O desíti kůzlátkách a medvědovi

zobrazeno 25×

Vložil(a): nikihiphop, 31. 5. 2016 20.34


Byla jednou jedna koza, která měla deset malých kůzlátek; ta byla jako píšťaly od varhan, jedno menší jak druhé, a to nejmenší nebylo větší než malíček. Jednou se to tak přihodilo, že stará koza řekla: „Poslouchejte, děti moje, co vám řeknu, jdu na trh nakoupit salát a bylinky a vám taky něco přinesu. Teď za mnou zavřete dveře a neotvírejte nikomu, kdo nemá tenký hlásek a bílé ruce jako já, mohl by to být strašlivý medvěd a všechny vás sežrat, když ho pustíte dovnitř.“ „Ne, ne, maminko, my budeme opatrné a nikoho dovnitř nepustíme, dokud nepřijdete domů!“ řekla kůzlátka. Tak si vzala koza ranec a šla. Kůzlátka za ni zamknula a dala se do veselého tance.

Když koza kráčela lesem, uviděl ji medvěd a pomyslil si: „Aha, teď se k kůzlatům lehce dostanu a sežeru je.“ A když koza zmizela mezi stromy, běžel k jejímu domku, zabušil na dveře a strašlivě zabrumlal a zamumlal: „Otevřete mi, otevřete mi!“ Kůzlátka v ohromení zkameněla, jakoby z nich rázem vyprchal život, pak se v mžiku jedno po druhém ukrylo tam, kam jen mohlo, jedno do velké hromady, druhé pod necky, jedno pod misku s mlékem, další do hodin, další do roury od kamen a tak podobně, až to nejmenší do popela.

Když medvěd venku dál brumlal a lomozil a stále nešel dovnitř, tu dostalo těch devět kůzlátek zase odvahu a řeklo si: „Naše maminka říkala, abychom dovnitř nepouštěli nikoho, kdo nemá tenký hlásek a bílé ruce.“ Nyní se nezbedná kůzlátka začala medvědovi posmívat – ale kdyby si to byla raději odpustila - a volala: „Kmotře medvěde, kozlečí masíčko je výborné, není-liž pravda? No jen pojďte dovnitř! Zkuste to klíčovou dírkou! Jste přece největší a nejsilnější a všechno dokážete, že?“ Medvěd se velmi rozlítil a běžel pryč a myslel si: „No jen počkejte, já vás ještě dostanu!“ Ale kůzlátka dostala kuráž, když viděla, že medvěd už není přede dveřmi, vyskákala ze svých úkrytů a zase tancovala a veselila se. Jen Popeláček naříkal: „Co si teď počneme? Kdo nás zachrání? Medvěd je rozzuřený a je silný.“

Medvěd běžel rovnou k jednomu brusiči a řekl mu: „Ihned mi vybrus jazyk, abych měl tak tenký a jemný hlásek jako koza.“ Brusič to udělat musel, neboť medvěd mu pohrozil, že jinak ho sežere. A rozlícený medvěd pak běžel zpět ke kůzlátkům. Když se přiblížil k domku, šel potichu a už nebručel jako medvěd. Sklonil se ke klíčové dírce a tence jako koza zavolal: „Otevřete!“ Kůzlátka se polekala, když to navzdory zpěvu a tanci slyšela, zůstala ale stát na místě, jen Popeláček byl zase v popeli. Po malé chvíli, když medvěd opět zavolal, jedno kůzlátko se zeptalo: „Jsi naše maminka?“ „Ano, ano!“ odvětil medvěd. „Tak nám ukaž svoje ruce!“ Ale medvěd si zapomněl svoje černé a strašlivé tlapy zabělit. A když je kůzlátka uviděla, hned věděla, že je to medvěd, a začala se mu poznova zlomyslně vysmívat. Medvěd soptil hněvem a brblal si při odchodu: „No jen počkejte, tohle mi zaplatíte!“ Kůzlátka zatím poskakovala a tancovala a byla veselá.

Medvěd zatím běžel rovnou k mlynáři a volal na něj: „Udělej mi tlapy bílé jako má stará koza!“ A mlynář to musil udělat, jinak by ho medvěd sežral. Když to bylo hotovo, spěchal medvěd za kůzlátky a přišel docela tiše, a když byl nablízku, zavolal klíčovou dírkou docela tenkým hláskem jako stará koza: „Moje děťátka, kůzlátka, otevřete!“ Kůzlátka byla zase celá užaslá, když to slyšela, ale zůstala na svých místech, jenom malý Popeláček byl hned v popeli. „Jsi naše maminka?“ zeptala se některá. „Ano, ano!“ řekl medvěd. „Tak ukaž ruce!“ A medvěd jim ukázal svoje bílé tlapy a kůzlátka uvěřila, že je to jejich maminka a byla radostí celá bez sebe a skákala a každé se chtělo podívat, co jim dobrého přinesla, a tak otevřela dveře. Ale jak se polekala, když uviděla strašlivého medvěda! Nyní byste měli vidět, jak jedno přes druhé utíkalo. Avšak nepomohlo to nic, medvěd dobře viděl, kam utíkají a jedno po druhém spolykal. Popeláček se třásl v popeli a velmi se bál, že ho medvěd najde, ale protože ho medvěd neviděl, myslil si, že už spolykal všechna a spokojeně odešel pryč.

Když přisel medvěd do lesa, potkal starou kozu, šla zrovna z jarmarku a nesla na ramenou ranec s všelijakým nákupem. Zeptal se jí zvesela: „Odkud pak jdete, kmotřičko?“ „No přece z jarmarku!“ odvětila mu koza zdvořile, neboť si myslila, že s medvědem je lépe vycházet. dobře: „Člověk musí občas něco nakoupit.“ Ale medvěd si s ní chtěl ošklivě zažertovat, a tak pravil: „No, já jdu právě ze svatby a tam jsem se vám dobře poměl.“ Koza šla rychle dál, pospíchala domů, neboť se chtěla přesvědčit, že ta stvůra neudělala nic zlého jejím dětem.

Ale doma našla dveře otevřené dokořán, a když se rozhlédla po světnici, bylo v ní mrtvé ticho: „Moje děťátka, moje kůzlátka, kdepak jste, polezte ven!“ Ale dlouho nic slyšet nebylo. Popeláček se třásl strachy, že je to zase medvěd, a ven se mu vůbec nechtělo. Nakonec přece jen maličko z popela vykoukl a uviděl, že je to jeho milovaná maminka, vyskočil ven a začal jí o překot vyprávět vše, co se stalo. Tu se stará koza na medvěda velmi rozhněvala a pravila: „No počkej, tohle mi zaplatíš! Zůstaň tady doma, Popeláčku, dokud tě nezavolám!“

Chtěla jít rovnou k medvědímu brlohu, ale když přišla do lesa, byl medvěd ještě tam, kde ho zanechala; ležel na mezi a vyhříval se na sluníčku. Tu k němu koza přišla a pravila: „Když jste se, kmotře, na té svatbě tak dobře poměl, teď by bylo nejlépe, kdyby jste se trochu prospal, mohu vás chvíli vískat?“ „Pravdu máš, kmotro, tedy dělej, co máš!“ Nyní se jala koza medvěda vískat a ten brzy tvrdě usnul. Tu koza běžela rychle domů a volala na toho nejmladšího: „Pojď se mnou, vezmi nit, jehlu a taky nůžky, já ponesu mlýnský kámen.“ Pak pospíchali zpět k medvědovi, který chrápal, jako když pilou řeže; radost na něj pohledět! Koza vzala nůžky a rozpárala mu břicho. V tom okamžení vyskákalo devět kůzlátek ven a byla šťastná, že zase vidí matku a boží světlo, protože tam uvnitř medvěda, byla tma jako v pytli.

Koza jim ale nakázala, aby byla zticha a šla domů, jen Popeláček tu zůstal a byl jí k ruce. Pak koza vzala mlýnský kámen a vložila ho medvědovi do břicha a ránu opět sešila. Medvěd spal tak tvrdě, že nic zpozoroval. Když se poté probudil, ztěžka se vyhrabal a promnul si oči. Popeláček se v mžiku schoval v křoví. „Běda!“ vzdychnul si medvěd: „Jako bych měl v žaludku kámen!“ „Jo, když se člověk dobře nají, to se stává.“odvětila mu koza: „Ale nebuďte zasmušilý, kmotře, koukněte, jak jsem já veselá!“ A koza tancovala a byla veselá. Ale medvěd byl roztrpčený a nevrlý a z místa se hnul jen s velkou námahou. „No vy jste mi ale ubožák!“ smála se mu koza: „Jen se podívejte, jak tuhle studnu zlehka přeskočím!“ A koza byla hned na druhé straně, což nebylo medvědovi právě vhod, ale styděl se říci: „Ne, to já nedokážu!“ neboť byl ten největší a všechno uměl. Obešel jednou kolem studny a ať chtěl či nechtěl, najednou se rozběhnul a skočil, ale ten mlýnský kámen ho stáhnul přímo dovnitř. A koza za ním zvesela volala: „Teď je s tebou amen, ke dnu tě táhne mlýnský kámen!“

Popeláček běžel domů a hned to ostatním kůzlátkům zvěstoval, a tak všechna běžela ke studni, tancovala kolem a zpívala: „Teď je s tebou amen, ke dnu tě táhne mlýnský kámen!“ A ten medvědí zlořád se v té studni nakonec bídně utopil.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight