru, a tak těžce nesla, že Maruška roste do krásy, zatímco její vlastní dcera Holena krásy moc nepobrala.

A jak to tak bývá, byla právě Maruščina krása důvodem k tomu, aby jí její nevlastní sestra i matka ubližovaly.

Musela doma všechno dělat – starat se o domácnost, o domek i o domácí zvířata. Macecha s nevlastní sestrou nedělaly nic, jen stále Marušce ubližovaly. Ta ale i přesto stále rostla do krásy. Byla krásnější a krásnější a macecha a Holena stále víc zuřily.

Jednoho lednového dne povídá Holena: „Chci si za pas dát kytičku fialek, jdi a natrhej mi je.“ „Ale, sestřičko, kde teď v zimě, když je všude hromada sněhu, mám hledat fialky?“ namítala Maruška. „Mně odmlouvat nebudeš,“ obořila se na ubohou Marušku Holena, „přines mi fialky, nebo tě zabiju.“

A tak Maruška s pláčem vyrazila na cestu. Šla sněhem, tělo ji záblo, měla hlad a nikde žádné fialky neviděla. Najednou došla na louku, kde hořela vatra. Kolem vatry bylo dvanáct kamenů a na nich sedělo dvanáct mužů. Každý muž představoval jeden měsíc v roce. Na nejvyšším kameni v čele seděl Leden, který zrovna vládl.

„Dobrý den, dobří muži,“ oslovila je Maruška, „nemohla bych s u vás na chvilinku ohřát?“ „Klidně se ohřej,“ souhlasil Leden, „jen nám pověz, co tu tak sama a v takové zimě děláš?“ „Ale hledám fialky,“ odvětila Maruška. „Teď v zimě?“ podivil se Leden. „Já vím, ale já je musím přinést, nebo mě setra Holena zabije.“

V tu chvíli Leden pokynul Březnu, ten kývl, vatra se rozhořela a najednou všude kolem začal tát sníh, louka se zazelenala a na ní rostly fialky. „Rychle trhej a utíkej domů,“ popoháněli ji muži. Maruška poklekla, natrhala plnou náruč kvítí a utíkala zpět domů.

Macecha i Holena se divily, že úkol splnila. Dlouho ovšem spokojené nebyly. Za čas přišla Holena za Maruškou a povídá jí: „Dostala jsem chuť na jahody. Jdi do lesa a natrhej mi je. Ale to ti povídám, jestli se vrátíš bez jahod, zabiju tě.“

A tak Maruška zase s pláčem šla. Všude, kam jen dohlédla, byl sníh. Byla jí zima a byla hladová. Najednou opět zahlédla světlo a došla na louku, kde hořela vatra a okolo ní sedělo dvanáct mužů, kteří představovali dvanáct měsíců.

„Dobrý den, dobří muži, mohu se na chvilku u vás ohřát?“ Leden jí odpověděl: „Můžeš, ale co v takové zimě děláš v lese sama?“ „Jdu sbírat jahody,“ odpověděla smutně Maruška. „Teď?“ podivil se Leden. „Musím, nepřinesu-li domů jahody, sestra s macechou mě zabijí.“

Leden přistoupil k červnu, něco mu pošeptal a podal mu žezlo. Vatra se rozhořela a Červen se ujal vlády. Všechno začalo nejdříve kvést a potom zrát. Najednou před Maruškou začaly růst velké jahody. Ta neváhala ani chvilku a začala je trhat. Poté poděkovala a běžela domů. Sestra Holena i macecha se divily, že tento úkol také splnila. Najedly se jahod a byly spokojené, ale tahle spokojenost jim dlouho nevydržela.

Pár dní nato povídá Holena Marušce: „Jdi do lesa a přines mi jablka.“ „Ale sestřičko, teď v zimě žádná jablka nerostou,“ snažila se Maruška přesvědčit sestru, ale nebylo jí to nic platné, a tak se s pláčem vydala na cestu.

Zase dlouho bloudila ve sněhu, hladová a zoufalá, až opět došla na louku, kde hořela vatra a okolo ní sedělo dvanáct mužů – dvanáct měsíčků.

Maruška se opět zeptala, zda se může ohřát, a pověděla mužům o tom, proč musí domů přinést jablíčka. Těm se zželelo Marušky, a tak Leden pokynul Září, vatra se rozhořela a začalo všechno pučet, poté kvést, zrát, až byly vysoko na jabloni zralá a krásně červená jablíčka.

„Rychle si setřes jablíčka a utíkej domů,“ řekl jí Leden. Maruška tedy setřásla dvě jablíčka a hned utíkala.

Jablíčka byla dobrá, ale Holeně nestačila: „To jsi všechna jablka musela cestou sníst?“ zlobila se na Marušku. „Ne, jen jsem musela rychle utíkat pryč,“ bránila se Maruška nařčení, ale Holena jí nevěřila. Byla rozmlsaná jablíčky a rozhodla se zajít si pro ně sama, a tak se vypravila na cestu.

Dlouho se trmácela lesem, byla jí zima, až najednou vyšla na louku, kde uviděla vatru a kolem ní dvanáct mužů. Drze přistoupila k vatře a bez optání se začala hřát. Poté zase odešla. To měsíčky urazilo a Leden se chopil naplno své vlády. Nebe se zatáhlo a začalo hustě sněžit. Nebylo vidět na krok. Holena bloudila, mrzla a mrzla. Svaly jí slábly, až klesla do sněhu.

„Kde je ta Holena? Cpe se někde jablky a své matce nepřinese nic,“ uvažovala macecha. „Půjdu ji najít,“ rozhodla se a vypravila se na cestu, ale i ona zabloudila.

Maruška starostlivě vyhlížela macechu se sestrou první den, druhý den… Ale už je nikdy neviděla. Od té doby šťastně hospodaří v chaloupce a nikdo už jí neubližuje.

Autor: .

Zdroj: .

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (2 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Mildret, 27. 7. 2019, 20.04

To byla naše oblíbená pohádka protože byla jediná kterou babička umělá

Kikinka30, 19. 4. 2017, 19.59

tuhle mame moc radi

© 2013 - 2020 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací